— EPILÓG  —

Kruh se uzavírá  

V poslední den pololetí se Harry, Hermiona a Ron vraceli k zámku po jejich ranním běhu. Po snídani je čekala exhibice Soubojnického klubu, pak hostina na rozloučenou a nakonec dlouhá cesta vlakem zpátky na King’s Cross. Harry mohl téměř věřit, že jeho pátý ročník skončil, taky mu bylo skoro šestnáct. Přemýšlel nad těmi věcmi, které se přihodily v průběhu tohoto roku – a potřásl za chůze udiveně hlavou.

Nechali Hermionu před dívčí koupelnou prefektek a Ron chtěl nechat Harryho u jeho prefektské koupelny a jít nahoru do Nebelvírské věže, ale Harry řekl: „No tak Rone, jenom projednou. Je brzy; nikdo se to nedozví.“

Ron se nejistě rozhlédl po chodbě a potom, co Harry řekl heslo, ho následoval. Říct, že Ron byl v rozpacích z nádherné místnosti, ve které se ocitl, je celkem mírně řečeno. Harry si vzpomněl na jednoduché úžitkové bílé dlaždice a obyčejné svícny, které lemovaly nebelvírskou koupelnu. Okamžitě zjistil, že to byla chyba, další ukázka jeho netaktnosti. Zase otíral Ronovi o nos, co nemohl mít – v tomhle případě, pravidelný přístup do mramorem vykládané římské koupele.

A následně zjistil i podruhé, proč to byla chyba, když Ron užasle zíral na obrovskou vanu a na osobu, která v ní se zavřenýma očima polehávala. Temné znamení bylo jasně viditelné na jeho levém předloktí a jeho ramena byla pořád ještě dekorována fialovo-zelenými modřinami.

„Oj! Malfoy!“ Draco otevřel oči a zařval, „Weasley! Pottere, co ten tady zatraceně dělá? Není prefekt!“

„No tak, sklapni Malfoyi. Koho zajímá jakou koupelnu používa? Starej se o svoje věci.“

„Tohle JE má věc. Tahle koupelna je moje osobní svatyně a stačí, že je pravidelně přepadávána tebou. Když sem teď bude chodit i Weasley, tak to radši odtáhnu…“

Ronem to vůbec neotřáslo; jenom se na Malfoye uculil. „Kde je problém? Bojíš se, že řeknu své sestře o tvých případných fyzických nedostatcích, jestli nějaké máš?“

Malfoy se na něho nepříjemně podíval a rozvlnil rukama bublinky ve vodě. „Bezva. Protože chodím s tvojí sestrou, tak se mi zdá, že tě napadlo, že mě zajímáš i ty. Dokonce se nemůžu ani jednoduše vykoupat, aby se kolem nepotuloval nějaký Weasley. Nebo jsi tady, abys pozoroval Pottera? Je tady něco, co bych měl říct Grangerové?“

Harry šel ke sprchám, mumlaje: „Jenom, kdybys jí chtěl taky říct o svých fyzických nedostatcích.“

 „Já nemám fy…“ začal Malfoy, než mu došlo, že si z něho střílejí. Jakmile si oba dva pustili sprchy, vylezl z vany a Harry s Ronem slyšeli pleskání nohou směrem k šatně. Za chvíli se objevil v zmijozelské zelené a pokukoval na ně spoza rohu.

„Jestli budu chtít, můžu říct všem holkám ve škole o vaších fyzických nedo…“ Teď měl na ty dva ve sprše skutečně dobrý výhled a zůstal němě stát. Když se mu znovu podařilo najít řeč, vyšlo z něho jenom tiché: „Doprdele.“

Harry s Ronem zaklonili hlavy a začali se smát. Když se dosprchovali, ovinuli kolem sebe ručníky. Malfoy šel ke dveřím a ještě naposled si rýpnul.

„Stejně vám na exhibici nakopu zadky,“ posmíval se, než odešel. Zabouchl dveře a oni si nemohli pomoct a zase se rozesmáli. ,Dobře’, pomyslel si Harry, když vytahoval tmavě rudý župan a druhý podával Ronovi; ,Malfoy nestratil svoji ostrost. To je osvěžujíci, v porovnání se Snapem, který jenom strhává body’.

Když kráčeli zpátky do nebelvírské věže, Ron se náhle zastavil. „Harry, co myslíš, co tím Malfoy myslel? Nepředpokládam, že by šel proti nám. Ty budeš bojovat se mnou a s Rogerem Daviesem a on s Niamh a Fredem. On, Hermiona a já máme být proti tobě samotnému, ale to je jen jeden z nacvičených kousků.“

Harry pokrčil rameny. „Myslím, že chtěl jenom říct, že bude lepší v individuálních soubojích. Porazí Niamh. Ale Fred je dobrý; bude mít co dělat, aby ho porazil. On a Yarrow byli velice působiví se slunečními býky a kostlivci.“

Ron se zatřásl. „Ty věci byly….“ Nemohl pokračovat a dál se třásl. „Jsem rád, že se o to ještě dva roky nemusíme starat.“

Harry souhlasně přikývnul. Kostlivci mu připoměli kostru z jeho snu… a taky to, že viděl Bradavice v ruinách. Tyhle představy se mu vybavovaly každý den těsně před vzbuzením a nepřidávaly mu na spánku. A skutečně neměl Ronovi připomínat souboje s kostlivci.

Na snídani si oblékli svoje slavnostní hábity, protože exhibice následovala hned po ní. Původně měla být už ve středu, ale Snape to přeplánoval kvůli Dudleyho pohřbu. Harryho žaludek se začal zvedat při představě, že by do něj měl přijít toast nebo džus. Díval se na Rona jak pojídá misku ovesné kaše, dva kusy toastů se spoustou másla a marmelády, pět párků a nějakého uzenáče.

„To jsi tak hladový?“ zeptal se ho. Cítil, že se mu dělá špatně jenom když se dívá, jak Ron jí.

„Mmmm?“ zamrmlal Ron s plnou pusou. Zdálo se, že ho stojí hodně námahy soustředit se na něco jiného kromě jídla před ním. „Hemněj péci,“ řekl s pusou plnou párků. Harry přikývnul, zašklebil se a opřel se zpátky na židli, aby ho Ron nepoplival jídlem. ,Jako by se chystal na třiceti kilometrový pochod a ne na ukázku souboje.’

Po snídani se veškeré obyvatelstvo školy přesunulo na famfrpálové hřiště. Diváci stáli kolem dokola, aby viděli bojující na zemi ve středu hřiště, protože sedadla byla navržena tak, aby z nich bylo vidět, co se děje ve vzduchu. Ostatní duelanti mohli stát mezi diváky a taky se dívat, nebo mohli čekat ve famfrpálové šatně a procvičovat kouzla.

Harry vešel do šatny a sednul si na lavičku, pokoušeje se ustálit svůj dech. ,Proč jsem tak nervózní?’, pomyslel si. ,Dopadne to dobře. Jsem kapitán. Od Kratiknota jsem dostal tři body za N.K.Ú. Není se čeho obávat.’

Přesto měl pocit, že bude zvracet.

Hermiona se posadila vedle něho a objala ho kolem ramen. „Harry?“ řekla nejistě, hledíc mu do tváře. Zdálo se, že ji nevnímá, ale pak zvedl oči k její tváři a pokusil se o slabý úsměv.

„Dobře. Dobře mi je. Chtěl jsem říct, že mi je dobře.“

Usmála se. „Jasně. Je dobře, že nás čeká souboj a ne recitace Shakespearových monologů.“

Ušklíbnul se na ni. „To by nebyl žádný problém. – Ó, a tady, to pevné tělo, bude se tavit, rozpouštět a rozkládat samo na rosu, neboť Všemohoucí nestanovil Svá přikázani proti sebezničení…“

Zamračila se. „Proč sis vybral něco o sebevraždě?“

Harryho oči se doširoka otevřeli. „Ó ne. To mě jenom tak napadlo. Nepřemýšlel jsem… Ale nezapomeň, že Dudley ve skutečnosti nespáchal sebevraždu.“

„Já vím. Já jenom….“ Přestala mluvit a stáhla rty do tenké linky. „No nic. Za chvíli jsme na řadě. Připraven?“

Harry přikývnul. Roger a Evan Daviesovi stáli kousek od nich a Draco Malfoy s Ginny společně vedle dveří. Něžně se objímali. Ron, který seděl blízko Harryho a Hermiony, starostlivě poočku pokukoval na svou sestru a Malfoye.

„Jsme na řadě,“ řekl Harrymu, aniž by spustil pohled z objímající se dvojice u dveří, když Ginny něžně políbila Malfoye na tvář. Harry otočil hlavu ve směru Ronova pohledu.

