1. kapitola Sémě jest zaseto.

Opatrně otevřel dveře svého pokoje a strčil tvář do mezery, která vznikla mezi veřejemi (přesně na šířku jeho brýlí), a zaměřil pohled na schody vedoucí dolů do haly. Dveře do ložnice strýce a tety byly na opačném konci a byly pořád zavřené. Slyšel přes ně strýcovo chrápání, z větší blízkosti znělo jako dělbuchy. Ranní sluníčko se prodíralo skrze malé okénko nad schody. Úhel pohledu přes škvíru ve dveřích mu nedovoloval nic víc než zahlédnout kliky na dvou ložnicích a na koupelně. Zaposlouchal se, ve snaze identifikovat i nějaký jiný zvuk, než strýcovo chrápání; jinak se dům zdál být naprosto tichý. Ale, jak už to bývá, jeden nikdy neví...

Harry Potter otevřel dveře svého pokoje natolik, aby mohl projít. Byl oblečen do sportovního, protože šel běhat, jenom tenisky držel za tkaničky ve své levé ruce. Tichounce se kradl před dveřmi tety Petunie a strýce Vernona, pak se otočil vlevo a začal sestupovat po schodech dolů. Zatím bylo všechno v pořádku. Chrápání způsobilo, že neslyšel vůbec nic jiného, ale na druhou stranu doufal, že taky přehluší všechny zvuky, které dělal on. Naneštěstí, žádné zvuky nemohly překrýt jeho pach...

,Zatraceně!’ pomyslel jsi Harry, v půli cesty na schodech. Podíval se dolů, kde seděla jeho nová Nemesis, čekající na něho s vyceněnými zuby; temné vrčení probublávalo přes její hruď, malou oháňkou zlověstně škubala sem a tam.

Harry si zúženýma očima zlostně prohlížel Dunkirka. Tohle už znal. Byl doma jenom týden, ale místo aby se jeho vztah s malým Yorkshirským teriérem zlepšoval, jenom se od bodu, kdy Dunkirk málem zaťal zuby Harrymu do ruky, když se ho poprvé pokusil pohladit, pořád zhoršoval. Každodenní odchod z domu na ranní běh přerostl na velice složitou záležitost. Harry se už pomalu začínal divit, jak může teta Petunie přežít celý den jenom se psem s hedvábnou srstí, když strýc i on jsou celý den v práci. Představoval si, že Dunkirkovi ukazuje jeho fotky, zahrnuje ho svou láskou, a při tom důkladně ničí Harryho pověst v jeho očích. Psi jsou tvory s podmíněnými reflexy, to věděl. Jako první to přece dokázal už Pavlov.

Shrnul své možnosti. Může přeskočit zábradlí, sprintovat přes kuchyň a pokusit se otevřít zadní dvířka dřív, než se k němu Dunkirk dostane, nebo může zkusit skočit přímo přes něj a co nejrychleji odemknout vchodové dveře, které jsou asi tři metry od schodů. Co dělat, co teď dělat...

Nakonec přehodil jednu nohu přes zábradlí. Malý pes se vrhl dolů do haly, aby ho zadržel, ale Harry rychle stáhnul nohu zpátky, prudce seběhl po schodech a hrábl po klice od domovních dveří. Ale pes už byl za ním a rychle se na něho vrhl, aby mu zabránil v útěku. Zabořil své zuby do Harryho ponožky, hned nad patou. Jeho zuby škrábly Harryho na kůži, naštěstí však nepřešly přes ní a nezaryly se mu do masa. Harry zvedl nohu, houževnatý pes z ní visel zakousnutý do ponožky. Několikrát potřásl nohou, ale pes visel dál.

„Pusť mě! Blbé zvíře…“ zanadával, stoje na jedné noze a pokračoval v mávání Dunkirkem ve vzduchu. Ponožka se natahovala, pomalu ztrácela svůj tvar a klouzala až k okraji nohy. A teriér pořád visel.

„Zatracený… malý…“ Harry lapal po dechu, jak se pokoušel psa setřást. Nakonec ponožka bez varování sklouzla dolů. Pes proletěl halou, ponožku pořád v tlamě. Přistál na všech čtyřech zakrslých nohách a pořád sebou ještě házel, jak se pokoušel trhat ponožku. Harry těžce oddechoval, zlost v něm jen vířila. Najednou ho něco napadlo; přišel na to, co by ho Dunkirka zbavilo jednou provždy.

Díval se na psa, koncentroval se na svou proměnu… a ve vteřině už stál na všech čtyřech ve vstupní hale, hříva ho lechtala na zádech, dlouhý ocas švihal kolem a temné hluboké předení procházelo jeho tělem.

Teriér vytřeštil oči tak do široka, že mu v nich bylo vidět celé bělmo. Jeho tlama se otevřela a ponožka vypadla na podlahu. Harry ze sebe vyloudil jemný řev v pravidelných intervalech strýcova chrápání, malé zvířátko vydalo ustrašené zakvílení a zbaběle uteklo pootevřenými dveřmi do obýváku. Harry viděl, jak mizí za velikou sedačkou, jen hnědožlutě zbarvený ocásek zůstal trčet zespodu potahu. Harry se s pocitem bolesti v kloubech změnil zpátky do své lidské podoby. Stál ve dveřích do obýváku a díval se na nechráněný psí ocas, který se silně třásl. Na moment se cítil tak trochu zahanbeně a bylo mu vyděšeného psíka líto…

Ale najednou Dunkirk vylezl zpod sedačky, a jak spatřil Harryho, sklonil hlavu s rozběhl se na něj znova, jako by se vůbec nic nezměnilo. Harry rychle zabouchl. Slyšel, jak Dunkirk na druhé straně hystericky vrčí a škrábe dřevěné dveře, pokoušeje se je otevřít. Harry si okamžitě přestal dělat výčitky. Jestli to takhle půjde dál, bude se muset změnit se na zlatého Griffina víckrát.

Zvedl z podlahy svou ponožku, ale hned ji pustil zpátky, byla celá promočená od psích slin a vypadala úplně beztvará. Vyštrachal se zpátky do svého pokoje i se zničenou ponožkou, hodil ji do odpadků a vzal si čistou. Vrátil se do vstupní haly, sednul si na schody a zavázal si boty. Spokojeně se zašklebil. Konečně přišel na to, jak zastrašit toho malého blbého psa (pořád ještě útočil na dveře obýváku), a taky kterou magii může dělat mimo školu. Věděl, že tohle se nikdo nedozví – nebyl přece ještě registrovaným zvěromágem, až pokud neukončí sedmý ročník – takže teď mohl bez překážek cvičit. ,Ale kdyby mě teta Petunie, nebo strýc Vernon viděli, to bych tedy měl doma peklo,’ pomyslel si.

Když odcházel, ještě pořád slyšel Dunkirka škrábat na dveře obýváku. Potřásl hlavou, a vyšel do jasného slunečního rána, pouštěje studený, ještě pořád rosou vonící vzduch do svých plic, zatímco jeho nohy uháněly po chodníku, vstříc vesnici. Rozhodl se běžet jinou trasou než když běhal s Dudleym a Hermionou. Tenkrát zahýbali vlevo hned, jak minuli dům, teď zahnul vpravo. Vrchol věže kostela v St. Bede a zvonice jeho staré školy se vynořily nad střechou domů a obchodů a zvětšovaly se, jak se k nim blížil. Nikdy si nemyslel, že Malý Kvikálkov je nějak zvláštní vesnice, tedy mimo faktu, že tady bydlel spolu s Dursleyovými. Neměl moc možností na srovnávaní, nikdy nikde nebyl (v mudlovském světě). V kouzelnickém světě sice taky ne, ale přeci jen, byl v opeře a na Ceilithu, na radnici v Prasinkách a na jedné privátní párty taky v Prasinkách. A taky byl na Ministerstvu magie v Londýně (či lépe řečeno pod Londýnem).

Harry začal zpomalovat, až úplně zastavil. Položil svou dlaň na kámen sloupu vstupní brány na hřbitov. Na moment zaváhal, pak vešel. Dudleyho hrob našel rychle. Zůstal stát a díval se na hromadu hlíny, která byla ještě pořád vyšší než okolní tráva. Někdo tu musel zasít trávní semínka, malá zelená stébélka už začínala rašit. Za nějaký čas, bude pomník (který teď ještě nebyl na svém místě) jedinou indícií k místu, kde je Dudley pohřbený; země se znovu zarovná, pokryje nekonečným trávníkem. Prach k prachu, popel k popelu....

Harry opustil Dudleyho hrob a vyšel na pahorek, o kterém teď věděl, že jsou tam pohřbeni jeho rodiče. Klekl si před jejich pomníkem, odtrhl několik stébel trávy a utřel ho. Prsty vytrhával plevel kolem kořenů bílých lilií, které se pnuly po obou stranách kamenného pomníku. Zasadil je před dvěma dny. Líbila se mu ta myšlenka, že bude chodit na jejich hrob každé ráno, jen tak si posedět. Přemýšlel, jestli by byl schopen s nimi mluvit, nebo s Dudleym, a když byl na hřbitově úplně sám, byl v pokušení to vyzkoušet. Ale nepatřil k lidem, kteří mluvili s mrtvými. Nelíbilo se mu to ani v televizi, ve filmech, kde většinou nechali diváky slyšet, co si kdo myslí.

Po nějaké chvíli Harry něžně pohladil kamenný náhrobek, a rozeběhl se zpátky. Když se vrátil do domu v Zobí ulici, zjistil, že je tam úplné peklo, přestože teta a strýc neviděli jeho změnu na zlatého Griffina. Jakmile otevřel dveře, uslyšel strýcovo chrčení a opustil ho pokoj a mír, který měl na duši. Znovu ho začala bolet hlava z hluku a z pokusu o to, aby si zapamatoval alespoň části vět.

„...mohl jsi se zranit, můj chudáčku...“

„..tvá teta hysterčí...“

„...plakat a plakat...“

„...počůral moje oblíbené křeslo...“

„...můj malý miláček...“

„...dveře se musí znovu natřít, jsou celé poškrábané...“

Harry sebou škubl, když ho strýc drapl za ucho a odtáhl ho do obýváku, aby viděl hluboké rýhy, které pes vyrýpal na vnitřní straně dveří. ,Co si myslí, že je mi šest?’ přemýšlel.

„Nech mě!“ zařval, unikaje ze strýcova sevření. „On mě napadl! Jenom jsem se pokoušel vyjít ven!“ Najednou byl překvapený, když zjistil, že je z nich tří nejvyšší. Ne, že by mu to v téhle situaci nějak pomohlo, ale… kdy se to stalo?

Teta Petunie stála ve dveřích a držela Dunkirka v náručí jako miminko. „Má klaustrofobii! Je poškrábaný. No co, můj malý Dunkirku...“ cukrovala. Harry převrátil oči; hlava mu teď od bolesti přímo pulzovala.

,Jenom kdyby konečně zmlkli! Jenom kdyby...΄

„Aaaah!“ zakřičel v agónii a přitlačil si ruce z obou stran na hlavu, když bolest začala přímo bodat. Oči měl pevně zavřené a za sklopenými víčky viděl nejasné postavy v nějakém údolí. Skvrnité stíny... vše v zeleném odstínu... mohlo to být nádherné letní ráno v chladném, listnatém lese, kdyby nešlo o mučení...

Muž se svíjel na zemi, mezi spadlým listím. Harry mu neviděl do tváře; viděl jen čaroděje, který vysílal praskající světelný paprsek ze své hůlky k tělu oběti. Rudé oči se zdály být zaryté přímo do Harryho očí, i když věděl, že to není možné, protože tam ve skutečnosti nebyl. Jak mučení pokračovalo, začínala ho pálit jizva. Věděl, že pořád křičí, protože ho bolelo hrdlo, ale cítil se, jako by měl vypnuté uši. Všechno, co dokázal slyšet byly zvuky pocházející přímo z jeho mozku, který se ocitl přímo v onom falešně šťastně vypadajícím lese.

Vysoký, hubený čaroděj s rudýma hadíma očima nakonec sklonil svou hůlku a zrušil tak kouzlo. Muž, který se svíjel na zemi, zalapal po duchu a pokusil se vstát. Stálo ho to mnoho námahy. Když konečně stál na nohou, Harry na okamžik zahlédl jeho tvář, ale v tom samém momentu, jako by na něj někdo použil paměťové kouzlo, neměl ani ponětí, čí tvář viděl. ,Znám ho!’ pomyslel jsi. Kdo...?

A teď byl mučící nástroj namířen na ohyb mužova levého loktu.

Znám ho, znám ho, znám ho, znám ho...

„MORSMORDRE!“

Harry svraštil nos, když ucítil pach spáleného masa. Bylo to, jako kdyby tam skutečně byl. Muž křičel v agónii, když se znamení vypalovalo na jeho ruku. Zápach znovu podráždil Harryho nozdry. Muka ječícího muže ještě vzrostla, když znamení na jeho ruce zčernalo. Harryho jizva pořád pulzovala. Možná, že ještě pořád křičel, nevěděl to.

Nakonec ten muž ztichl. Padl na kolena, kde i zůstal, jeho dech se uklidňoval. Jeho mučitel mu položil ruku na rameno a téměř laskavě řekl, „Konečně. Ustanovuji tě za svého dědice.“

„Aaaah!“ Harryho křik pokračoval. Teď už slyšel sám sebe. Otevřel oči a rozhlédl se kolem. Jizva ho bolela, ale už ne tolik. Strýc se schovával za svým křeslem a teta Petunie, která ještě pořád držela svíjejícího se psa (který se zoufale pokoušel osvobodit), se skrývala za stolem v hale.

Harry chtěl přestat křičet, ale bylo to těžké. ,Dědic. Já ho znám. Jenom si nemůžu vzpomenout, kdo to je. Proč si nemůžu vzpomenout?’ divil se. ,Možná, že je to něco jako antimudlovské kouzlo, které jim zabraňuje vidět věci jako je například Děravý Kotel. Mudlové ho vidí jenom na zlomek vteřiny, ale pak jejích oči sklouznou kolem a zapomenou, co viděli. Odkud já ho jenom znám?’ divil se Harry, pokoušeje se poskládat kousíčky puzzle dohromady. Zatraceně! Ta představa mu nešla z mysli.

Polkl a nejistě se podíval na tetu a strýce.

„Omlouvám se za to, že jsem zavřel Dunkirka v obýváku. Já... jdu se připravit do práce...“ Vysprintoval nahoru po schodech do koupelny. Třískl dveřmi a ztěžka se o ně opřel, cítil až v uších, jak mu bije srdce. ,Musím napsat Siriovi,’ pomyslel si zoufale. ,Musím mu to říct. A musím si vzpomenout. Vzpomenout, vzpomenout, vzpomenout…’

Serval ze sebe své propocené běžecké oblečení a vlezl si pod sprchu. ,Voldemort má teď vedle sebe svého dědice,’ přemýšlel. ,A je to někdo, koho znám. Ale věřím mu?’ všechno, co věděl, bylo, že je to někdo vysoký, s tmavými vlasy a pergamenově zabarvenou kůži. ,Dopekla,’ řekl si, to by zodpovídalo asi polovině mužů a kluků, které znám... ale přinejmenším to vylučuje Weasleyovi a Zlatoslava Lockharta a Leeho Jordana... Dobře. Teď se mi výběr tedy skutečně zúžil.’

Zatímco se sprchoval, snažil se spočítat, kolik lidi by spadalo do skupiny možností. Seamus Finnigan, Will Flitwick, Dean Thomas, Neville Longbottom... Tohle nikam nevedlo.

Potřeboval někam poslat Hedviku na zbytek prázdnin. Nemohl riskovat, že mu paní Figgová bude klást otázky kolem jeho sněžné sovy. Vlastně u ní nebyl od té doby, co se o svých jedenáctých narozeninách dozvěděl, že je čaroděj. Po práci chtěl raději jít rovnou k paní Figgové, aby se nemusel vracet do Zobí ulice. Svůj kufr a letní oblečení k ní odvlekl už předešlého večera. Zatímco on táhl kufr do pokoje na šití paní Figgové, kde měl spát na starém gauči, Dursleyovi jí v jejím obývacím pokoji vypočítávali všechny věci, které mu nesmí dovolit.

„Nedovolte mu odmlouvat. Vy jste tady boss.“

„Nenechte ho, aby se ze všeho vyvlíkl. Speciálně ne z uklízení po sobě...“

„Nedovolte mu dívat se na televizi po desáté večer...“

„Nenechte ho odejít od stolu, dokud všechno nesní, včetně zeleniny...“

,A tohle říká dvojice lidí, kteří se mě už dva roky pokoušejí umučit hladem,’ pomyslel si Harry. Když jejich litanie pokračovala dál, zůstal stát s rukama zkříženýma přes prsa. Najednou si přál, aby byl kuřákem - teď by tady mohl stát s cigaretou bezstarostně zavěšenou v koutku úst a krabičkou jasně se rýsující pod rukávem jeho trička. Taky si přál, aby tu s ním byla Sandy, zahradní had, kterého nosíval obtočeného kolem levé ruky; a možná, kdyby měl i takovou náušnici z kosti jako Bill Weasley, nebo tetování....

Když už má představovat toho nejhoršího mladistvého delikventa - něco jako byl Billy Kid - měl by podle toho i vypadat. Ale místo toho musel jen nevrle čekat a dál poslouchat seznam věcí, které nesmí (mezi jiným i všechny druhy pudingu; to mu nevadilo, pudingy paní Figgové nesnášel). Jeho pohled bloudil po místnosti, která vypadala přesně tak, jak si ji pamatoval. Ale taky musel říct, že mu velice připomínala stany, které pro ně pan Weasley vypůjčil na spaní, když byli na Světovém poháru ve Famfrpálu. Ovšem tady se musel vyřádit celý batalion starých dam s pletacími háčky, bylo zde těžké najít byť jen jedno jediné místo, které by nebylo zahaleno tuctem damaškových nebo háčkovaných deček, které ležely dokonce i na čalouněném nábytku...

Nakonec teta se strýcem skončili, zaplatili paní Figgové za její služby a odešli z jejího, zvláštně zelím páchnoucího, domu. Stará paní zvedla hlavu a kriticky si Harryho prohlížela. „Pochopila jsem, že pracuješ pro toho Dicka.“ Až teď si uvědomil, že řekla jeho jméno, neuchýlila se k charakteristickým nadávkám… „Úprava zahrad, jó? Tedy, i mně můžeš pomoct v mé zahradě. Abys byl užitečný. Aspoň mě nebudou tolik bolet záda. Můžeš vyčistit kočičí klozety. Oba dva. Dvakrát denně. Kočky jsou velice vybíravé. Nemůžeš očekávat, že se budou válet ve špíně.“

Harry se zašklebil. Byl rád, že většinu času bude pracovat s Dickem. Začínalo to tady být mnohem horší, než když mu bylo pět. Jestli se pokusí donutit ho čistit polstrováni od kočičích chlupů, tak namísto toho začne vcucávat do vysavače dečky. Mohl by to být efektivní způsob, jak se zbavit čistících prací (bez neúmyslného použití magie), ale nevěděl, jak by se mohl vymluvit z práce na její zahradě a z čistění kočičích klozetů.

Když se Harry osprchoval, šel se do svého pokoje převléknout do práce. Rychle napsal zprávu pro Siriuse, sdělil mu všechno o snu, v němž viděl jak Voldemort vítá svého dědice. Harry se zastavil uprostřed psaní a zůstal zírat do prázdna. Byly tady dvě věci, které ho neustále ubíjely. První bylo, že Voldemort dělal něco takového v průběhu dne, a za druhé, zdálo se, že u toho byl sám. I když tam možná byli jeho Smrtijedi, Harry je neviděl. ,Mohl by někdo vědět, kdo je tím dědicem?’ přemýšlel. ,Jestli si vzpomínám, neměl jsem to být já?’

Poslal Hedviku pryč s listem pro Siria a s krátkou zprávou pro Hermionu. Varoval v ní ji i Rona, aby mu neposílali přání k narozeninám, a že příští dopis musí poslat k paní Figgové normální britskou poštou. Nemohl přeci očekávat, že jí nebude vadit, když kolem jejího domu bude 31. července kroužit několik sov. Pro Hermionu by to neměl být problém, ale vzpomněl si, jak svého času paní Weasleyová poslala k Dursleyovým normální poštou dopis, který byl celý pokrytý známkami, takže pošťák zvonil u domovních dveří, aby mohl list doručit přímo a zeptat se, kdo mohl něco takového udělat. Strýc Vernon úplně zesinal strachy, že on a Harryho teta budou považováni za podivíny (v jakémkoliv smyslu). Snažili se být typickými, normálními představiteli běžného anglického človíčka, a nikomu nedovolili, aby tuhle jejich představu nějak narušil.

Harry si sednul a znovu začal číst poslední dopis od Hermiony.

Drahý Harry,

vím, že jsem ti naposled psala předevčírem, ale to nebylo o tom, co teď právě dělám, vlastně, co dělám dennodenně, takže ti to chci napsat teď. Doufám, že si nemyslíš, že tenhle dopis je nějak moc popisný.

Harry se zašklebil. Ten předcházející dopis byl hodně popisný, přesně popisoval, co by chtěla dělat s ním, když budou mít šanci být spolu o samotě. Napsal jí, že je v bezpečí doma, ale že ho opustila Sandy. Hedvika se pak vrátila s tímhle dopisem, který četl někdy uprostřed noci a musel si pak, poté co ho dočetl do konce, dát ve dvě v noci studenou sprchu.

Sirius se mnou chodí každé ráno běhat, ve své psí podobě. A taky jako pes sedí celý den v čekárně před ordinací. Máma s tátou si objednávají pacienty, kteří k nim chodili už před tím, nikoho nového. Sirius přinesl nějaké detektory černé magie. Žádný z nich zatím nic nenaznačil, ale předevčírem tady byl jeden chlápek, chtěl do ordinace a Sirius ho nechtěl pustit. Zavrčel na něho, a on se otočil a utekl pryč.

Já jsem si v té době četla v čekárně. Máma vyšla ven a divila se, kde je pacient objednaný na druhou, a tak jsem přiznala, co Sirius udělal. Doufala jsem, že se nebude zlobit, ale ona mě překvapila - začala se smát, a pak řekla, že ji vůbec nezajímá jestli se ten chlápek ještě vrátí. Povídala, že když byl pod vlivem rajského plynu, tak se jí pokoušel dotknout tak, jak to smí jenom můj otec. Byla jsem šokovaná! Tedy, myslet na to, že se něco takového stalo mé matce! Ne, že by máma nevypadala pořád dobře. Víš, jak to myslím. Vzpomněla jsem si na Myslánku. Každopádně, mamka byla z toho, co Sirius udělal, nadšená. Při večeři (jí v lidské podobě) se ho ptala, jak ho to napadlo. Prý tomu muži prostě nevěřil, něco v něm prostě zapnulo alarm. Psí instinkty. Omluvil se, ale máma řekla, že se nemá za co omlouvat. „Hlídáš pozorně!“, řekla mu se smíchem.

V noci šel Sirius na schůzi s ostatními hlídkami. Jsme perfektně chránění díky kouzlům, co obklopují dům. Bohužel ale většinu těch kouzel nemůžeme použít na ordinaci, protože to je veřejné místo. Já ale obvykle v ordinaci nejsem - v centru domku je malý dvorek a já si tam na sluníčku čtu. Když jsou mraky, jdu se podívat, co dělají máma s tátou. Tolik mi minulý rok chyběli...

A teď mi chybíš ty! Poslední noc se mi o tobě zdálo. Měl jsi na sobě kilt, jenom ten kilt...