„…miluji tě,“ spíš viděl, než slyšel Ginny říkat Malfoyovi, tak tichounce mluvila. Malfoy polknul a odhrnul jí vlasy z tváře.

„Taky tě moc miluju,“ slyšel ho Harry říkat a pak viděl, jak ji rychle a lehce políbil na rty. Potom se otočil, setkal se s Harryho pohledem a zamračil se.

„Připravený, Pottere?“ Harry polknul a otočil se k Hermioně, která se na něho podivně dívala. Pak se obrátil k Malfoyovi a přikývnul. Tohle byla předem nacvičená exhibice, Harry proti nim třem. Ron se nedůvěřivě díval na Malfoye.

„Jsi si jistý, že víš, co máš dělat, Malfoyi?“ zeptal se ho.

Draco Malfoy vykouzlil okouzlující úsměv a na půl úst prohlásil. „Já přesně vím, co mám dělat.“

,Tahle odpověď se mi vůbec nelíbí,’ pomyslel si Harry, když všichni čtyři opouštěli šatnu. Ginny je následovala a postavila se na kraj hřiště mezi ostatní diváky.

Snape zamířil do středu hřiště. Diváci ještě tleskali předešlým duelantům a on si namířil hůlku na hrdlo, aby oznámil následující souboj.

„Sonorus. A teď,“ jeho kouzelně zesílený hlas se odrážel od tribun, „Harry Potter bude čelit Ronaldu Weasleymu, Hermioně Grangerové a Dracu Malfoyovi v souboji tří proti jednomu.“

Snape znovu zamířil hůlku na svoje hrdlo, „Quietus,“ řekl, a odešel do kruhu přihlížejících.

Harry se postavil nedaleko místa, kde před chvíli stál Snape. Ron, Hermiona a Malfoy se seskupili za ním. Najednou si vzpomněl na Rona tehdy v lese, jak se na něho chystal poslat kletbu a Lucius Malfoy, jeho syn a Červíček stáli za Ronem, tak jako teď oni tři. Byl to skličující pocit. Pokoušel se ho zahnat pryč. Věděl co se má stát. Měli to nacvičené.

Najednou Sandy něco zasyčela.

,Ou, ou,’ pomyslel si Harry. Neměl ve zvyku brávat sebou Sandy na souboje, ale dnes ji zapomněl nechat u krbu ve společenské místnosti předtím, než šel na snídani; oheň stejně nebyl zapálený, byl přece pozdní červen. Harry začal přemýšlet, co udělá. Musel přemýšlet velice rychle; s trochou štěstí ti z davu, kteří nejsou v Soubojnickém klubu možná ani nepostřehnou, že něco není, jak má být.

Harry zpevnil tělo; on nezačínal. Malfoy, Ron a Hermiona na něho měli rychle jeden po druhém zezadu poslat tři kletby Passus a teoreticky mu tak způsobit bolest na třech místech těla.

„Gastro suo…“ slyšel začít Hermionu, a začal s procesem oddělování mysli a těla…

„Tracheo suo…“ řekl Ron zlomek sekundy po ní.

„Capo suo…“ vyřknul Draco Malfoy téměř zároveň s Ronem.

„Passus est. Passus est. Passus est.“ Všichni tři dořekli své kletby, ale Harry necítil nic. Vznášel se nad svým tělem, díval se na ně, na jejich hůlky spojené s jeho tělem jiskřivými praménky světla. A pak to uviděl, viděl jak se Malfoy otočil a přerušil spojení mezi svou hůlkou a Harryho tělem, když se obrátil a namířil svou hůlku na Rona, který překvapeně pomalu otočil hlavu a Harry viděl jak se Malfoyovy rty hýbou v neslyšitelné kletbě a jak paprsek světla opsal oblouk v krátké vzdálenosti k Ronovu tělu. Ronova hůlka přerušila spojení s Harrym, když ho zasáhla Malfoyova kletba.

Taky Hermiona ihned zrušila spojení s Harrym, otáčejíc se k Malfoyovi. Harryho mysl vklouzla zpět do jeho těla, ale ještě než Hermiona stihla vyslovit kletbu, Malfoy zrušil spojení své hůlky s Ronem a namířil na ni a Harry ho v té sekundě, kdy se jeho mysl a tělo sjednotili, slyšel zakřičet, „Impedimenta!“

Teď se zdálo, že se Hermiona hýbe stejně pomalu jako on ve stavu oddělené mysli; tak pomalu, že jakýkoli pohyb byl nepozorovatelný. Harry přemýšlel, co dělat. Původně to mělo být štítové kouzlo, které ho mělo chránit, ale přitom mu dovolilo pokračovat ve vrhání kleteb.

Namísto toho udělal něco, co si pamatoval z knihy, kterou mu dal Sirius k narozeninám. Namířil svou hůlku na bok a řekl, „Serpensortia!“ načež se z ní začal soukat had, který se každou sekundu zvětšoval, až dokonce i diváci začali nervózně ustupovat dozadu.

„Zůstaň stát!“ zasyčel na něho a obrovský plaz otočil hlavu a zvědavě se na něho podíval. „Budeš mě poslouchat,“ řekl mu Harry.

„Ano,“ zasyčel had.

„Zatoč se do kruhu kolem těchto tří lidí,“ syčel Harry a ukázal na Rona, Malfoye a Hermionu, „a pak se zakousni do svého ocasu.“

Had se začal plazit, aby splnil příkaz. Když Malfoy poslal kletbu Impedimenta na Hermionu, Ron měl chvilku času, aby popadnul dech. Chytil se za krk (Malfoy na něho použil kletbu Tracheo suo Passus est) a pak otočil svou hůlku na Malfoye a řekl, „Stupefy!“ zrovna když je had obtočil a kousnul se do ocasu. Malfoy sebou okamžitě hodil dolů na zem a tak Ron mohl vidět, že je obtočilo obrovské hadí tělo.

Podíval se znepokojeně na Harryho; věděl, že Harry byl nucen improvizovat díky tomu, že Malfoy porušil dohodnutý scénář, ale najednou si byl ještě méně jistý tím, co dělá Harry, než co tím, co dělal předtím Malfoy. Harry namířil hůlku na hada a vykřikl, „Aegis!“

Z hadího těla vyrazilo modré světlo, zářící stloup vyrostl vysoko nad Ronovou hlavou a zmizel v oblacích. Štítové kouzlo je teď uvěznilo, takže Harry mohl vrhat kletby za modrý stloup světla, ale Ron nemohl nic poslat ven, ale ani odtud vyjít, i když, kdyby vedle sebe našel kámen a hodil by ho, byl by prošel (nebo taky cokoliv jiného neživého) přes modré světlo ven. Ron udeřil do modrého štítu, ale jeho tělo se zastavilo, jako by narazilo na skleněnou zeď. Malfoy ležel na zemi vedle Rona zatímco Hermiona stála vedle, taky v modrém světle, pořád se hýbajíc nepostřehnutelnou pomalostí. Harry se usmál na Rona a pak namířil hůlku proti vězňům uvnitř hadova těla.

„Accio!“ vykřikl, a všechny tři hůlky přeletěly přes štít a přistály v Harryho natažené ruce. Otočil se k nejbližším divákům a usmál se, svou hůlku v natažené pravé ruce, ostatní tři hůlky v levé.

Hluboce se poklonil a hřištěm se začal nést bouřlivý aplaus. Když narovnal záda, zachytil Snapeův pohled. On netleskal, jen velice málo přikývnul. Harry mu odkýval zpátky. Otočil se, zamířil hůlku a řekl: „Finite Incantatem!"

Modrý oblak světla a had zmizeli. Přešel k Hermioně, zrušil kletbu Impedimenta a pak namířil na Malfoye a řekl: „Enervate!“

Malfoy zvednul hlavu, zamrkal a zmateně se rozhlížel. Uviděl Harryho, jak stojí nad ním s křivým úsměvem a vzdychnul. Harry mu pomohl vstát a pak jim rozdal hůlky. Všichni čtyři se uklonili a aplause ještě vzrostl, a když se znovu ukáněli, řekl mu Malfoy na půl úst, „Bylo to takhle více zajímavé, Pottere, no nemám pravdu?“

„A to je všechno. o co ses pokusil?“ zeptal se ho Harry ledabyle.

„Samozřejmě.“ Malfoyův vzteklý výraz byl prostě neuvěřitelný. Harry se znovu podivil, proč vlastně Malfoyovi důvěřuje. On prostě nedokáže předvést ani obyčejný souboj. Zničil tímhle hodiny a hodiny nacvičování. A teď ví všechno o Síriusovi. Dobře, Sírius to odsouhlasil. S tím Harry nemohl nic udělat…

Když dozněl potlesk, všichni opustili střed hřiště, kromě Malfoye, který se měl zúčastnit skutečného souboje s Niamh Quirkovou. Harry, Ron a Hermiona se postavili k Ginny, která měla sepjaté ruce na úrovni svého žaludku. A klouby na nich měla úplně bílé.

Harry se díval na souboj, aniž by ho vnímal. Naštěstí mu Sandy řekla, co se Malfoy chystá udělat ještě předtím, než stihnul zaútočit na Rona. Harry věděl, že to, že měl s sebou Sandy, která předpovídala, nebylo možná zrovna sportovní, ale teď byl rád, že ji ráno nesundal před snídaní z ruky. Malfoy se vlastně taky nechoval moc sportovně.

Po výměně několika triků a kleteb Malfoy poslal na Niamh odzbrojující kouzlo, ona odletěla pozpátku do davu diváků a její hůlka přistála v Malfoyově ruce. Lidé, mezi něž Niamh spadla, jí pomohli na nohy a hřištěm se rozezněl potlesk. Niamh a Malfoy se zařadili mezi diváky, Niamh mezi svého bratra a sestru a Malfoy k Ginny, která stála mezi Ronem a Hermionou.

Teď byl čas na souboj Harryho s Ronem. Hermiona se otočila k Harrymu a políbila ho na tvář. „Mnoho štěstí.“ Pak natáhla ruku a zastavila Rona, který už odcházel do středu hřiště, postavila se na špičky a taky ho políbila. „Mnoho štěstí.“, řekla znovu a něžněji. Ron se na ni zadíval, pak na Harryho. Přikývnul. V jeho očích se najednou objevil neznámý jas.

Oba vykročili do středu hřiště. Hned po úklonu Ron namířil svou hůlku na Harryho a zakřičel: „Apiarium!“ Harryho okamžitě prostoupil pocit, že má po celém těle včely, cítil mravenčení na každém čtverečním centimetru, jednou víc, jednou míň. Vyskočil; tohle bylo nové. Ron tohle ještě nikdy nepoužil a Harry o tomhle kouzlu ještě nikdy neslyšel.

A pak pocítil bodání.

Harry zavyl. Zaťal zuby. Mohl bolest odblokovat, ale rozhodnl se namísto toho pokračovat, i když to bolelo, ale takhle mohl hned na Rona vrhnout svou kletbu. A neviditelné včely ho začaly bodat na velice citlivých místech…

Svou hůlku namířil na Rona, a svíjeje se vykřiknul, „Otoexodus!“ Sledoval Ronův zmatek, když k němu přiletěl proud světla. Ron se rozhlédl po pokřikujícím davu, který, a Harry to věděl, mu teď připadal, jako televize, u níž někdo vypnul zvuk. Lidé otvírali ústa, ječeli a pokřikovali, ale Ron vůbec nic neslyšel. Nebyl schopen ani slyšet vlastní hlas, nebo kletby, které po něm Harry vrhal. Harry ho udělal úplně hluchým.

Harry a Ron kroužili kolem sebe. V Ronových očích plál oheň, který Harryho znervózňoval. Připomínalo mu to způsob, kterým se díval tehdy v lese, když tak nenávistně mluvil k němu a k Hermioně. ,Tohle,’ přemýšlel Harry, ,tohle není jenom o souboji.’ Bylo v tom mnohem víc, a Ron mohl dělat cokoliv, bez důvodu. Harry bojoval s pokušením Rona tvrdě vyřadit a zachránit tak svou reputaci jako kapitána Soubojnického klubu. Harry si přál, aby Sandy něco řekla, ale věděl, že její vidění se nedá vynutit, že je zbytečné se jí na cokoli ptát. Kdyby mu chtěla něco říct, udělala by to.

Harry sebou škubal pořád víc, jak cítil neviditelné bodající včely, které ho pokrývaly. Zamrkal, pot mu tekl dolů do očí. Jeho brýle byly teď mírně zamlžené; zdálo se mu, že Ron k němu skrz mlhu přistupuje. Uhnul Ronově kletbě a ten zas uhnul z cesty té jeho. Nastala mezi nimi malá výměna kleteb, které se navzájem odrážely a Harry si vzpomněl, že se Ron díval na jeho souboj s Kratiknotem. ,Dělal sis poznámky, Rone?’ přemýšlel. Odrazil další kletbu a poslal Ronovým směrem Passus kletbu směrem ke kotníku.

Ron padnul na kolena, jeho tvář se zkřivila bolestí, sklonil hlavu. Harry se usmál. Bude to v pořádku. Ron cítil velkou bolest, a teď může jenom….

„Expelliarmus!“

Najednou Ron zvedl hlavu a zamířil svou hůlkou na Harryho. Harry si myslel, že ho zmohla bolest, ale teď viděl, že byl blázen. Letěl pozpátku a jeho hůlka opustila jeho dlaň směrem k Ronovi, přitahována jako magnetem. Harry dopadnul na trávník, zmírňuje pád tím, že napřáhl ruce za sebe. Vzpomněl si, jak mu Kratiknot řekl, že souboj je loterie a pak ho odzbrojil. Nejistě zůstal na moment stát, vytřásaje trávu ze svého hábitu (pořád se kroutil od bodajících včel). Šel zpět k Ronovi, který na něho poslal proti včelí kouzlo a Harry odstranil jeho hluchotu. Pak si potřásli rukama a otočili se k tleskajícimu davu, ale Harry si nemohl pomoct, podíval se bokem a viděl, kam směřuje Ronův pohled.

Hermiona se na ně dívala a smála se. Harry k ní otočil pohled a pokusil se o úsměv. Nebylo to jenom, že Ron byl více agresivní, než jak ho Harry kdy viděl; bylo to podobné jako to, co předvedl, když slyšel, jak ho pomlouvají havraspárské klepny a pak vytáhnul nahoru po schodech k nim do pokoje Parvati… A teď může říct, že porazil Harryho Pottera, kapitána Soubojnického klubu. Zajisté, někteří lidé si budou myslet, že to byl nacvičený souboj, nebo že ho nechal nadechnout, nebo že ho nechal vyhrát. Harry se znovu bokem podíval na Rona, který se usmíval na Hermionu. Sevřel se mu žaludek a znovu si vzpomněl, jak se na ně Ron díval tehdy v lese. Najednou měl víc obav týkajícich se Rona než Malfoye a to se mu nelíbilo.

Pomalu odcházeli k okraji hřiště, aby se spolu s Hermionou podívali na další duel. Za malou chvíli měl Harry nastoupit proti Rogeru Daviesovi. ,Ještě lepší,’ napadlo ho. Primus se bude chtít předvést. Skutečně si vytáhnul perfektní soupeře…

Hermiona stála mezi nimi. Byla dost malá na to, aby Harry přes její hlavu viděl Ronovi do tváře. Ten se otočil a setkal se s Harryho pohledem. A najednou se na něho díval velice nepřátelsky. Pak sklopil oči dolů na Hermionu a jeho pohled zněžněl; Ronovy oči se usmívaly…

Harry se otočil a začal sledovat probíhajíci souboj. Věděl, že jeho nejtěžší souboj je už za ním, a že to nebyl souboj s Rogerem, ale s jeho nejlepším přítelem…

* * * * *

Na cestě spátky do hradu, Colin a Dennis Creeveyovi živě rozebírali Harryho výkon proti Rogerovi (Harry vyhrál) a proti třem útočníkům.

„A když se ten had vynořil z tvé hůlky…“

„A když jsi na něho zasyčel…“

Harry se zašklebil a podíval se bokem na Willa Kratiknota, který šel nedaleko. Colin a Dennis byli o rok a o dva roky mladší než on a založili fanklub Velikého Harryho Pottera, zatím co Will Kratiknot, o čtyři roky mladší, ho považoval za úplně normálního člověka.

„Strýček Filius říkal, že sis počínal znamenitě na svých N.K.Ú. z Formulí, v souboji s ním.“

Harry se zamračil. „Kdo? Jasně, profesor Kratiknot. No, byl hodně nepříjemný.“

„Hádam, že jsi chtěl dát Ronovi šanci vyhrát, že jo?“

Harry na moment zaváhal. „Něco takového, ano.“

Když se vrátili z hřiště, už na ně čekala hostina na rozloučenou. Všichni byli hladoví ze stání při pozorování soubojů, nebo přímo z účasti na nich. Hrnuli se do Velké síně a kráčeli ke svým stolům, úzkostlivě očekávajíce vyhlášení letošního vítěze Mezifakultního poháru. Loni ho nezískal nikdo; dekorace byly na Cedrickovou počest černé. ,Přinejmenším,’ přemýšlel Harry, ,letos nikdo ze studentů nezemřel. Nikdo ze studentů téhle školy.’ Myslel na Dudleyho.