Harry se znovu zašklebil a ještě chvíli si četl. Tenhle dopis nebyl až tak „popisný“, jako ten předchozí. Nedočetl ho do konce (právě vyšel ze sprchy a neměl čas na druhou). Složil ho a zastrčil hluboko do zadní kapsy.

Ze stolu zvedl jiný list. Tak jako i v předchozích letech, přišel chvíli po jeho příchodu domů. Byl od McGonagallové, oznamovala mu v něm, že ho začátkem nového školního roku s radostí uvítá jako prefekta za šestý ročník. Dále informovala, že Liam Quirke se stal novým primusem a Cho Changová novou primuskou. Harry byl rád. Na poslední schůzi prefektů hlasovali za přítomnosti učitelského sboru, který také hlasoval. Hermiona očekávala, že vyhraje Katie, protože byla z Nebelvíru. Harry jí neřekl, že hlasoval pro Cho. Doufal, že Katie nepřišla o vítězství jenom kvůli jeho hlasu. Vlastně nikdo z nich nevěděl, kdo zvítězil, dokud nepřišly tyhle dopisy. Povětšinou každý z šesti prefektů každé koleje volil kandidáta své koleje (šesťáci samozřejmě volili sami sebe) a vedoucí koleje nejspíš taky dali hlas tomu svému prefektu, takže to byli hlavně ostatní učitelé, kdo rozhodoval. A ti dost možná volili Cho, takže třeba jeho hlas zas tolik nevážil; ale stejně z toho neměl úplně dobrý pocit.

Harry četl dopis dál, aby zjistil, kdo bude prefektem za pátý ročník. Pod Nebelvírem byla napsaná jména Anthony Perugia a Virginia Weasleyová. Usmál se. McGonagallová už musela zapomenout na výstup ve sklepení na lektvarech. A Ginny má i nejlepší známky... A Harry taky nebyl vůbec překvapen, když viděl Tonyho jméno. Byl by spíše šokovaný, kdyby přečetl jméno Colina Creeveyho, který ještě pořád nedovedl najít cestu do své třídy. A možná se Tony připojí k jejich famfrpálovému týmu, a taky Zoey Russellová, Ginnina spolubydlící. Harryho překvapilo na kolik Ginniných spolužáků si vzpomněl.

Položil dopis na stůl. Nebyla potřeba ho schovávat. Rozhlédl se po svém ztichlém pokoji; znovu ho uvidí až za rok. Jeho teta a strýc se vzdali myšlenky jet do Portugalska teď, když měli Dunkirka. Místo toho si zaplatili zaoceánskou plavbu lodí, kde byli povoleni psi. První zastávku budou mít na Normandských ostrovech, pak na Azorech, poplují podél španělského pobřeží, přes Gibraltarskou úžinu a kolem dokola Středozemním mořem. Až dorazí do přístavu, Dunkirk zůstane na lodi, zatímco oni můžou jít na pevninu. Harry měl takový pocit, že teta Petunie nebude na pevninu chodit moc často.

Vstoupil do kuchyně právě ve chvíli, kdy strýc bojoval se svými spečenými vejci. Teta Petunie ohřívala Dunkirkovi uzeninu. Samozřejmě, malý pes seděl u stolu a v očekávaní hleděl do svého prázdného talíře. Harry rychle shrábl svůj toast, ale když sáhl ještě po něčem jiném, pes zavrčel, a tak rychle stáhnul svou ruku zpátky. Harry doufal, že Dunkirkovo jídlo bude brzy hotové, dříve, než si psík splete některý z jeho prstů se svou uzeninou.

Jídlo probíhalo v tichosti. Nikdo nepřipomínal ten malý záchvat křiku, který Harryho postihl v obýváku. On se to taky snažil vytěsnit z paměti, ale čím víc se snažil, tím víc se mu ta děsivá scéna vracela. Teta se strýcem, jakoby se snažili si znovu dokázat, že žádná magie neexistuje, pro jistotu ignorovali i jeho. Rychle dojedl a vstal, aby šel.

„Takže,“ řekl rozpačitě, „přeji vám šťastnou cestu.“ Strýc namísto odpovědi něco zamumlal. Teta to pochopila jako poslední příležitost mu kázat.

„Pomáhej paní Figgové. A nezapomeň se tady každý víkend stavit a postarat se o zahradu. Ne, že přijdu domů a najdu tady džungli! A cokoliv budeš dělat...“

„Nebudu dělat nic, co nesmím dělat mimo školu. Ano, ano. Já vím, já vím.“ Mohli klidně rovnou říct ,Nepoužívej magii’. Vyslovit to slovo bylo pro ně asi ještě horší, než kdyby on skutečně začal kouzlit. Byl velice rád, že před chvílí neviděli jeho zvířecí podobu.

„A ne abys byl k paní Figgové drzý. A přestaň posílat soví...“

„To už jsem vyřídil dnes ráno. Napsal jsem kmotrovi a poprosil ho, aby se postaral o Hedviku do konce prázdnin. Pak ji může poslat za mnou do školy.“ Zdálo se mu, že vůbec nevnímají, co jim říká. ,Nevadí’, řekl si.

„Mějte se. Jdu do práce.“ Pořád nic. Snad jenom Dunkirk lehce otočil hlavu a jemně na něho zavrčel. ,Aspoň něco,’ pomyslel si. Otevřel dveře a vyšel ven, pořád se na ně díval, hledal něco, podle čeho by poznal, že vzali jeho odchod na vědomí. Nic, žádný náznak, a tak zavřel dveře. Vlastně ani žádnou změnu neočekával, ani po Dudleyho smrti. V Zobí ulici číslo čtyři šel život dál.

* * *

Harry si spokojeně lehl do trávy na záda, cítil na své nahé hrudi teplo slunečních paprsků. Měl dobrý oběd (manželský párek, který žil na adrese Magnoliová ulice číslo sedm je krmil velice dobře) a teď si vychutnával polední klid. Pracoval s Nigelem, Trevorem a Samem, na změně přední, zadní a boční části veliké zahrady kolem domu na tropický ráj (nebo na něco tomu podobného, co mohlo žít v Surrey).

Nigel a Trevor byli bratři, bylo jim dvacet dva a dvacet čtyři. Navzdory tomuto faktu vypadali téměř identicky, snad jen Trevor, který byl o dva roky starší, měl kolem sebe jakousi auru autority, která Nigelovi scházela. Měli tmavé vlasy a oči, a oblouk obočí se jim klenul tak vysoko, že jejich obličej se zdál být stále překvapený. Sam byl tady ze všech nejstarší, bylo mu něco kolem třicítky, byl mlčenlivý a vůbec neměl zájem dělat tady bosse. Měl červeno-hnědé vlasy a hnědé oči a neuvěřitelnou kolekci tetování po celé hrudi, pažích, stehnech – a možná i na těch místech těla, které viděla jenom jeho přítelkyně Vera (její jméno měl na předloktí). Podle toho, co občas řekl on sám a podle toho co nažvanili Trevor s Nigelem, Harry vydedukoval, že ho nedávno pustili z basy.

Za celou dobu, co letos pracoval, Harry ještě nepotkal Dicka. Za jejich práci byl zodpovědný Trevor; Dick byl oblastním vedoucím pro celý New Stockington. V den Harryho nástupu, nařídil Trevorovi, aby ho seznámil s majiteli pozemku, Bobbie a Terrym Galbraithovými. Ti vlastnili několik obchodů v Londýně a v přilehlých čtvrtích a prodávali nadbytečné vojenské oblečení z celého světa, které Bobbie proměnila na „dnešní“ styl. (Návrhy byli od Bobbie, ale šily je mladé dívky, imigrantky, tak kolem dvaceti, alespoň podle Nigelových informací.) Harrymu to připadalo jako otrokářství, ale paní Galbraithové neřekl nic, ona ho platila za zvelebení svého majetku, a ne za kritiku jejích obchodů.

To první ráno Trevor zaklepal na dveře s rukou kolem Harryho ramen a otevřela jim Bobbie Galbraithová, oblečená v pracovních kalhotách a v na míru šitém sportovním saku. Její vesta vypadala jako neprůstřelná. Na nohou měla kanady na vysokých podpatcích.

„Dobrý den, paní. Tohle je Harry Potter, nový kluk. Bude tady s námi pracovat.“

Sjela ho rychlým pohledem. „V pořádku. Terry a já musíme do Londýna. Vrátíme se pozdě.“

„Dobře, paní.“ odpověděl Trevor. Harry měl co dělat, aby z mysli vypudil obrázek Trevora se zelenou kůží a velikýma vystouplýma očima; protože se jmenoval stejně, jako žába Nevilla Longbottoma. Ale bylo to marné, tohle bylo jediné, na co dokázal myslet pokaždé, když s ním mluvil.

Najednou se objevil pan Galbraith, odstrčil svou ženu stranou, kývnul Harrymu a Trevorovi a křikl na ni: „Dělej, miláčku! Za chvíli nebude možné projet…“

Prohnala se kolem nich a práskla za sebou dveřmi. Galbraithrovi nastoupili do svého drahého německého auta a vydali se odhodlaně vstříc dopravní zácpě. Auto nastartovalo rychle a hladce, a v mžiku byli pryč. Harry si byl úplně jistý, že překročili rychlostní limit na Magnoliové ulici.

Harrymu se líbilo, co řekl Trevor Bobbie. Teď patřil do party. Měl radost, že bude pracovat se Samem, Nigelem a Trevorem. Byli to jednodušší lidé, ale nevadila jim tvrdá práce. Akceptovali ho bez řečí, a taky neměli otázky kolem jeho jizvy. Každý den, přesně ve dvanáct, všichni vešli do kuchyně Galbraithových a z lednice si vzali jídlo, které bylo pro ně nachystáno, včetně flašky piva pro každého. Harry se své vzdal a první den pil jenom vodu. Trevor si promluvil s Bobbie a podruhé už měl Harry místo piva přichystanou Coca Colu.

„Myslela si, že už je ti osmnáct,“ šťouchl do něho Trevor a mrkl. Harry zrudnul při představě, že co si o něm možná paní Galbraithová myslela. Připomínala mu brunetku Alici Spinnetovou (když pominul její krajně bizarní styl oblékání).

„Takže,“ řekl Trevor Harrymu při obědě a potměšile se mu zablesklo v očích. „Slyšel jsem, že už máš nějakýho ptáčka.“ Harry přiznal, že má sněžnou sovu, a tak mu Nigel se smíchem vysvětlil, že Trevor tím ptáčkem myslí, jestli má přítelkyni. Harry si vzpomněl na Hermionu a představil si ji na jejich dvorku, jak se sluní, možná jenom v bikinách… A znovu začal rudnout ve tváři. Nigel se rozesmál. „Mám ten tvůj provinilej výraz ve tváři brát jako ano, Harry?“ Všichni se začali chechtat, Harry odkousl další sousto ze svého sendviče a přikývnul. „Jak se tak na tebe dívám, začínám mít dojem, že už jsi ji i seznámil se svým malým kamarádem.“

„Otázkou je spíše kolikrát už ji s ním seznamoval!“ přisadil si Trevor a znovu do Harryho šťouchl. Ten opět ucítil, jak mu vzhůru po krku stoupá horkost do tváří. Trevor s Nigelem se vševědoucně smáli, vyměňujíce si prohnané pohledy, zatímco Sam jenom tiše kroutil hlavou.

„Tedy,“ začal pomalu vysvětlovat Harry, „bylo by tu pár dívek, ale ony ve skutečnosti, no… vlastně ani nebyly, protože… těžko se to vysvětluje...“

„Jo, to vidím,“ řekl Trevor a Harryho na chvíli zachvátila panika. „Byla to sázka, že jó?“

„Něco na ten způsob.“

„To je drsný, Harry, to tedy jo,“ přidal se Nigel, „to je to pravý pro mužský ego, že jó, Harry?“

„Ale tvému ptáčkovi se to moc nelíbilo, co?“ Sam si potáhnul z cigarety. Harry se na chvilku zamyslel nad lektvarem, který ovládal Hermionu před šesti měsíci…

„Máš pravdu, Same. Hermioně se to nelíbilo.“

„Her-mi-o-na,“ zazpíval Nigel. „To je tedy jméno! Tys to s ní dělal, s Her-mi-o-nou, že jó, Harry?“

Harry se prudce otočil a jeho tváře se zbarvily do karmínově rudé. Nigel se smál, ale Trevor řekl: „Nigele! To není tvoje starost! Nech ho na pokoji!“

„Proboha, Treve, to je přece život, jen se ptám.“

„Nigele, myslím, že znáš všechna slova, která jsem použil.“

„No jasně! Jenom jsem chtěl vědět... nic ve zlým, Harry.“

„A...“ začal Harry s plnou pusou.

„Nigele,“ řekl najednou tiše Sam, „i kdyby byl Harry se svou dívkou jenom jedenkrát, je to pořád víc akce, než jsi měl ty za poslední tři roky…“

„Čtyři,“ opravil ho Trevor vesele.

Sam se začal řehtat a za chvíli už všichni, včetně Nigela podlehli jeho nakažlivému smíchu. Po jídle odešli na zadní zahradu, aby se chvíli slunili. Pro Harryho bylo dost obtížné nemyslet při tom na Hermionu. A dnes navíc musel pořád přemýšlet o tom muži, kterého Voldemort mučil v lese (a zase si přál, aby mohl zahlédnout jeho tvář lépe…). Ulevilo se mu, když se zase pustili do práce, byla pro něho dobrým rozptýlením.

Když si pak večer řekli s klukama ahoj, šel Harry přímo do domu paní Figgové, jeden blok od Arden Circle. Otevřel si klíčem, který mu dala už dříve a zavolal: „Haló? Paní Figgová? Tady je Harry Potter. Přišel jsem z práce.“ Půl minuty bylo ticho, jen kolem nohou se mu otírala kočka s oranžovými pruhy. Sehnul se a podrbal ji za ušima, čímž z ní vyloudil hlasité předení. Pak na poschodí třískly dveře a on slyšel, jak dolů po schodech schází paní Figgová. Kočka u Harryho nohou se najednou zatvářila poplašeně a utekla do kuchyně.

„Heš!“ zasyčela jedovatě paní Figgová. „Co si myslíš, že děláš, vpadneš sem a křičíš na celý dům! Chovej se jako civilizovaný člověk a ne jako kdybys právě vylezl z jeskyně!“ „No, tedy...“začal Harry, ale raději toho nechal. Chtěl ji opravit, že u něho to nebyla jeskyně, ale komora pod schody. Mimo to, byla to ona, koho se lekla její vlastní kočka.

Ale nakonec řekl jenom: „Ano, paní.“ Úplně pokorně. Najednou si položila jednu dlaň na svou hrudní kost a Harry zpozorněl. Je s ní všechno v pořádku? Schody dolů seběhla velice rychle. Proč se tedy k němu teď chová, jako by tady nebyl vítán? Nikdy ji neviděl pohybovat se jinak, než že se pomalu melancholicky vlekla. I její ruka na hrudi se mu zdála být jiná – vypadala tak… mocně. Nezdála se být zadýchaná. Snažila se získat jeho sympatie, nebo se pokoušela u něho vyvolat pocit viny za to, že běžela? Nebyl si jistý. Začal stoupat nahoru do schodů, ale stála mu v cestě. Pohnul se vpravo, ona taky. Vrátil se znovu na levou stranu a ona mu znovu zablokovala cestu.

„No, víte, jsem zvyklý dát si po práci sprchu,“ pokoušel se jí vysvětlit. Stoupla si o krok vedle a nechala ho projít, ale jakmile prošel, vydala se po schodech těsně za ním. Když přišli do koupelny, Harry se otočil a řekl: „Myslím, že dál to zvládnu sám.“

Paní Figgová o krok ustoupila, ale nezdálo se, že by si nějak uvědomovala, že mu po celou dobu šlapala na paty. „Chci ti připomenout jednu věc,“ řekla mu ostře, mávajíc mu prstem před nosem, „pokoj na šití ve kterém budeš spát a koupelna jsou jediné pokoje, do kterých můžeš tady na poschodí vstoupit. Rozuměno?“

Harry se podíval chodbou do obou stran na zavřené dveře, které mu hned začaly připadat zlověstně. Pokoj na šití, kde měl spát, byl přesně na tom místě, jako Dudleyho pokoj v domě Dursleyových, zatímco pokoj paní Figgové byl přesně tam, kde byl v Zobí ulici pokoj tety a strýce. Neměl ponětí, co by tak mohlo být v dalších dvou pokojích, ale teď se ho samozřejmě zmocnil pocit, že to musí nutně zjistit. Nepamatoval si, že by měl do těch pokojů zakázaný přístup tehdy, když byl malý, ale možná, že tenkrát byly jednoduše zamčené a ona byla přesvědčená, že se tam malý Harry nemůže dostat. Teď si ale možná myslela, že Harry je skutečný delikvent a vláčí s sebou celou sadu paklíčů, nebo něco podobného...

Až doteď si nikdy neuvědomil, že dům paní Figgové má stejný půdorys jako dům Dursleyových, protože vypadal úplně jinak. Teď se poprvé zamyslel nad tím, jak je dům tety zbytečně asketický. Jejich dům byl pořád čistý a bez poskvrny, zatímco dům paní Figgové byl pravý opak.

„Půjdu jenom do pokoje na šití a do koupelny. Jasně. A teď bych se rád osprchoval...“

„Ale rychle! Večeře bude za čtyřicet minut. A já ti ji nebudu ohřívat, jestli přijdeš pozdě!“

„Ano, paní,“ řekl Harry tiše a zavřel se v koupelně.

K večeři bylo suché kuře, zelenina uvařená až do bodu, kdy se prakticky rozplynula, rozvařené škrobové brambory a limonáda, z nedostatku cukru prakticky bez chuti. Zdálo se, že mussaka je asi jediné jídlo, které umí paní Figgová uvařit dobře, ale zřejmě nebyla nakloněna tomu, vařit ji nějak častěji. Harry byl ale příliš hladový na to, aby se staral o kvalitu jídla. Podstatná byla jenom kvantita, protože práce zvyšovala jeho apetit.

Po večeři paní Figgová odešla do obýváku sledovat televizi, program, který i Dursleyovi milovali -Kdo chce tady být za blbce, tváří v tvář celé zemi, s možností vyhrát velké peníze? - jeho strýc a teta se pokaždé celou dobu hloupě smáli, i když povětšinou neznali správnou odpověď ani na jednoduché otázky. Naopak, zdálo se, že paní Figgová toho ví o mnoho víc.

„Které Dickensovo dílo má jako hlavní postavu slečnu Havishamovou? Proboha, to je ale tupec! Je to Velké očekávání! A ne ta zatracená Záhada Edwina Drooda! Proč to, pro pána krále, nevíš?“ Zdálo se, že hlavní zábavou paní Figgové je povídat si se soutěžícími a utahovat si z jejich zřejmé mentální nedostatečnosti. Taky ráda navrhovala různá zaměstnání vhodná pro osoby se sníženou inteligencí, jako například ruční testování granátů v armádě (za souhlasu testující osoby s případným výbuchem).

Zmínka o Dickensovi vnukla Harrymu nápad. Rád by si o něm něco přečetl ve své ,Sbírce mudlovské literatury’, ale nemohl si přece jen tak sednout vedle paní Figgové v obýváku s knížkou, která má takový název, a proto jí řekl, že si jde číst nahoru do pokoje.

„A proč si nemůžeš číst tady dole?“ zeptala se ostře. Samozřejmě jí nemohl vysvětlit, že nechce, aby viděla knížku se slovem ,mudla’ v názvu a tak mlčel a paní Figgová vztekle poskakovala na pohovce a nakonec řekla, že on nechce jít nahoru číst, ale dělat ,něco’ úplně jiného. Harry zrudnul, a naštvaně přemýšlel, proč se všichni dospělí domnívají, že kluci v pubertě nemyslí na nic jiného, než na... ,Jó, jistě’, říkal si naštvaně, ,všichni puberťáci myslí jenom na to...’

Nakonec si jenom rezignovaně povzdechl a rozhlédnul se po pokoji. Oranžově pruhovaná kočka se stočila do klubíčka vedle nohou paní Figgové, zatímco ta černá s bílou náprsenkou a bílými tlapkami se myla u stolku s televizí. Pak si všimnul, že paní Figgová má celkem slušně zásobenou knihovnu, v několika policích hezky podle abecedy seřazené knížky. Našel nějaké Dickensovy novely a rozhodnul se pro ,Olivera Twista’, kterého ještě nečetl. Když knížku otevřel, zjistil, že stránky v ní ještě nejsou ani rozřezané. Jenom na přebalu byl pokrčený list. Musel si jít vzít ze stolu paní Figové nůž na dopisy a rozříznout několik stránek, aby je mohl číst. Pamatoval si, jak kdysi ještě v mudlovské škole některý z učitelů řekl, že na to je potřeba něco velice ostrého, aby všechny stránky měly hezky začištěné okraje. Ale nějak se mu nechtělo vynaložit tolik úsilí jenom proto, aby měl co číst. Vrátil ,Olivera Twista’ do police a vytáhnul ,Daleko od bláznivých mas’ od Thomase Hardyho. Raději by četl ,Tess z D’Urbervilles’ (i když je to trochu depresivní). Otevřel knihu od Hardyho jenom aby zjistil, že tuhle knížku taky ještě nikdy nikdo nečetl, že má taky ještě nerozřezané stránky. Otočil hlavu a přes rameno se podíval na paní Figgovou.

„Další génius!“ říkala právě sarkasticky. „Monte Carlo přece nemůže být třetí největší město v Itálii! Vůbec přeci není v té prokleté Itálii! Jasně, další zájemce o práci v automobilce. Může dělat testovací figurínu při bouračkách. Tyhle crash testy byl měly být více realistické...“

Harry potichu vybral z police kopii ,Pýchy a předsudku’. Stránky nerozřezané. ,Nádherné výšiny. Má Antonie. Robinson Crusoe. Shane. Zvoník od Matky Boží. Don Quijote. Anna Karenina. Plač, má milovaná země. Cesta kolem světa za osmdesát dní. Stařec a moře. Jilmová brána.’

Bylo jedno, z jaké krajiny pocházel originál, jestli to byl překlad nebo ne - žádná z knih neměla rozřezané stránky. Nikdo je nikdy nečetl. Ani jednu.

,Vida,’ pomyslel si Harry. ,Jsou tady jenom na dekoraci.’ Vrátil se ke své první volbě a položil ,Olivera Twista’ vedle pohrdavě se tvářící dýmově šedé kočky, která ležela na ubrusem pokrytém stolku, a vydal se do jídelny, najít ostrý nůž. Otevřel jednu zásuvku, a ta hlasitě zaskřípala.

„Co to tam děláš?“ ozvalo se okamžitě z obýváku. Harry provinile zabouchl zásuvku, a upřel pohled na krémovou kočku spící na parapetu v jídelně. Zamžourala na něho, jedno oko měla jantarové, druhé zelené. Raději se vrátil do pokoje.

„Chtěl jsem si číst tu knihu,“ řekl, ukazujíc tam, kde ležela na stole, pod packou šedé kočky, „ale stránky nebyly rozřezané. Hledal jsem ve stole něco, čím bych je rozřezal.“

„Tak za prvé, drž se dál od mého stolu! A za druhé, nebuď směšný! Četla jsem ty knihy už mnohokrát. Samozřejmě, že má rozřezané stránky. Všechny knížky je mají rozřezané!“

Harry se zamračil. Šel ke stolu, opatrně odsunul kočičí packu, zvedl knihu a otevřel ji. Stránky měly zlatý okraj, kterého si předtím nevšiml. Rychle knihu prolistoval; všechny listy byly krásně, bíle a úhledně strojově seříznuté. Tajně vytáhnul z police jiný titul, na který se díval před chvíli. Každá stránka byla oddělená a připravená ke čtení, mnohé z nich byly stříbrně nebo zlatě orámované.