Na stolech se objevilo jídlo a všichni si vrchovatě naplnili talíře svým nejoblíbenějším jídlem. Ron začal velikým pečeným krůtím stehnem, jako by před souboji neměl vydatnou snídani. Harry se usmál na Hermionu a oba potřásli nad Ronem hlavami. Už se zdál být úplně normální a Harry se pokoušel vytlačit z mysli toho Rona, se kterým před chvílí bojoval.

Předtím, než se Draco Malfoy vydal ke svému stolu, dramaticky políbil Ginny ruku a ta se teď za ním dívala se strnulým výrazem. Ron jí před očima lusknul prsty.

„Co? Oh, Rone…“ řekla opile. Pak zpozorovala jeho talíř. „Proboha! Bojíš se, že máma s tátou pro nás nebudou mít žádné jídlo, až přijedeme domů? Protože, pak se můžeš například zeptat skřítků, jestli ti nenabalí piknikový košík do vlaku….“ Ron se na ni podíval, žvýkaje. „Felise smežné.“

Ginny se smála a sedla si vedle něho. Potom, když dožvýkal a polknul, zadíval se na ni velice vážně. „Gin….jenom bych to chtěl vědět. Malfoy. On… chová se k tobě slušně?“

Položila svou ruku na jeho a poplácala ho. „Ano, Rone. Zachází se mnou jako s princeznou.“ Usmála se na něj a políbila ho na tvář. Okamžitě mírně ucuknul.

„Za co to bylo?“

„Rone, je ti šestnáct. Už by ses měl konečně probrat, i když jsi tak sladký. Nebuď napjatý. Promiň, že jsem tě znepokojila…“

Znovu začal jíst, ale Harry si všimnul, že se tajně dívá na něho a Hermionu. Vzpomněl si na intenzitu souboje mezi nimi. Na tu sílu, co tam byla. Byla zaměřená o mnoho více na Rona, než na něho. Ron byl úplně mimo svou kontrolu.

Nakonec, po pudingu, Brumbál vstal a všichni se na něj otočili v očekávaní; že konečně zjistí, kdo vyhrál pohár. Díval se na všechny v sále, jeho modré oči jiskřily spoza půlměsíčkových brýlí, na tváři měl jemný úsměv. Držel si před očima pergamen a nakukoval do něho.

„Tedy. Jsem potěšen, že vám můžu oznámit, že letos Mezifakultní pohár získavá….“

„Promiňte, pane řediteli,“ řekl najednou Snape, zvedaje se na loktech. „Chci vám oznámit, že ještě musím odečíst nějaké body. Jeden Nebelvírský student opustil pozemky školy bez povolení. Zapoměl jsem vám to říct, takže to dělám teď.“ A podal Brumbálovi kousek pergamenu.

Ron, Ginny a Hermiona se dívali na Harryho, který by nejraději zmizel pod kopou krůtích kostí na Ronově talíři. Brumbál otevřel složený kousek pergamenu a četl. „Patnáct bodů dolů pro Nebelvír. Dobře, podívejme se, co se tím mění…“

Harry se zamračil, dívaje se drze na Snapea. Ten opětoval Harryho pohled bez jakéhokoli výrazu. ,Mohl mi vzít dvacet pět bodů, ne jenom patnáct. Proč to udělal?’

„Ve skutečnosti se nás to nijak nedotýká, jsme pořád tam, kde jsme byli. Nebelvír vedl před Zmijozelem o pětadvacet bodů, teď vedou jenom o deset. Nebelvír vyhrává letošní Mezifakultní pohár! A teď, změna dekorací….“

Tlesknul a rudě-zlaté drapérie s divokým lvem se spustili dolů po zdech v celé síni, oživujíce tím šedý kámen. ,Mohl nás nechat podělit se o Mezifakultní pohár, tak jak jsem to udělal s Famfrpálovým.’ dumal Harry. ,Ale on ne. Mohl mi taky vzít mnohem více bodů a nechat vyhrát Zmijozel, ale on ne…’

Harrymu se stáhlo hrdlo. Podíval se na Snapea. Snapeův výraz pořád postrádal jakékoliv emoce. Zmijozelští nevypadali dvakrát nadšeně, zato Nebelvírský stůl propukl v jásot, všichni se navzájem poplácavali po zádech a líbali se na tváře (snad až moc oduševněle, podle názoru profesorky McGonagallové, která od sebe oddělila Leeho a Katie několika dobře mířenými jiskrami).

Harry se zašklebil na Hermionu, Rona a Ginny, kteří vypadali poněkud zaskočeně. Brumbál pokojně vyčkal, až se zase všichni utiší. „Gratuluji Nebelvíru. Dělení se se Zmijozelem o Famfrpálový pohár vás hodně přiblížilo, ale pokuď jsem rozumněl, profesor Moody…“ a otočil se na starého bystrozora, který seděl vedle něj, „…ocenil několik velice dobrých esejí z pátého ročníku, které zaručily fakultě hodně bodů. Měli byste být na sebe hrdí.“

Ron výrazně zrudnul a Neville taky. Jenom oni dva dostali od Moodyho body za své eseje a to Ron dostával body častěji než Neville. Brumbál se však nezmínil o 300 bodech, které dostali za tu věc s Luciusem Malfoyem. To byla vlastně remíza se Zmijozelem, protože Draco Malfoy dostal stejný počet bodů.

„A teď mám i nějaké smutné správy. Na konci minulého roku jsme oplakávali smrt Cedricka Diggoryho. Naštěstí se taková tragedie letos nepřihodila žádnému z Bradavických studentů. Ale neznamená to, že tady v Bradavicích jsme zůstali nedotčeni návratem Voldemorta, který je zodpovědný za Cedrickovou smrt. Jak jsme se dověděli, několik mladých lidí bylo nedávno verbováno k Smrtijedům. Mnoho z vás znalo Penelopu Clearwaterovou a Marcuse Flinta, kteří ukončili školu loni. Marcus byl vynikajícim hráčem famfrpálu. Byla v něm taky síla říct ,ne’, když jeho vlastní otec si přál, aby se stal Smrtijedem. On i jeho matka jsou teď mrtví. Penelopa byla tady v Bradavicích havraspárskou prefektkou a pracovala v týdeníku Čarodějka; mnohým nám bude chybět. Byla taky vyvražděna její rodina, včetně jejího bratra Jeremyho, který měl příšti rok nastoupit do prvního ročníku.“

„Cedrick byl jednou z prvních obětí téhle války, protože my jsme ve válce, je mi líto, že to tak říkam a bojím se, že Clearwaterovi a Flintovi nebudou poslední oběti, které opláčeme. Někteří z vás – specielně ti, kteří končí sedmý ročník – mohou být osloveni, aby sloužili Voldemortovi. Penelopa a Marcus by vám měli sloužit jako příklad, co se stane, když odmítnete. Nemůžu vám říkat, co máte dělat; myslím, že všichni víte, jak by znělo moje doporučení, kdyby se někdo nacházel v takové situaci. Jenom nezapomeňte, co jste se tady naučili a přemýšlejte, co je pro vás důležité. Předtím jsem mluvil o volbě mezi správnou věcí a mezi věcí lehkou. Nejsem tady, abych vám kázal. Jenom doufám, že jsme vás něco naučili, a že se správně rozhodnete a zvážíte důsledky svých činů a dokážete přinést oběti, jestli to bude nevyhnutelné.“

„A teď bych prosil, aby jste povstali a uctili památku vašich bývalých spolužáků Penelopy Clearwaterové a Marcuse Flinta.“

Studenti do jednoho povstali a pozvedli své číše. Dokonce i všichni Zmijozelští stáli, k Flintově úctě. Jména se odrážela od stěn síně, někteří z Havraspáru, kteří doteď neslyšeli o Penelopě a její rodině tiše plakali, zatímco skotská dívka u Zmijozelského stolu položila svou ruku Malfoyovi na ramena, oči měla vlhké. Harry se podíval na Ginny. Neviděla to. ,To je dobře,’ pomyslel jsi Harry. O té dívce všichni věděli, že má dost odvahy. Možná ji vůbec netrápi, že Draco má přítelkyni. ,On o ni stejně nemá zájem,’ zadoufal Harry. Znovu se podíval na Ginny. Jestli jí Malfoy ublíži, tak….

„Harry!“

Zmateně se podíval kolem sebe. Hermiona ho tahala za hábit, aby si sednul. Všichni ostatní už znovu seděli. Přestal se zabývat Malfoyem a skotskou dívkou a napil se dýňové šťávy. Seděli u svých stolů všichni společně o něco déle než po jiné roky; za půl hodiny je kočáry bez koní odvezou k vlaku. Najednou Harry pocítil na svém rameni ruku, a když zvednul oči, díval se do pokřivené tváře Moodyho.