To je divné, ’ přemýšlel Harry. ,Že bych nechtěně kouzlil? To není možné, to bych věděl...’

Sedl si, aby mohl začít číst. Šedá kočka mu okamžitě vyskočila na klín a začala příst. Harry sebou trhnul, jak se mu ostré drápky zaryly do stehen, a oddechl si, když se zvířátko usadilo a zabořilo tlamičku mezi tlapky. Přečetl několik kapitol, ale nemohl se dostat dál - ten příběh se mu zdál být málo pravděpodobný a on byl tak unavený, že už málem neudržel otevřené oči. A kočičí předení ho kolébalo ke spánku...

„Minsk!“ zakřičela paní Figgová, zatímco se na televizní obrazovce další nešťastná duše zesměšňovala před celou zemí. Harryho i kočku tím vytrhla ze spánku. Šedá micka seskočila na zem a rozhořčeně odkráčela pryč z místnosti, podle všeho, aby si našla na spaní klidnější místo. Naopak Harry byl rád, že se probudil - právě se mu začalo zdát o mučeném muži v lese...

„A ty si říkáš učitel!“ poznamenala paní Figgová vyčítavě. Harry nic nechápal, byl zmatený. Chvíli trvalo, než mu došlo, že myslela toho ubohého muže v televizi. Měl asi říct ,Minsk’ na nějakou otázku, kterou mu položili. „Jestli je většina dnešních učitelů jako ty, tak to hodně vysvětluje,“ řekla, klouzajíc pohledem zúžených očí po obrazovce.

Harry se pokusil potlačit zívnutí a zvedl se k odchodu. „Jdu nahoru. Zítra ráno vstávám do práce.“

„Cože? V sobotu?“

„No, klient si přál, abychom jeden týden dělali šest dní, a tak sem si mohl vybrat jeden den volna kdy chci. Vybral jsem si středu, abych nemusel pracovat v den mých narozenin.“ Trevor bude mít taky ve středu volno, takže v ten den bude vedoucí Dick. Harry ho tedy pravděpodobně zase neuvidí, musel by si vyměnil svůj volný den.

„Nevěděla jsem, že budeš pracovat i o sobotách...“

Harry se na ni zamračil; zdálo se mu, že ona to nepovažuje za dobrý nápad. Všimla si, jak se na ni dívá a zachmuřeně na něho vybafla: „A kdy budeš dělat něco i v mé zahradě, to bych ráda věděla.“

„Něco můžu udělat, až se vrátím z práce. Dobrou noc.“

Neodpověděla a otočila se zpátky k televizi. Chování paní Figgové mu připomnělo, jak velice mu chybí Sandy, jak moc. Nedokázal některé věci Sandy vysvětlit, věci, které lidé na rozdíl od hadů prostě ,věděli’, ale Sandy byla přesto vždycky zdvořilá. Musel se tomu usmát; hadi jsou ve skutečnosti velice milá stvoření a navíc mívají i věštecká vidění. Ale kdo o tom ví?

Vyšplhal nahoru po schodech a chystal se do postele. Když vycházel z koupelny, kde si čistil zuby, zazdálo se mu, že jedny z dveří na konci chodby se rychle zavřely. Chvíli na ně zíral, ale pak si pomyslel, že a asi jen příliš unavený a má vidiny...

Ale ještě než začal podřimovat, něco ho napadlo. ,No jasně. Zásuvka paní Figgové, ta, kterou jsem otevřel, když jsem hledal nůž na dopisy...’ Chvíli přemýšlel, co tam vlastně viděl. Tedy...

Bylo tam několik lahviček inkoustů v různých barvách, vysoce kvalitní pergameny v odstínu champagne a několik nádherných per, pravděpodobně z ocasu orla...

Jenomže Harry byl velice, velice unavený, a tak brzy zapomněl nad čím přemýšlel a rychle usnul...

* * *

Byla neděle ráno a Harry scházel po schodech tak, jak byl zvyklý – totiž velice tiše. Tím pádem víceméně překvapil paní Figgovou, která vycházela ze své ložnice jenom ve svém nočním úboru a v županu. Nepředpokládala, že bude vstávat tak brzy. Řekl jí o svém zvyku chodit každé ráno běhat a cítil se přitom trochu provinile, jako kdyby se přiznával třeba k pijáckým návykům. Nebylo divu, dívala se na něj podezřívavě, jako by si myslela, že hlavním důvodem jeho časného vstávání, byla touha vidět ji v pyžamu.

Po běhání si dal sprchu a pak sešel dolů do kuchyně, aby si připravil něco k snídani. Poučil se - den předtím seděl v jídelně za stolem a čekal dobrých dvacet minut, než prošla paní Figgová přes lítací dveře vedoucí z kuchyně a řekla, že jídlo mu do pusy samo nenapochoduje. Začínal si zvykat na to, jak to u ní chodí.

Podařilo se mu najít mírně zatvrdlý toastový chléb, také lokalizoval máslo, ale nemohl najít žádnou marmeládu ani džem. Krémově zbarvená kočka na něho ospale zírala z vrchu ledničky, zatímco černá kočka se ovíjela kolem jeho nohou, což ho nutilo pohybovat se velice opatrně - neustále se bál, že na ni šlápne. Mrkl do lednice; nenašel žádný ovocný džus, a tak naplnil konvici vodou a položil ji na sporák, aby si uvařil čaj. Doufal, že se mu podaří zjistil, kam ho paní Figgová schovala.

„Co si myslíš, že děláš?“

Harry leknutím poskočil a třískl otevřenými dvířky od skřínky. Otázka, kterou paní Figgová na něho zavřeštěla ho mírně řečeno vyplašila. Kolekce dekorativních lžic, zavěšená na dvířkách, spadla z malinkatých háčků a s řinčením se naskládala na stříbrnou kopu. Černá kočka se hnala pryč z místnosti a krémová kočka zůstala na lednici ve své pozici sfingy, ale zasunula se více do rohu.

„Podívej, cos udělal! No, teď se o to nestarej. Přišli bychom pozdě do kostela. Mimochodem, cos vlastně hledal?“

„Čaj. Co myslíte tím kostelem?“

„Je v plechovce na vrchu ledničky.“ Harrymu chvíli trvalo, než mu došlo, že myslela čaj, ne kostel. „Přece víš,“ pokračovala, „to místo ve vesnici s vysokou věží a se zvony, které dělají randál každé ráno. Kostel. Nechci přijít o kázání pana Babcocka. Myslím, že mu navrhnu téma pro příště: ,Proč si mladí lidé myslí, že pravidla pro ně neplatí.’ A moc ti doporučuju, abys dával pozor. Později se tě zeptám na pár věcí.“

Harry se natahoval ke kočce pro plechovku, a lehce se podivil, co všechno se může stát předlohou pro biblické kázání. „Do kostela s vámi nepůjdu.“ oznámil suše. Podíval se do plechovky. ,Do prčic,’ pomyslel si. Sypaný čaj. Zamračil s a upřel na paní Figgovou rozpačitý pohled. Ta si jen povzdechla a postrčila k němu stříbrnou kovovou kuličku s dírkami. Harry si vzal podávané cedítko, nabral s ním přímo z plechovky čaj a zarovnal ho. ,Alespoň nebudu mít v šálku žádné lístečky, přemýšlel...

„Takže ty se mnou nepůjdeš, jo?“ řekla hrozivě, jakoby se připravovala na souboj.

„Ne. Dnes půjdu do Zobí ulice číslo 4 a budu pracovat na zahradě. Slíbil jsem tetě, že tam občas zajdu. Ale neslíbil jsem jí, že budu chodit do kostela.“ Harry vložil cedítko s čajem do staré hnědé čajové konvice a tu pak položil doprostřed jídelního stolu. Sedl si a otevřel nedělní noviny, které si přinesl, ale bezděky čekal na její další výhradu.

„Jo, to vidím,“ bylo všechno, co řekla a Harry byl překvapený, že její hlas zněl trochu ublíženě. Podíval se na ni přes stránku novin. Vypadala zmateně a zdálo se mu, že taky tak nějak zestárle. ,Kolik jí vlastně může být let?’ přemýšlel. Najednou se sám za sebe styděl. Možná jenom chtěla mít společnost, cestou do vesnice na kázání a zpátky, aby neseděla sama v kostelní lavici...

Raději rychle zahnal tyhle pocity pryč. ,Když s ní půjdu dnes,’ napadlo ho, ,bude to samé ode mě očekávat až do konce léta. Raději to zarazím hned od začátku.’

Voda na sporáku začala vřít, paní Figgová ji nalila do konvice s čajem a vyndala z lednice smetanu. Černá kočka se právě vrátila a lísala se jí o nohy, cítíc smetanu, kterou držela v ruce, ale stará paní zvíře odehnala. Harry ji pozoroval, ale snažil se, aby si toho nevšimla. V tomhle domě byl naposledy před šesti lety, a přestože to uvnitř vypadalo pořád stejně, nemohl se zbavit dojmu, že se tu od té doby něco podstatného změnilo. Ale možná to byl on, kdo se změnil, přeci jen - tehdy byl desetiletý chlapec a nebyl ještě natolik samostatný, jako teď, když mu bylo skoro šestnáct. ,Už mám skoro šestnáct let,’ napadlo ho. Za nějaké tři týdny. Najednou z toho měl radost.

„Víte,“ řekl paní Figgové, zatímco si natíral toast máslem, „za necelé tři týdny mám šestnácté narozeniny...“

Najednou prudce trhla hlavou a oči se jí doširoka rozevřely, vypadala, jako by si najednou na něco vzpomněla.

„Narozeniny!“ vyhrkla. Harry se zamračil. Co je to s ní?

„Ano, moje naroze...“

„Nepřibližuj se!“

„Cože?“ Zíral na ni. Stála nehnutě na místě a Harry se taky nehýbal. O co tady šlo?

„K domu. Dnes. Pracuj jak dlouho chceš v zahradě tety Petunie. Nevracej se před čtvrtou odpoledne!“

Nakrčil obočí. „Proč?“

„Nestarej se!“ řekla rozzlobeně a její hlas stoupal do výšky. „Prostě se sem nepřibližuj!“

,Jedná se mnou jako s vetřelcem,’ napadlo ho. ,Tak jo, půjdu do našeho domu, když už budu v zahradě. Budu se dívat na televizi, nebo hrát hry na Dudleyho počítači.’

Dudleyho počítač.

Harry se zašklebil; jediné co zatím nechtěl, bylo jít do Dudleyho pokoje. Už nějaký čas měl přístup ke všem úžasným hračkám a přístrojům, kterými teta se strýcem zasypávali svého syna, ale ani se jich nedotkl. Věděl, že až doposavad se v Dudleyho pokoji nepohnulo ani s jedinou věcí, všechny byly přesně tam, kde je Dudley zanechal. Ale teď možná...

„Slyšel jsi mě?“ dožadovala se paní Figgová odpovědi, stahujíc dolů stránku od novin, která ukrývala jeho tvář. Přikývl. „Ano, ano. Nebudu se sem přibližovat.“

Když dojedli a uklidili po sobě, pomohl jí naplnit kočičí misky žrádlem a vodou. Pak společně odešli z domu, každý jiným směrem. Harry si hvízdal; jak se přibližoval k Zobí ulici, dostával se do stále lepší nálady - teta se strýcem (a taky Dunkirk) nebudou v domě. Udělá práci na zahradě teď ráno, dokud je ještě chladno, a pak se rozhodne, co bude dělat po zbytek dne až do čtvrté.

Ale ranní chlad vůbec nebyl chladem - už teď se začínal potit a to byl ještě pěkných pár bloků od Zobí ulice. Napadlo ho, že byla chyba obléct si džíny namísto kraťasů, a tak se otočil na patě a zamířil zpátky do domu paní Figgové. ,Sice mi zakázala vracet se před čtvrtou, ale vždyť už šla pryč,’ vymlouval se v duchu. ,Nepřijde na to.’

Vešel dovnitř a ztuhl; z poschodí se dolů do vstupní haly linula hudba. ,Někdo se vloupal do domu!’ napadlo ho. ,Aby poslouchal rádio?’ oponovala racionální část mozku. Sklonil zdviženou špičku deštníku, který hned instinktivně vytáhnul ze stojanu u dveří, ve snaze nějak se ozbrojit. Musel vypadat směšně. Možná, že to byl jenom budík. Paní Figgová ho pravděpodobně zapomněla vypnout. Nebo některá z koček šlápla na vypínač. Oranžově pruhovaná kočka se mu znovu otřela o nohy, předtím ji pojmenoval na „vítací“, ale teď ji ignoroval.

Mířil nahoru po schodech vstříc hudbě, deštník si pro jistotu vzal s sebou, ale nesl ho více jako deštník, než jako bojový nástroj. Nahoře zjistil, že hudba vychází z jednoho z pokojů, do kterých měl zakázaný přístup. ’Co budu dělat?’ přemýšlel zamračeně. Nakonec se rozhodl jenom si převléct kraťasy a odejít. Možná ta muzika sama přestane. Neměl přece žádný pádný důvod chodit do toho pokoje pro hosty.

Donutil se jít do pokoje na šití, vyměnil si džíny za kraťasy a snažil se přitom vzdálené tóny ignorovat. Když však vyšel ze svého pokoje a položil nohu na první schod, uslyšel zpoza dveří zakázaného pokoje zároveň s hudbou i nezaměnitelný zvuk lidského hlasu.

„Auu!“ zaslechl následně po tlumeném úderu. ,Někdo do něčeho narazil a možná se i zranil; do domu se opravdu vloupal vetřelec!’ honilo se Harrymu hlavou. Někteří lidé se zřejmě nechají najímat, aby se vloupali do cizích domů za účelem poslouchání rádia. Harry pozdvihl deštník, který stále třímal své pravé ruce; původně chtěl jít bez povšimnutí dolů, ale teď se přiblížil k zavřeným dveřím a přál si přitom, aby měl v ruce místo deštníku aspoň hůl. Srdce mu tlouklo nahlas a bolestivě.

Upřeně se zadíval na kliku. Napřáhl dlaň a zkusil ji stisknout. Nepohnula se. Dveře byly zamčené. Znovu pomalu natáhnul ruku. ,Soustřeď se,’ přikazoval si. ,Tohle přeci umíš…’ Zavřel oči a všechnu svou energii soustředil na dveře. ,Je to úplně jednoduché kouzlo. Brumbál dělá taky kouzla bez hůlky. Je to jenom odemykací kouzlo…’ Znovu otevřel oči, ruku asi pět centimetrů nad klikou. „Alohomora!“ řekl mocně a stiskl kliku, očima se zavrtávaje do dveří.

Fungovalo to! Dveře se s houpáním otevřely, sice pomaleji, než kdyby na to samé kouzlo použil hůlku, ale otevřely se a Harry uviděl, kdo se praštil do holeně a řekl ,Au!’. Zůstal nevěřícně stát s otevřenou pusou. Ta druhá osoba byla taky šokovaná, zírala na Harryho mlčky, s široce rozevřenýma očima.

Harry vešel do pokoje, ještě pořád držel deštník před sebou jako zbraň. Kroužili kolem sebe, oba neschopni slova. Nakonec Harry sklonil deštník a ztěžka polknul, zatímco jeho mozek se znovu snažil zapojit modus logických pochodů, aby zpracoval tenhle neuvěřitelný objev. Druhá osoba mezitím konečně nabyla schopnosti mluvit.

„Pottere!“

Harry potřásl hlavou a vypravil ze sebe, „Malfoyi…“

„Co ty tady děláš?“

„Co já tady dělám? Co ty děláš v domě paní Figgové? Ona je mudla! Myslel jsem, že máš být se svou starou chůvou! Brumbál to změnil?“ Malfoyova tvář se měnila v prohlídku zmatených výrazů.

„Teta Bella je moje stará chůva. Paní Figgová? Kdo je paní Figgová?“

Teta Bella. Paní Figgová. Harrymu se smrštil mozek. Bella. Figgová. Arabella. Arabella Figgová. Někdy před rokem Brumbál něco říkal o staré partě...

Zvedl hlavu a podíval se na Draca Malfoye. „Tvoje teta Bella a moje paní Figgová jsou jedna a tatáž osoba.“

Malfoy zvedl obočí. „Můžeš ještě jednou?“

„Slyšel jsi mě dobře. Musí to tak být. To by také mnohé vysvětlovalo… proč Brumbál dovolil Dursleyovým, aby se o mně starala, když jsem byl ještě malý. Není to mudla, je čarodějka!“

„Tys nevěděl, že je čarodějka?“ zeptal se Malfoy pohrdavě.

„Já nevěděl ani o sobě, že jsem čaroděj, do mých jedenáctých narozenin, Malfoyi. A kromě těchto několika dní, jsem ji naposled viděl, když mi bylo deset. A tehdy jsem vůbec netušil, že existuje nějaký čarodějnický svět.“

Malfoy se posadil na postel a tvářil se zachmuřeně. „Když už mluvíme o narozeninách, dnes jsou moje. Hups. Přeji si všechno nejlepší.“ Harrymu tím připomněl jeho samého, jeho jedenácté narozeniny…

Ale bylo to zvláštní… „Skutečně máš narozeniny sedmého července? Sedmý den v sedmém měsíci?“ zeptal se Malfoye.

„A narozen v sedm hodin. Máma z toho nebyla šťastná. Vždycky fňukala, že musela být vzhůru celou noc, než se mi uráčilo se narodit. Tak nějak jsem se za to cítil vinen. Ale to už mám za sebou.“ Smutně se usmál. „Jak dlouho už tady jsi, Pottere?“

„Od pátku. Dursleyovi odjeli na okružní plavbu lodí. Ale přes den jsem v práci.“

„V práci?“ na Malfoyovi byl vidět zvláštní zájem. Harry předpokládal, že pracovat je pod jeho úroveň.

„Jo, přece víš, co to je. Manuální práce, o které si myslíš, že je ponižující.“

Malfoy se zašklebil. „Kdo se tu stará o ponížení? Jsem zničený, Pottere. Potřebuji nějaké peníze. I když jsou to mudlovské peníze. Můžu je pak vyměnit u Gringottových.“

„Říkáš, že bys šel se mnou do práce?“

„Proč ne? Už je to přece venku. Já vím, že jsi tady, ty víš, že já jsem tady. Už se nemusíme navzájem schovávat. Pravda, je tady ještě několik nezodpověděných otázek, jako například, proč mě ta stará čarodějnice tady zamykala ráno, v poledne a večer už od konce školy, nebo proč ti neřekla, že tu jsem a proč neřekla mně, že jsi tu ty. Jaký k tomu měla důvod? A jaký měla důvod neříct ti, že je čarodějka?“

„Tedy, to bylo asi proto, že tehdy jsem byl příliš malý a Brumbál mi s tím nechtěl plést hlavu. Protože, no však víš, celá ta věc kolem… no víš…“

Malfoy přikývnul. „Jasně. Ta pověstná věc. Podle mě na tebe měla dávat pozor. Přesvědčit se, že jsi v pořádku.“

„I já to tak odhaduju. Ale mohla se u toho tvářit alespoň trochu radostněji. Předpokládám, že tohle je její úkryt…“

„Chceš tím říct, že tady v tomhle domě žije už celé roky? Mezi mudlama?“ Malfoy se tvářil, jako by tomu nemohl pořád uvěřit.

„Správně. Vídával jsem ji každý den cestou do školy. Seděla před domem s košíkem, ve kterém měla párek koček…“ Najednou se jako blesk Harrymu vybavila vzpomínka; šel do školy, malá tenká postavička, zkřivená pod zátěží učebnic v batohu na zádech, a ona kráčela vždy tak deset, patnáct kroků za ním, jakoby šla do vesnice. A vždycky se zdála zvláštně nabručená, když ho Dudley se svým gangem začali týrat… Nikdy se necítil nijak zvlášť chráněný - přeci jen ty blbečky ignorovala, teď ale zjistil, že ho chránila před hrozbou jiného druhu.

„Řekl jsi KOČKY?“ vyslovil nervózně Malfoy, dívaje se znepokojeně mezerou ve dveřích směrem dolů do haly.

„Jasně, Malfoyi. Smrtící malé kočičky s nechutně ostrými drápy a vraždícím předením.“ Harry nad tím musel zakroutit hlavou. „Jedna věc je, nemít rád kočky, ale mít z koček strach? Nejsou přeci veliké, nebo tak něco. Vlastně jsou celkem milé. Co je ale dost zvláštní, zdá se mi, že ji ty kočky nemají zrovna moc v lásce, ale popravdě, ani se jim moc nedivím.“

Malfoy se vrátil do pokoje. „Žádný problém,“ uklidnil Harryho. „A cos chtěl vlastně dnes dělat?“

„Chtěl jsem pracovat v zahradě mé tety. Říkal jsem paní Figgové, že jsem to tetě slíbil na rozdíl od návštěvy kostela. Když už o ní mluvíme…“ Zkontroloval svoje hodinky. Bylo teprve jedenáct. „Dobře. Pravděpodobně se nevrátí před jednou. Bohoslužba trvá asi hodinu, pak debata s ostatními kostelními babkami a ještě cesta domů...“

„Říkal jsi kostel? Ona chodí do kostela?“

„No, bylo by zvláštní, kdyby nechodila, tady tam chodí totiž každý. Tedy v jejím věku. Moje teta se strýcem nás tam brali jenom o Vánocích a Velikonocích, ale tyhle staré dámy tam chodí pravidelně. Všichni by se asi divili, kdyby tam nechodila. Předpokládám, že je to taky součást jejího maskování.“

Malfoy nevěřícně potřásl hlavou. „Nemůžu uvěřit, že jsem od začátku léta byl s tebou v jednom domě.“

„Tak ty tomu nemůžeš uvěřit? Vždyť ty jsi alespoň věděl, že je čarodějka!“ a najednou si vzpomněl na lahvičky s inkoustem, pergamen a pera na psaní, která viděl v jejím stolku… A pak ty nerozřezané stránky knih… On je tedy nezměnil, byla to ona! Praštil se rukou do čela. Malfoy se na něho zadíval. „Copak?“

„Ale nic. Jenom se cítím jako hlupák, protože jsem si určité věci předtím nedokázal dát dohromady.“

„To přeci není nic nového. Hlavu vzhůru, kámo!“

„Aby sis ty nerýpl, Malfoyi.“

„Jako vždycky.“

Zůstali na sebe zírat, oba se cítili mírně trapně. Rádio pořád vyřvávalo. Harry k němu zašel a vypnul ho. „Teď už není důvod, abys zůstával tady nahoře. Pojď klidně dolů. Snad bychom si měli s Figgovou promluvit, až se vrátí. V zahradě mé tety můžu pracovat někdy jindy.“

Malfoy přikývnul a následoval Harryho dolů do obýváku. Snídani paní Figgová pravděpodobně přinesla Malfoyovi do pokoje. ,Aspoň doufám, že ho nenechala o hladu,’ přemýšlel Harry. ,Ale proč nás držela odděleně? A proč mi neřekla, že je čarodějka?’