„Pottere“ řekl nevrle, „můžeš na slovíčko, než odejdeš!?“

Harry přikývnul, vstal a následoval Moodyho do vstupní haly, kde domácí skřítkové pořád ještě nakládali studentské kufry do kočárů.

„Pottere,“ řekl znovu. „Ještě jsem neměl kdy ti vyjádřit soustrast za bratrancovu smrt.“

Tohle Harry neočekával. „Hmmm. Děkuju.“ Věděl, že působí nemotorně až stupidně, ale nebyl na to vůbec připravený. Zdálo se, že Moody si toho vůbec nevšímá.

„Je to tvrdé. Ztratit přítele ve svém věku. Myslím, že už jsem vzpomínal, že jsem končil školu v roce 1915?“

„Ano.“

„Tedy, tehdy byla válka a já měl na nějaký čas celé magie plné zuby – alespoň jsem si to myslel – takže namísto toho, abych si hledal místo v čarodějnickem světe, zapsal jsem se do mudlovské armády. Šel tam můj nejlepší přítel, který byl mudla. Já jsem půl na půl. Od té doby, co jsem dostal první dopis z Bradavic, věděl, že jsem čaroděj. Já to taky předtím nevěděl; jenom to, že se občas stávali podivné věci, tím jsem si byl úplně jistý, ale pravdu jsem se dověděl až z toho listu. Nikdy nepřestal být mým přítelem. Když řekl, že se nechal naverbovat do armády, nejdřív jsme mysleli, že budeme bojovat proti Irsku. Paráda, muži, s nimiž bojujeme, mluví stejnou řečí, tedy anglicky. To nebude tak zlé. Nic velkýho, ale jdeme do toho. Když pak byla vyhlášená válka, myslel, že…“

Moody se zadíval na vstupní dveře. „Jenomže odvelili ho do Dardanelles. Gallipoli, v Turecku. Chtěl jsem tam jít taky, abych ho mohl chránit. Oběma nám bylo devatenáct. Vím, že to nebylo zrovna legální, samozřejmě, plánovat pomoc mudlovi magií a tím zasahovat do mudlovské války. Ministerstvo by mi zlomilo hůlku, kdyby o tom věděli. Jenomže já jsem neplánoval vyhrát válku pro Anglii; jenom jsem chtěl ochránit svého přítele před nebezpečím. Nakonec to stejně nebylo k ničemu. Nebyl jsem připraven na zákopovou válku, na yperit, na ječíci oficíry, kteří posílali obyčejné chlapce proti kulometům jenom s bajonety….“

Vzdychnul, jeho magické oko se otočilo a zastavilo se na Harrym, zatímco jeho normální oko se pořád dívalo na cestu do Prasinek. „Nemohl jsem pro něho vůbec nic udělat. Donesl jsem jeho tělo zpátky do zákopu, aby ho jeho rodiče mohli řádně pochovat. Nenáviděl jsem tu myšlenku, že bych ho měl nechat na bitevním poli, nad kterým se vznášeli supy…“

Moody se zachvěl. Harry polknul v zamyšlením nad tím, co všechno musel Moody prožít. „A Anzacsové byli ještě mnohem, mnohem horší, než jsme byli my.“ Všimnul si Harryho rozpaků a vysvětlil. „Austrálské a Novozélandské jednotky. Hrozně, hrozně moc mrtvých…“

„Když jsem se vrátil zpátky do Anglie, přinesl jsem jeho matce a otci listy, které psal, ale nikdy je neodeslal. Taky jsem z toho nevyšel nepotrestaný. Měsíc po jeho smrti mi v polní nemocnici amputovali nohu. Byl sem tak otřesený jeho smrtí, že jsem na sebe nedával příliš moc pozor. Poranil jsem si lýtko o rezavý ostnatý drát, dal jsem si na to kouzlo proti bolesti a neošetřil jsem si ránu. Teď s odstupem času myslím, že to byl ten nejhloupejší čin, jaký jsem kdy udělal. Kdybych cítil bolest, věděl bych, že v té ráně mám infekci. Gangréna. Bez možnosti. Amputoval mi ji šestadvacetiletý mudlovský doktor, který mou nohu polil čistým alkoholem. Bez anestézie. Takže jsem svou nohu neztratil přičiněním temných čarodějů, jak jsi mohl předpokládat, ale ztratil jsem ji díky jinému zlu. Gallipoli bylo něco, na co nikdy nezapomenu.“ Harry si vzpomněl, jak o tom mluvil ve třídě. Byli úplně zdecimováni, řekl tehdy. Veděl to, byl tam.

Harry znova nasucho polknul, dívaje se, jak poslední kufr plachtí přímo do kočáru bez koní. „Jsem rád,“ řekl ochraptile, „že jste znovu začal učit. Jsem rád, že jste se přenesl přes to - přes to, co se stalo loni.“

Moody přikývnul. Jeho magické oko se otáčelo dokola, aby uviděl na cestu přede dveřmi. „Ano, chtěl jsem ti jenom říct, že jsem zažil zlo. Obrovské zlo. A obávám se, Pottere,“ znovu položil svou ruku Harrymu na rameno, „že z toho ještě zdaleka nejsi venku.“

Harry se zašklebil. „Já vím. Právě když se zdálo, že se všechno zlepšuje – Dudley.“

„No, teď máš prázdniny. Tak si je užij.“

Harry se zamračil. „Jak to myslíte? Strávím je se svou bývalou pěstounkou.“

Obě Moodyho oči se zaměřily na Harryho. „Ty to nevíš?“ Podíval se doVelké síně, pak zpátky na Harryho. „Tedy, myslím, že nevidím nebezpečí v tom, abych ti to řekl. Ředitel poprosil svého bratra, aby na tebe dohlédl. Rozumí světu mudlů víc, než kterýkoliv jiný čaroděj. Dokáže se velice dobře zamíchat mezi lidi.“ Drsně se na Harryho usmál. „Všichni říkají o řediteli, že je milovníkem mudlů, ale jeho bratr, ten žije ve světě mudlů celý svůj život. Nerad používa kouzla, s výjímkou nezbytných situací. Nebo když přišel sem, aby zastupoval Kratiknota. To je ten pravý důvod jeho špatné pověsti. Pro něho je to filosofický problém. Používat nebo nepoužívat magii, v tom to je. Myslí si, že je to naše neférová výhoda proti mudlům.“

„Ale – když nás učil, nikdy nic takového neříkal. A čarovat uměl velice dobře.“

„To není tím, že by neuměl čarovat. To on umí perfektně. Jenom nechtěl přihrávat dalším pomluvám. Je to dobrý člověk, tenhle Aberforth Brumbál. Působí jako negramotný, ale je to přetvářka na zakrytí pravé podstaty. Bere to všechno s humorem. Ale stejně se najde dost lidí, kteří si myslí, že to, co dělá je skandální.“ Harry si vzpomněl na Kratiknotovu reakci, když zjistil, že Aberforth učí místo něho; a že taky McGonagallová a Sproutová nebyly zrovna jeho přívrženkyně.

„Takže takhle to je? Nechce používat magii, a to proto, že je…“

„Nežádoucí osoba. Jo. Je tady více věcí o čem by měl čarodějný svět popřemýšlet, jako například svatby s mudlama, nebo narození mezi mudlama. Je tady hodně takových, kteří se nedokážou smířit s myšlenkou, že by si měli obléct mudlovské šaty, nebo jít nakoupit do mudlovského obchodu… ale prakticky nikdo z čarodějného světa nedokáže strávit představu, že by kouzelník nechtěl používat svou magii z principu. Je to pro ně překážka na správné cestě.“

Harry se na něho pronikavě zadíval. „Nezdá se, že by vás to trápilo.“

„Ne. Netrápí. Díváš se na někoho, kdo se v devatenácti rozhodl jít bojovat do Turecka, bez toho, aby něco věděl o válce, jenom proto, že jeho nejlepší přítel tam šel a proto, že byl mudla. Nemám proti Aberforthu Brumbálovi vůbec nic. Mám rád lidi, kteří se drží svých zásad, i když uvíznutí v nich jim dělá život o mnoho těžším, než by mohl být. On je jeden z toho mála lidí, které skutečně obdivuji, Pottere. A neřeknu ti, kdo jsou ti další. Kdybych tě chtěl vidět, jak se červenáš, políbil bych tě na tváře, jak to dělává tvoje dívka.“

Znovu se usmál a Harry cítil, jak stejně rudne. Ostatní studenti začali přicházet do vstupní haly z Velké síně a Harry napřáhl svou ruku k starému bystrozoru, který ji přijal.