Posadili se dole v obýváku a čekali na její návrat. Šedá kočka chvíli kroužila kolem Harryho nohou, a nakonec mu vyskočila do klína (v duchu ji nazval mazel). Malfoy znepokojeně sledoval černou kočku, dokud se neujistil, že si ho nevšímá a nechce si jít sednout na něj. Chvíli sledovali televizi, každý program maximálně tak třicet vteřin. Harry nechal Malfoyovi dálkové ovládaní, ten jím byl úplně fascinován a měnil stanice téměř okamžitě, dřív, než Harry stačil zjistit, jestli se jedná o reklamu nebo o nějakou relaci. ,Malfoy má novou hračku,’ pomyslel si Harry. Draco evidentně ještě nikdy předtím televizi neviděl.

Nějak přestali vnímat čas a najednou se prudce otevřely vchodové dveře a oni uslyšeli ve vstupní hale kroky paní Figgové. Šedá kočka seskočila Harrymu z nohou a schovala se za jeho křeslo. Harry si dal prst před rty a odplazil se za ní.

„Draco!“ křičela paní Figgová nahoru do schodů. „Jsem zpátky!“

„Jsem tady,“ opáčil Malfoy lenivě, ale dost nahlas, aby ho slyšela. Otevřela dveře do obývacího pokoje a rychle vešla.

„Draco! Co tady dole děláš? Díváš se na televizi? Neslyšeli tě sousedi? Chtěla jsem jít pro tebe nahoru, abys sem na chvíli přišel, když už máš ty narozeniny, ale vidím, že to nebyl dobrý nápad! Okamžitě se vrať do svého pokoje!“

„A proč jako? To mám být i v den svých šestnáctých narozenin zavřený? Z jakého důvodu?“

„Důvodem je tvoje bezpečí. Nikdo cizí tě tu nesmí vidět! Co kdyby prozradil Smrtijedům kde jsi? Stačilo by, aby na něj použili kletbu Imperius.“

„Jestli jde jenom o tohle,“ řekl Harry a vstal, aby ho mohla vidět, „tak co se mě týče, můžete být klidná. Umím odolávat Imperiu. Tedy nechci se chvástat…“

„H-H-Harry! Řekla jsem, že se nemáš vracet před…“

„Rád vás znovu vidím, Arabello Figgová. To je vaše pravé jméno, nebo se mýlím?“ Zkřížil ruce na prsou a zamračil se na ni. Najednou skutečně vypadala velice zestárle, a taky celkem zmateně a šokovaně. Ale Harry se už od ní nechtěl nechat dále zastrašovat. Teď znal její tajemství. Díval se, jak se jí otvírají ústa, ale nevydala ani hlásku. Skácela se do křesla vedle něhož stála a vypadala poraženě. „Oh, Albus z toho nebude šťastný…“

„Takže tohle všechno je kvůli Brumbálovi?“ prakticky zaskřípal otázku Malfoy, vyskakuje na nohy.

„Buď zticha, Draco!“ utrhla se na něj. Její stará nálada se jí rychle vracela. „A sedni si, oba si sedněte. Je to na dlouho a hodně komplikované…“

Harry si sednul a ona jim oběma začala vyprávět o práci, kterou jí pověřil Brumbál - sledovat dva ze tří lidí, o nichž se mluví v proroctví. Jako první si zařídila práci u Malfoyových, začala dělat malému Dracovi chůvu (vlastně tam zapadla, když ještě byla ve škole, patřila do Zmijozelu, ale to Harryho vůbec nepřekvapilo). Pak si, samozřejmě s Brumbálovou pomocí, zařídila bydlení ve svém novém domě v Kvikálkově, a zašla k Dursleyovým, aby jim nabídla své služby pěstounky za tak málo peněz, že to zabralo i na ně. Nevolali ji na hlídaní Harryho příliš často, a to bylo dobře, protože potřebovala spoustu času na přemísťováni mezi Surrey a Malfoy Manor. A pak tady byl problém, jak se zařadit do komunity obyvatel v Malých Lamenticích. Nejlepší se zdálo být, jít na to přes kostel - scházejí se tam každou neděli a po kázání klevetí se sousedy. Bylo těžké dělat tyhle dvě věci najednou, zvlášť náročné bylo zaměstnání u Malfoyových, kteří se svým synem netrávili prakticky žádný čas.

A tak, když Dursleyovi chtěli, aby jim hlídala Harryho, obvykle se starala o oba chlapce najednou. Malfoyovým řekla, že vezme Draca do domu své sestry. Těm se to jen zamlouvalo. Však kdyby chtěli, aby se jim v jednom kuse pletl pod nohy, nenajímali by si pěstounku. Připoutala ho k sobě a letěla na koštěti v noci do Surrey. Pak si Harry a Draco spolu hráli celý den a nakonec na ně oba použila velice jemné zapomínací kouzlo, takže si pamatovali jenom ji. Když jim bylo tak kolem čtyř let, stalo se to všechno o moc obtížnější; jako všechny děti si začali uvědomovat sami sebe a své sebevědomí a ona měla obavu, že bude každý doma svým rodinám vyprávět o tom druhém chlapci, se kterým s celý den hraje…

„My si spolu hráli?“ zeptal se Malfoy nedůvěřivě.

„Byli jste nejlepší přátelé. Nemůžete si to pamatovat. Kouzlo zapomnění. Opatrnost nadevše. Však víte, jaké jsou malé děti - seznámí se spolu a myslí si, - Tak, mně jsou čtyři, tobě jsou čtyři, já jsem kluk, ty jsi kluk, takže budem přátelé na celý život….“

„Přátelé na celý život?“ přiškrceně se zeptal Harry.

„Ale, vždyť víš, jak to myslím. Děti v tom věku tyhle věci nerozlišují, nezatěžují se tím.“

„Dobře řečeno,“ zavrčel Malfoy, zíral na Harryho, jako byla jeho vina, že si to on Malfoy nepamatuje.

„Mohla byste…“ začal nerozhodně Harry.

„Co?“ ostře se ho zeptala.

„Nó, bylo by možné, za těchto okolností odstranit kouzlo zapomnění? Abychom si vzpomněli? Teď už přeci není důvod, abychom měli tyhle vzpomínky blokované.“ ,Dokonce, i když zahrnují Malfoye,’ dodal v duchu. Skutečně rád by měl vzpomínky na dětství.

Zamračila se. „To není tak jednoduché. Musím zjistit, jak by to šlo udělat.“

„A mezitím,“ vmísil se do toho Malfoy, „bych rád žil svůj život i mimo ten příšerně rudý pokoj, prosím. Teď, když už se nemusím před Potterem skrývat.“

„Malfoy má pravdu.“ Souhlasil s ním Harry.

„To bylo nutné, Harry o tobě neměl vědět. A to se takhle vždycky oslovujete? Potter a Malfoy?“

Podívali se na sebe a pokrčili rameny. „Vždycky jsme to tak dělali,“ řekl Harry slabě.

„Ale ne, nedělali. Navzájem jste se oslovovali Harry a Draco. Nevadí. Však si zas vzpomenete, jakmile přijdu na to, kam jsem dala tu knihu s kouzly na zapomnění...“ Najednou se Harry začal smát, a za moment už se smál i Malfoy. Paní Figgová na ně zmateně koukala. „Co? Co je tady k smíchu?“

„Potřebujete kouzlo na vzpomenutí si, kde jste nechala knihu s kouzly na zapomnění!“ Harry se musel chechtat. Pomalinku se i paní Figgové zvlnily rty, pak se postupně roztáhly do úsměvu a nakonec se připojila k jejich smíchu. Harry si nepamatoval, že by ji byl někdy předtím viděl se smát (výsměch lidem v televizi se nepočítá, pomyslel si). Měl pocit, jako by se už nikdy neměl přestat smát. Také Malfoy se držel za břicho a bezmocně se prohýbal smíchem. Právě teď, když si Harry myslel, že se v jeho životě už nic nemůže změnit, změnilo se…

* * *

Ten večer se konala malá narozeninová párty pro Draca Malfoye. Harry objednal v sousedství paní Figgové jídlo v indické restauraci s donáškou, a tak měli dobrou rýži a nebezpečně vyhlížející rudé kuře s omáčkou. Ukázalo se, že mussaka, kterou měl Harry u paní Figgové rád, ve skutečnosti pocházela z nedaleké řecké restaurace, která se časem změnila na indickou. Paní Figgová se jim přiznala, že neumí vařit. To byla ovšem pro oba krutá novinka.

Pak mluvili o změnách, které nastanou, teď když už se nebudou muset před sebou skrývat. Harry zavolal Hermioně, řekl jí, že paní Figgová je Malfoyova bývalá pěstounka a poprosil ji, aby mu poslala Hedviku zpátky. Taky si vyloudil povolení občas Hermioně zavolat, to by si předtím nikdy nedovolil. Bohužel se ukázalo, že nemůžou používat její krb na rozmluvy s Ronem - krb byl z bezpečnostních důvodů odpojen z Letaxové sítě. Harrymu to ale příliš nevadilo, když bude mít Hedviku, může Ronovi psát aniž by se musel spoléhat na normální poštu (stejně si nemyslel, že by britský poštovní úřad věděl, kde nejít Brloh). A milostivě dovolil Malfoyovi používat Hedviku pro korespondenci s Ginny. Ovšem paní Figgová pořád ještě vypadala nervózně a mumlala si pod nosem něco o tom, že to musí říct Brumbálovi.

Po jídle si nalila sklenku brandy a nabídla i klukům. Harrymu poklesla nálada, vzpomněl si na vysokoprocentní whiskey, kterou mu dal Snape; tehdy mu bylo dost špatně. Malfoy nabídku přijal, jakby ne, jsou to přeci jeho narozeniny, uvažoval Harry ( a pak si vzpomněl taky na placatku, kterou měl Draco na Ceilithu).

Pak se bavili o škole, paní Figgová se jich ptala, jak jim to jde. Každý jí řekl svou verzi, navzájem se přerušovali a hádali se, dokud je nezastavila výkřikem „To stačí! Ticho oba dva! Už mám toho vašeho překřikování dost. Nezapomínejte, že jsem vám oběma měnila plenky! A když jste byli malí, vycházeli jste spolu výborně! Nechci už slyšet ani jedno zlé slovo na toho druhého!“ Ztichli, přeci jen, ona měla autoritu…

Malfoy se zašklebil. „Můžeme změnit své myšlení?“

Harry se přistihl, že o tom uvažuje. Byl připraven udělat ústupek. „Malfoy mi nakonec poděkoval za Famfrpálový pohár.“

„A Potter poděkoval mně za školní pohár,“ řekl Malfoy zdráhavě.

„Možná jsem na vás neměla používat to paměťové kouzlo. Možná by bylo lepší, kdybyste o sobě posledních pět let věděli, že jste kdysi byli přátelé… Počkejte chvíli….“

Šla ke stolu, který stál u zdi mezi obývacím pokojem a kuchyní; otevřela zásuvku a vytáhla veliké album fotek. Odnesla je do obýváku a položila na stůl tak, aby všichni dobře viděli. Otevřela ho někde uprostřed, a pak otočila ještě několik stránek, než našla co hledala.

„Tady. Podívejte se a řekněte mi, jestli tu nevypadáte jako nejlepší přátelé.“

Byla to fotka dvou malých, vytáhlých kluků na pláži. Jejich černé a blond vlasy povívaly v mořském vánku. Za nimi byly světlé pruhované slunečníky a vedle nich veliký pískový hrad, který zjevně postavili společně. Měl hromadu věžiček, propletených schodišť a mírně zakřivených zdí. Kluci měli každý ruku kolem ramen toho druhého, ve volné ruce drželi kyblíček s lopatkou. Společně mžourali do sluníčka, zatímco jim nad hlavami na obloze modré tak, až z ní bolely oči, poletovalo hejno racků. Harry téměř cítil hukot vln, slaný mořský vzduch… Vždycky si myslel, že u moře nikdy nebyl, ale teď jakoby se ho dotkl záchvěv vracející se vzpomínky…

Malfoy otočil stránku a našel i jiné fotky, na kterých také byli oni dva. Skutečně vypadali jako nejlepší přátelé. Jejich tváře byly na těch fotkách více kulaté, ještě obalené dětským tukem. Oba měli taky neuvěřitelně světlou pokožku. Harryho oči se zdály až nepřirozeně zelené – tehdy ještě nebyly schované za brýlemi. Bylo to tak zvláštní, dívat se na ty fotky, události, které ležely tady před ním a o nichž nevěděl, část jeho dětství o které vůbec nic netušil…

„Samozřejmě, když byl Draco dostatečně starý pro soukromého učitele, Lucius Malfoy mě propustil. S tím Brumbál nepočítal, doufal, že na něj budu moci pořád dohlížet a držet ho dál od spáru jeho otce...“ Paní Figgová se s lítostí podívala na Malfoye. „Snažila jsem se. Všichni jsme se snažili. Nikdy jsme nechtěli dovolit...“

„Aby to dopadlo takhle?“ zeptal se tiše, vyhrnul si rukáv a odhalil znamení na své paži. Pak rukáv znovu spustil a ona přikývla.