„Děkuji vám, pane. Je to pro mě čest.“

Moody přikývnul. „Potěšení je na mé straně, Pottere. Skutečně.“ Otočil se a vystoupal vzhůru po mramorovém schodišti, krok za krokem, zatímco moře studentů obklopilo Harryho. Rychle seběhl dolů po schodech do kočáru s Ronem a Hermionou, Ginny s Malfoyem ho následovali. Pokusil se podívat stranou, aby viděl Brumbála, ale nemohl. Přemýšlel nad Aberforthem a nad jeho dobrovolným vyhnanstvím z čarodějného světa.

Musíme volit mezi tím, co je správné a co je jednoduché.

Aberforth Brumbál, tak jako jeho bratr, si vybral a přijal důsledky z toho plynoucí. Harry cítil, že stejně jako Moody, i on obdivuje čaroděje-vyvrhele celým svým srdcem. A najednou pochopil, co tím Aberforth myslel, když říkal, že se spolu brzy uvidí. Usmál se v očekávaní. Možná, že tohle bude nejlepší léto za všech.

* * * * *

Ron vymohl kupé pro nich pět. Sedli si tak, jak seděli, když cestovali do Londýna na soud; Harry a Hermiona na jednu stranu, Ron, Ginny a Malfoy na druhou. Snažili se cestou nic nedělat. Hráli karty a taky si hráli s jejích třemi kočkami (Křivonožkou, Mackenzie a Stříbřenkou). Popichovali jeden druhého (specielně Ron a Malfoy – Ron přísahal, že mu to vrátí, to, že na něj použil Passus kletbu v průběhu exhibice). Snědli obrovské množství čokoládových žabek a dýňových taštiček. A byli mrzutí jeden na druhého, protože věděli, že se budou muset za chvíli rozloučit a všichni se snažili skrýt před ostatními svou vlastní hrůzu z hrozícího rozdělení, která se stupňovala s tím, jak se blížili ke stanici King’s Cross. Ron a Ginny se vrátí do Brlohu; Harry se vrátí do Surrey; Malfoye by si měla vyzvednout jeho bývalá pěstounka; a Hermiona bude moci jít domů a konečně vidět své rodiče. Ale nemůžou být spolu.

Když se blížili k Londýnu, Ginny použila svou hůlku, aby ošetřila škrábance, které uštědřila Malfoyovi Mackenzie. Harry měl položenou tuhle černou kočku na stehnech a škrábal ji pod bradou, zatímco ona předla jako nové auto. Křivonožka spal na Hermionině klíně a Stříbřenka zas na Ronově. Harry se pokoušel Malfoye varovat před Mackenzie; ne protože by Ginnina kočka byla na něho zlomyslná, ale proto, že to řekla Sandy. „Kočka poškrábe draka.“ Pravděpodobně poslední skrytá předpověď, kterou Harrymu dala. Řekl Malfoyovi, aby si dával pozor, jinak ho poškrábe, a jak jinak, stalo se. Nakonec se Harry na Malfoye podíval pohledem vždyť-jsem-ti-to-přeci-říkal, a ten se jenom zašklebil.

Ginny pořád ještě hojila jeho ruku, když se rozhlédl po nich čtyřech. „Tedy,“ řekl, „měli byste mi poděkovat, Nebelvířané.“

Všichni se na něho zamračili, včetně Ginny, která právě ukončila hojici kouzlo na kočičí škrábance. Ve skutečnosti to nebylo jenom Sandinou předpovědí o poškrábání. On jednoduše nebyl milovník koček.

„A za co, Malfoyi?“ chtěl vědět Ron.

„Byla to moje zásluha, že jste vyhráli Mezifakultní pohár.“

Harrymu zůstala viset brada u otevřených úst; řekl snad Malfoy Snapeovi, aby udělal to, co udělal? Hermiona se zaksichtila. „A cos jako udělal, vloupal jsi se do McGonagallové kabinetu a ona ti za to sebrala sto bodů?“

„Ne, ale skoro. Sebral jsem body své vlastní fakultě. Privilegium prefekta.“

Teď spadla brada všem čtyřem. „Cože?“ zeptal se Ron.

„Ne, tohle bys neudělal.“ Přidala se Hermiona.

„Copak Grangerová, nikdy jsi nikomu z tvé fakulty nesebrala body? A co ty, Pottere?“

Oba dva zavrtěli hlavou. Draco taky zavrtěl hlavou, ale z jiného důvodu. „Vy dva byste měli být přísnější. Určitě jste viděli někoho dělat něco, co by se mělo nahlásit. Já určitě – příležitostí bylo dost.“ Vzdychnul si. „Po soudu s otcem, většina Zmijozelských začala být hodně pichlavá – s výjimkou několika lidí. Očekával jsem něco takového. Ale po nějakém čase už začínali být triky, které proti mně používali, unavující. Změnit mou matračku na postel z hřebíků, polít mé oblečení, které skřítkové vyprali svrbivým lektvarem, krádeže mých domácích úkolů, proměňování mých textů v jedovaté žáby – je toho dost. Byl jsem už z toho příšerně unavený. A tak každé sebemenší porušení pravidel, ať jsem přichytil kohokoliv, každému jsem sebral body. Řekl jsem jim, že jestli chtějí ztratit Mezifakultní pohár, mě je to jedno. Bral bych nám body i kdybychom byli v mínuse, kdybych mohl. Chvíli to ještě trvalo, ale pak to obtěžování přestalo. Přišli na to, že jsem to myslel vážně. A Snape mě podržel. A Millicent Bulstrodeová taky. Ona taky sebrala nějaké body lidem, co to na mě zkoušeli. Myslím, že Snape věděl, proč ji udělal prefektkou. Ale jsou tady pořád ještě věci, které se staly a u kterých jsem nikoho nechytnul…“

Ron najednou vypadal velice zúčastněně. „Co budeš dělat příští rok? Nemáš jinou možnost, než se vrátit do Zmijozelu.“

„Mám v plánu rozposlat sovy některým Zmijozelským, o kterých si myslím, že tam chodí jenom proto, že musí. Pokusím se zjistit, kdo je se mnou. To co potřebuju, je blok spojenců v Zmijozelu. Vážně si myslím, že někteří nejsou z rodin temných čarodějů. Vím, že Bustrodeová není. A například Mariah…“

Ginny se zamračila. „Mariah? Mariah Kirknerová?“

„Ano. Je ve tvém ročníku. Máte spolu Lektvary a Péči o kouzelné tvory, že? Je taková štíhlá a bledá, s vlnitými černými vlasy.“

„Ano, ona vypadá jako…“ Začala Ginny říkat nepřítomně, dívaje se na něho.

„Ano, ona je v pořádku. Starší bratr pracuje na Ministerstvu. Její otec je u Sweetbriardova nakladatelství a máma pracuje u sv. Munga. Pomůže mi kontaktovat lidi přes sovy. Pokusím se zjistit, kdo by se mnou šel do spolku.“

Harry přikývnul. Tak tohle bylo její jméno. Teď, když ho znal, si byl jistý, že už ho slyšel předtím.

„Je čistokrevná, ale její rodiče se za to stydí, nebo tak nějak. Její matka byla v Zmijozelu, ale její otec byl v Havraspáru a bratr taky tak. Mariah říká, že podle její mámy ženy v jejich rodině byly vždycky pochybné a ctižádostivé.“ Odmlčel se, hledě do jejich apatických tváří. „To byl vtip.“

Chabě se na něho usmáli. Ginnin úsměv byl nejméně pravděpodobný ze všech. Harry si vzpomněl, jak ji rozrušila pozornost, kterou Malfoy věnoval Hermioně; teď se zdála být stejně rozrušená kvůli Mariah Kirknerové.

„Dobrá,“ řekl Harry Malfoyovi, „ příští rok neházej body Zmijozelské koleje přes palubu. My znovu vyhrajeme, jenomže bez tvé pomoci.“

„Vážně? Jak těsné to bylo letos?“

„Deset bodů.“

„A to si myslíš, že jsem sebral své koleji jenom deset bodů? Bylo toho zatraceně více než deset. Jak jsem řekl, měli byste mi poděkovat.“

Podívali se jeden na druhého, a pak sborově řekli, „DĚKUJEME!“ a následně všichni vybuchli v hurónský smích.