„A pak najednou se ukázalo být dobré, že si na Harryho nepamatuješ, když už jsem nemohla ovlivnit tvoji výchovu. Podle mě Albus ví vždycky všechno nejlépe - proto jsem taky nechtěla, abyste se tu potkali. Obávala jsem se, že byste se pokusili navzájem zabít. I když mi můj bratr napsal o tom, jak se vaše vztahy zlepšily, nebyla jsem si jistá. Přála jsem si, abych si s ním mohla promluvit na Ceilithu.“ Harry si snažil vzpomenout na Ceilith. Arabella užila mnoholičný lektvar a v podobě Mary, ženy Iana Lucase, byla hlavní nástrahou… Nejistě se podíval na Malfoye, který zatím neznal velikost Brumbálových utajených operací. Ani Harry o nich o všech nevěděl. „Jenom jsem ráda, že viděl ty Smrtijedy přes zeď hospody a ….“

„Cože?“ přerušil ji Harry. Nechápavě na něho hleděla.

„Co se ti nezdá?“

„Řekla jste, že váš bratr viděl Smrtijedy přes zeď. Pošuk Moody je váš bratr?“

Malfoyovi spadla čelist. „Já se snad nedostanu ze spáru téhle rodiny…“

Přikývla. „Jasně. Alastor je můj bratr.“ Pak se najednou zachichotala a na chvíli vypadala přesně tak, jak mudlové popisují zlomyslnou starou čarodějnici. „Kdo myslíte, že mu vymyslel tu přezdívku – Pošuk? Přeci, od čeho jsou malé ďábelské sestřičky?“

Harry nedůvěřivě potřásl hlavou. Paní Figgová si nalila ještě jednu sklenku brandy, napila se, pomalu válejíc zlatavou tekutinu na jazyku než ji polkla. Zamyšleně se zahleděla někam do neznáma.

„Nevlastní bratr, přesněji. Náš otec byl Cameron Moody. Žil v Edinburghu. Zamiloval se do vdané mudlovské ženy. Bylo jí dvakrát tolik co otci, jestli si to dokážete představit. Oh, táta byl sympaťák. Nikdy se nerozvedla; když zjistili, že je těhotná, utekli spolu na ostrov Sky. Tam se taky Alastor narodil, na Nový rok, 1897. Skoro před sto lety, bože. Už tehdy jí bylo skoro čtyřicet, a pak už nemohli mít více dětí, za žádnou cenu. Alastor o tom nikdy přímo nemluvil, vždycky jenom v náznacích, že se pokoušeli je mít, ale nevyšlo to. V dobrém i zlém žila Morag Fraserová jako tátova žena, dokonce se představovala jako Morag Moodyová. Když bylo Alastorovi několik let, přestěhovali se do vesnice v hrabství Yorkshire, do malé čarodějnické komunity, dobře ukryté před okolními mudly. Všem říkali, že jsou manželé. Alastor žil s nimi, než šel do Bradavic. A tam...“

„Co?“

„Chodil do Bradavic spolu s ní.“

Harry a Draco se zmateně podívali na sebe. „S kým?“ dožadoval se Malfoy.

„S Cathy Rojvolovou.“

„Oh,“ řekl Harry a polknul. Předpokládal, že Malfoy ví, komu patřilo jméno Rojvol.

„S kým?“ zeptal se znovu Malfoy.

„S matkou Toma Raddlea,“ informoval ho Harry. Paní Figgová ho neopravila, a tak věděl, že jeho předpoklad byl správný. Malfoy se ale pořád tvářil nechápavě. „Tom Rojvol Raddle je Voldemortovo skutečné jméno.“ Dracovy oči se do široka otevřely a paní Figgová pokračovala ve vyprávění.

„Byl do ní zamilovaný, vážně. Ale ona pak potkala toho mudlu. Když dostudovala v Bradavicích, většinu svého času strávila tím, že ho sledovala. Nikdy mu ale neřekla, že je čarodějka. Vzali se v roce 1926 a v 1927 se narodil on. Já jsem se narodila ve stejném roce. A byla jsem v Bradavicích ve stejném ročníku jako on. Ve stejném ročníku s Voldemortem.“

Malfoy nasucho polknul; poprvé ji slyšel říct to jméno. Harry si vzpomněl, jak Malfoy to jméno vyslovil na čarodějnickém soudu a znovu se podivil. Muselo to být pro něho těžké… „Ale,“ řekl Malfoy přeskakujícím hlasem, „nebylo vaší mámě už kolem sedmdesáti? A ještě k tomu mudla?“

„Už jsem to přeci říkala; Alastor a já jsme nevlastní sourozenci. Jeho matka zemřela v roce 1924. Bylo jí přes šedesát. V té době to byla obvyklá délka mudlovského života. Nevím, jaká byla příčina smrti. Otec ji dva roky oplakával, ale pak potkal čarodějku jménem Amelia Chesterton – mojí matku – vzali se a měli mě. Alastor tím byl mírně pohoršený, řekl mi to, když jsem šla do Bradavic. Moje matka byla o pět let mladší než on! A otec od něho očekával, že jí bude říkat "mami"! Ale to on nikdy neudělal; oslovoval ji Amelie, a jí se to celkem líbilo....“

„Takže,“ řekl Harry přiškrceně, „vy jste chodila do školy s Voldemortem. Tedy, s Tomem Raddlem. A s Hagridem. A vy – znala jste Uršulu? Předtím než ji zabili? Pamatujete se na to, jak byla otevřená Tajemná komnata?“

Paní Figgová mávla rukou. „Dost, dost! Pro dnešek by to už stačilo. Všechno má svůj čas. Ano, na to všechno si pamatuju. Ale nechme si to na jindy, dobře? Zítra jdete do práce a já teď potřebuju svůj spánek.“ Její tvář se svraštila do úsměvu a Harry si teď všimnul podobnosti s jejím bratrem. Ne s tím, jak vypadal teď, ale s tím, jak si ho pamatoval z Brumbálovy myslánky. A ona i její bratr byli ve Zmijozelu, on v tu samou dobu jako matka posledního potomka Salazara Zmijozela a ona s Tomem Raddlem osobně...

* * * *

Harry vlastně neměl pro Malfoye vůbec žádný dárek k narozeninám, a proto mu řekl, že se místo toho aspoň za něj zaručí u Trevora, jestli s ním skutečně bude chtít pracovat. Paní Figgová vypadala velice nervózně, když ji požádal o dovolení, ale nakonec neřekla vůbec nic. A tak příští ráno Draco Malfoy doprovázel Harryho na Magnoliovou ulici číslo sedm. Trevor se tvářil podezřívavě, když se Harry objevil s bledým blonďatým klukem. Vytáhl ze zadní kapsy telefon a začal rychle mačkat drobná tlačítka.

„Haló, Dicku! Tady je Trevor. Problém s Harrym. Přivedl do práce kamaráda, takového bledého, ...nó...“ Kývl směrem k Malfoyovi. „Jak že se to jmenuješ?“

Ten na vteřinu zaváhal, a pak řekl: „Draco Malfoy.“

Trevor jméno zopakoval do malého telefonu. Malfoy se opřel o Harryho a zašeptal koutkem úst, „S kým to jako mluví?“

„Mluví do telefonu. Určitě jsi už slyšel o telefonech.“

„Myslel jsem, že ty mají stočenou šňůru a jsou připevněné na zdi...“

„Ne vždycky. Lidé mají i jiné. Teď i tyhle bezdrátové.“

Malfoy se zamračil a sledoval, jak Trevor poslouchá, co mu říká Dick. Zdálo se, že Dick mluví nějak dlouho. Každých pár sekund Trevor něco zachrochtal a přikývnul. Harry jsi všimnul, že i teta a strýc to dělají, přikyvují, když telefonují. Zdálo se mu to bezdůvodné - osoba na druhém konci to přece nemohla vidět. Asi se tomu nemohli ubránit… Pro Harryho bylo ovšem zvláštní nevidět toho, s kým mluví. V loňském roce jsi zvykl, že viděl Siriuse, když s ním mluvil přes Snapeův krb. Samozřejmě, krb by se do zadní kapsy u kalhot asi těžko vešel...

„Dobře,“ řekl Trevor do telefonu. Oba dva, Harry i Malfoy, nepokojně přešlapovali na místě.

Trevor zasunul telefon zpátky do zadní kapsy. „Takže bude to takhle. Dick ví, že já nejsem moc rád, když musím někomu novému vysvětlovat práci. Bez urážky, děcka, jsem už takovej. Proto tě, Harry, zaučoval minulé léto on. Takže teď se vyměníme. Já budu dohlížet na práci jinde a Dick bude šéfovat tady. Měl by tu být za chvíli. No, a snad už byste mohli začít pracovat, ne?“ řekl Harrymu.

Harry přikývl a naznačil Malfoyovi, aby šel za ním pro rukavice a nářadí. Malfoy byl víc než jen trochu nešikovný. Jeho paže byly tenké a zvláštní, jakoby beze svalů. Byl nezdravě bledý a vypadalo to, že se asi spíš spálí do ruda jako rak, než aby se opálil. Ale Harry taky brzy zjistil, že jestli má Malfoy něčeho nadmíru, pak je to odhodlání. Harry ho sledoval jak kope, pot se mu lil po tváři, mračil se, když kladl nohu na rýč ve snaze zatlačit ho do tvrdé země, skřípal při práci zuby, ale nepovolil. ,Malfoy a fyzická práce,’ pomyslel si Harry. ,Teď už snad uvěřím všemu.’

Po chvíli vjel na Galbraithovic příjezdovou cestu Dickův špinavý modrý Renault. Harry pleskl hlínu na kořeny kaučukovníku a narovnal se. Usmál se a zamával na Dicka, který na něho kývnul a otočil se k čekajícímu Trevorovi, aby si s ním promluvil. Dick byl jako vždycky opálený, stejně jiskřivě modré oči, bílé vlasy měl sčesané z čela, kolem očí a úst se mu táhly hluboké vrásky od smíchu.

Když skončil s Trevorem, šel k Harrymu a natáhl dlaň. „Rád tě znovu vidím, Harry.“ Po potřesení rukou se otočil k Dracovi, který už začal napřahovat předloktí směrem k němu, ale najednou zmrzl. Zůstal na staršího muže v nevíře zírat.

„Vy!“ to bylo všechno co řekl, než ztuhl s otevřenou pusou.

Harry se na něho zamračil. ,Malfoy si evidentně myslí, že Dicka zná.’ Napadlo ho. Dick se usmál, kývnul na Malfoye, a uchopil jeho ruku.

„Rád tě znovu vidím, Draco.“

,On ho skutečně zná,’ užasle si pomyslel Harry. Ale odkud...

Pak se Harry opřel a zadíval se do tmavé, opálené tváře s jiskřivě modrýma očima. V duchu si k nim připojil bílou bradu, prodloužil vlasy a ještě přidal půl měsíčkové brýle...

Najednou se Harryho oči široce rozevřely a hlas se mu zadrhl kdesi v hrdle. Pořád si nebyl jistý jestli se úplně nepomátl.

„Aberforth?“