Zbytek cesty do Londýna se jen nezávazně bavili, pokoušejíce se nemyslet na rozloučení. Když vlak zastavoval v stanici King’s Cross, dívali se toužebně jeden na druhého. Byli spolu tak moc svázáni v průběhu školního roku, využívali každou příležitost být spolu a pěstovali své vzájemné vztahy. Kdyby to bylo možné, zůstali by tak sedět věčně. Harry si vzpomněl na moudrost, která říkala, že nad všechno pominutelné jsou přátelé… a pak ho napadlo, jaké to je nemít je. Vzpoměl si na mladého Toma Riddla a jeho diář. To ho přimělo strachovat se o Percyho, byl taky primusem a teď dokonalým Ministerským úředníkem…. ale, i když neměl moc přátel, měl svou rodinu, které byl oddaný. Měl taky lásku Penelopy Clearwaterové, i jejích rodičů, kteří ho s radostí přijali do své rodiny. Měl o Percyho starost, ne proto, že by si myslel, že se z něho stane temný čaroděj. Ne, to ne. Měl strach z Percyho spirálovitého klesání do hlubin zoufalství, teď, když Penelopa odešla. Pořád připomínal Ronovi a Ginny, že na něho musejí být přes léto milí a nesmějí mu dovolit, aby se od nich oddělil a spadnul do bahna žalu a zoufalství. Ano, on potřeboval truchlit, ale nesměl se uzavřít před svou rodinou. Potřeboval je.

A samozřejmě, Harry zjistil, že i on potřebuje svoje přátele. Jistě, bylo lákavé říct, že bez něho by nebyli v ohrožení života a proto by bylo dobré, aby se od sebe oddělili, ale věděl, že to nikdy nedokážou udělat. Dokonce ani Draco Malfoy. ,Draco Malfoy, přítel,’ pomyslel si v úžase. Zdálo se, že je to tak. Vzpomněl si na malého jedenáctiletého kluka, který se s ním bavil v obchodě madam Malkinové, aniž by věděl, že on je ten slavný Harry Potter. Vzpomněl si na to, jak spolu mluvili ve vlaku v prvním ročníku, jak se ho pokoušel varovat, aby se nespolčoval s „pochybnou společenskou vrstvou lidí“. Harry se sám pro sebe usmál; a podíval se na Ronovu sestru. Možná, že chtěl už tehdy být jeho přítelem, jenom nevěděl, jak na to. Vzpomněl si, jak ho slyšel říct v kanceláři pana Weasleyho, že nikdy nebude mít skutečného přítele. Přesně jako Tom Riddle. Nebo jako Severus Snape, domnělý upír.

Přemýšlel nad jejich věčným vzájemným špičkováním a zachvěl se. Z Malfoye se stal velice mocný čaroděj, který se už umí přemísťovat (i když nepředpokládal, že by to dělal dříve než příšti rok, kdy už na to bude mít právoplatnou licenci). Byl rád, že na něj má Ginny tak dobrý vplyv. Přemýšlel nad nimi dvěma, tehdy za Hagridovou chatrčí, znovu si promítal, co se tehdy stalo, způsob, jakým ona reagovala na jeho doteky… Potřásl hlavou, aby si ji vyčistil. Doufal, že na ni Malfoy příliš moc nenaléhá, že ona bude dál odolávat jeho přání… ne, ne. Znovu se pokusil vyčistit si hlavu. Nebylo jeho věcí starat se o ni. On měl Hermionu a nebyl Ginniným bratrem, ne skutečným. Ona má mnoho bratrů…

Vlak zastavil úplně. A najednou byli všichni na nástupišti a sbírali své kufry. Jenom tak stáli a dívali se jeden na druhého, zatímco vír lidí se točil kolem nich. Říct nashledanou bylo tak těžké. Nakonec, Hermiona ovinula svoje paže kolem krku Ronovi, který ji objal, a políbila ho rychle na tváře.

„Přeji ti příjemné prázdniny,“ řekla s vlhkýma očima. Odstoupil od ní a němě přikývl.

Pak se Ron otočil k Harrymu a polknul. „Měj se, Harry. Já – chtěl jsem…“

Harry přikývnul. „Já vím.“ Vykročil dopředu, a poprvé v životě objal svého nejlepšího přítele. Udělal to rychle, a když od něj odstoupil, mohl vidět emoce v Ronově tváři. Ron byl nejlepší přítel, jakého kdy měl a Harry strávil většinu letošního školního roku tím, že mu lhal… už to nikdy nechtěl dělat. Věděl, že technicky vzato, mu Ron odpustil, ale vzpomínka na jeho podvod tu bude navždy. A pak tu byli ještě vzpomínky na to, co bylo řečeno a uděláno v Zakázaném lese, a pohled na Ronovu tvář v průběhu souboje dnes ráno… Zapomenutí… možná nebyla ta správná alternativa.

„Měj se, Malfoyi,“ řekl Ron nenuceně. „Pokus se neztratit moc kuráže pro příští rok.“

Malfoy se ušklíbl. „Jasně. Ty jsi pro mě dobrým příkladem a to je mi zatraceně nepříjemné.“

Ron se rozesmál, otočil se a posouval svůj kufr před sebou, jak šel k bariéře. Stříbřenka seděla na jeho rameni, drápky hluboce zaťaté, ale on se o to nestaral. Jenom potřásl hlavou a pořád se smál. ,Zázraky nikdy nepřestanou?’ přemýšlel Harry. Malfoy ho slovně napadl a on se směje. ,Žádný div, že mi odpustil; jestli dokáže odpustit Malfoyovi, tak se může přenést skutečně přes cokoliv,’ pomyslel si" Harry.

Dav kolem nich řídl. Harry natáhl ruku k Malfoyovi a ten ji bez váhání přijal. Vzpomněl si na to, jak si třásli rukama před famfrpálovým zápasem. Zdálo se to být jak před sto lety. Zatáhnout ho do léčky tím, že použil Ginny jako chytače, a pak ho obránit před hněvem jeho otce… Nemuseli si říct ani slovo. Malfoy mu kývnul a Harry přikývnul zpátky. ,Když mluvíme, jenom se slovně napádáme,’ přemýšlel, ,takhle je to lepší.’

Zatímco si oni potřásali rukama, Ginny s Hermionou se objaly a teď se každý z chlapců otočil ke své dívce. Harry nasucho polknul a díval se dolů do její tváře, odhrnul jí z obočí neposlušné vlasy. Před rokem by si to vůbec nedovedl představit, všechny ty věci, které se mezi nimi staly. Založila své ruce kolem jeho krku a on si ji přitáhl blíž, na chvíli zaváhal, dívaje se přes její rameno na těch pár lidí, kteří tam ještě byli, než sklonil hlavu a přiložil svá ústa na její. Vpil se do ní, držel ji pevně a pokoušel se vtlačit si její obraz do své paměti na dva měsíce… Nemohl uvěřit, že se musí rozdělit na tak dlouho! Dosud mu to nikdy nevadilo, přes jiné prázdniny. Teď jim bude muset stačit jenom soví pošta…

Zatímco ji líbal, pootevřel oči… cítil něčí pohled. Přes její rameno viděl, že Malfoy taky uvěznil Ginny ve svém objetí. Držela ho za nadloktí a on měl ruce kolem jejího pasu; nemusel se tolik shýbat, jako on k Hermioně. Harry si uvědomil, že se na něho Ginny dívá přes Malfoyovo rameno, okamžitě zavřel prudce oči, ukončil polibek s Hermionou a drobnými polibky začal zasypávat její tváře a čelo. Ginny se na něho dívala tak hladově, měl dojem, že by se na něho nejraději vrhla jako divé zvíře a strhala z něho všechno oblečení přímo tady na nástupišti, před lidmi. Zatajil dech; to bylo ono, to bylo to, co tehdy v Děravém Kotlu nedokázal pojmenovat… Ten pohled v jejích očích mu bude chybět….

Uslyšel, jak Sandy něco zasyčela. Harry byl překvapen. Slyšel dobře? Podíval se na Ginny a Malfoye. Nevěděl, co si má myslet o tom, co řekla. Pak sklopil oči k Hermioně.

„Takže, Harry? Ptala jsem se, co říkala.“

„No, řekla jenom – přátelé si řeknou nashledanou.“ Usmála se a přikývla, políbila ho na rty a pak se i se svým kufrem a Křivonožkovým košíkem otočila a kráčela k bariéře. Malfoy taky zvedl svůj kufr a vykročil; u bariéry se setkali a Harry viděl, jak se Malfoyovy rty pohybují, pak Hermioniny a její tvář se sarkasticky skroutila. ,Znovu se škádlí,’ pomyslel si a usmívaje se potřásl hlavou. Ale Hermiona uměla narážky velice dobře oplácet, to věděl.

Rozhlédl se po nástupišti. Všichni byli pryč. Jenom on a Ginny, jediní co zůstali. Podívali se na sebe a on si znovu uvědomil, že už to není ta samá malá holka, která ho pozorovala škvírou ve dveřích, když jí bylo jedenáct. Teď tady stála nádherná mladá žena, mocná čarodějka a dobrá přítelkyně. Znovu se začal třást, když si vzpoměl, jak ji našli v učebně lektvarů, kde ji očividně napadl Malfoy; a pak se ukázalo, že to byl jenom výmysl. Nic nemůže změnit to, co cítil, když to viděl.

Přišel až k ní a ona se usmála a dala svoje ruce kolem jeho krku a Harry ty své položil na její záda. Drželi se navzájem pevně, víc aby si potvrdili, že tady jeden pro druhého jsou, než aby se objímali. Stáhlo se mu hrdlo, když zabořil hořící tvář do jejích vlasů.

„Gin, jenom jsem ti chtěl říct, jak moc jsi mě vylekala… když jsme tě našli v učebně lektvarů…“

Mírně se od něho odtáhla, červenajíc se. „Já vím, Harry. Bylo to hloupé. Jenom, jenom jsme si mysleli, že by to Rona mohlo vyvést z míry.“ Zarazila se, dívajíc se na něho. „Nebo tebe.“

Harry na ni zíral, neschopen vytlačit vidinu snu s Ginny ze své mysli, své ruce na její hedvábné pokožce… Těžce polknul a zašeptal, „Byl jsem hrozně rád, že jsi v pořádku.“

Opřela se o něho a on cítil, jak se její žhavé rty dotýkají těch jeho. „Děkuju ti, Harry.“ Řekla měkce. Harry na ni zůstal zírat. Když před chvíli Sandy řekla, „beran políbí lva“, měl dojem, že jí špatně rozuměl. Ale teď si vzpomněl na něco…..Lev bude ležet s jehňátkem a malé dítě se jim narodí… Ano, takhle to musí být. Jehně je mladý beran. A Ginny má narozeniny v dubnu… je ve znamení berana. Jenom nejasně se mu vybavil fragment z Velikonoc, když byl malý. To, že byl v kostele v St. Bede na pohřbu mu asi oživilo paměť.

Rozhlédl se po nástupišti. Bylo prázdné. Všichni už přešli přes bariéru. Pak se znovu podíval na ni. Právě přecházela přes zeď, zpátky na mudlovskou stanici. Díval se, jak mizí; ona se neotočila. Zdálo se mu, že tam stojí sám už dlouho, jak se tak díval na prázný prostor, kde se ještě před chvílí tlačilo tolik těl. Byl čas jít; byl čas podívat se strýci a tetě do očí. Čas znovu se začít zabývat životem. Pravou rukou zvedl svůj kufr, levou klec s Hedvikou, a vykročil k bariéře.

* * * * *

„Petunie!“ burácel hlas strýce Vernona z koupelny. „Kde jsou náhradní role toaletního papíru?“

Harry se usmál; některé věci se nikdy nezmění. Vernon Dursley se znovu pořezal při holení a rychle si začal přikládat na drobné ranky kousíčky toaletního papíru. Harry věděl, že bude mít drobné zářezy po celé tváři. Bylo to tak pokaždé.

Harry se právě osprchoval a oholil v koupelně, která byla mezi jeho pokojem a pokojem pro hosty. Odložil elektrický holicí strojek, který si koupil u MacTavish’s, když tam byli nakupovat; věděl, že aby se vyhnul problémům se zákony, nesmí používat svou hůlku, ani pokračovat ve svém výcviku na Animága. Ve škole se holil za pomocí hůlky a pořád se nepřestal divit, proč jeho strýc nepoužívá elektrický holicí strojek, ale taky věděl, že některé návyky se jen těžko opouštějí.

Když se vrátil do pokoje, s ručníkem ovinutým kolem pasu, pořádně si utřel tvář. Nebyla tak hladká, jako když používal magii, ale zato nebyla ani rozřezaná na kousky. Když se oblékl, obtočil si Sandy kolem paže a sešel dolů po schodech, broukaje si. Plánoval, že po snídani zavolá Dickovi a zeptá se ho, jestli by pro něho neměl práci. Byl to pěkný pocit, cítit, že je skutečně užitečný a taky vydělat si nějaké peníze. Poté co zjistil, že kouzelnická zaměstnání se vyhýbají otevřeným prostranstvím, rozhodnul se, že jestli to bude možné, on nechce pracovat v nějakém stlačeném, uzavřeném prostoru. Hráč Famfrpálu, to by se mu líbilo asi nejvíce. ,To by bylo něco,’ přemýšlel. ,No, budu mít dost času o tom pouvažovat.

’

Sednul si ke stolu, na svoje staré místo. Bylo prostřeno pro tři; Dudleyho část stolu byla prázdna. Vypadalo to, jako by se všichni snažili vyvarovat tam cokoli položit, byť i jen noviny, nebo toastovač či konvici na čaj. Země nikoho.

Harry si nalil pomerančový džus z karafy na stole a vzal si několik toastů a marmeládu. Skoro vyskočil z kůže, když na něho promluvila teta. Stála mu za zády při sporáku a dělala strýci vajíčka.

„Volal Dick,“ řekla ostře. „Jestli chceš, máš zítra přijít k Magnóliovému oblouku číslo sedm, v osm hodin. Říkal, že má pro tebe práci. Na co ty mu jen můžeš být užitečný, to si jen těžko představím…“ přidala, když sypala vydatnou porci soli do strýcových vajíček. ,Takže to bychom měli, už mu nemusím volat,’ pomyslel si dívaje se jí na záda. ,Taky se vůbec nezměnila,’ napadlo ho. Byl rád, že si ho nevybrala za Dudleyho náhradu; to by nesnesl. To už bylo přijatelnější, že ho pořád za něco hubovala. To bylo skutečně o mnoho lepší.

„Dneska bys mohl dát do pořádku mojí zahradu. Podívej se, kolik je tam už zase plevele. A ten divoký břečtan za chvíli udusí popínavou růži.“

Udělala zvuk, něco jako, „Hmmph!“ A pak pokračovala, „Jenom, jestli se ti chce. Pokud si ale myslíš, že by tě troška skutečné práce mohla zabít…“ Přestala mluvit a zděšeně se na Harryho podívala. Harry jako by zmrznul. Nikdy se nějak moc nezamýšlel nad tím, co jak říká a slovo smrt se vždycky někde vynořilo v běžné řeči. Spolknul kousek toastu, který předtím žvýkal, napadlo ho, na co asi teta teď myslí. ,Škoda, že jsi nezemřel místo mého Dudleyho ty, například. To by bylo logické. Já bych si to taky myslel. Kdo by ne? ’

Přikývnul. „Právě jsem byl běhat. Hned se do toho dám. Je zadní branka odemknutá?“

Teta němě ukázala na klíč na háčku vedle dveří, tváře pobledlé, ale už se zase začínala vzpamatovávat. Harry cítil, že by měl říct nebo udělat něco soucitného, poklepat ji po ruce, nebo tak nějak, ale namísto toho se zvednul a šel ke dveřím, které vedly do zahrady, vzal si klíč a nechal ji tam stát, a teta nadále spalovala Vernonova vajíčka.

A najednou se znovu probrala k životu, když dovnitř vešel někdo, kdo nahradil Dudleyho. Usmála se, zastavila přívod plynu pod vajíčky. Nabrala z pánve trochu uzeniny, talířek postavila na stůl a rychle přisunula židli.

Malý yorkshirský teriér vyskočil na židli, kde sedával Dudley, položil své přední tlapky na stůl a začal do teplé uzeniny strkat nosem. Po několika pokusech se mu podařilo sebrat jednu do tlamy a spokojeně ji žvýkal. Teta Petunie mu pohrozila prstem a pohladila ho po hlavě.

„A tady je můj malý Dunkirk! Můj malý Dunky-Wunky! Dobrý kluk….“ Teta Marge přinesla Dunkirka hned nasledující den po pohřbu. Myslela si, že Petunie potřebuje společnost. Teta Petunie jí ho sebrala přímo z náruče a už ho z ní ten den nepustila. ,Teta Marge není až tak zlá,’ pomyslel si Harry, ,pokuď právě nenapadá rodiče některých lidí.’

Teta se vrátila ke sporáku a dokončila přípravu vajíček pro svého manžela. Harry slyšel, jak strýc sestupuje dolů po schodech. Bude taky obsloužený svou ženou, ale Dunkirk byl první; o tom nebylo pochyb. Harry měl najednou pocit, že něco nového objevil. Nikdy skutečně neviděl vzájemnou náklonnost tety a strýce (jedinou společnou věcí pro ně byl Dudley). Uzenina pro psa byla starostlivě přihřátá, aby nebyla moc horká ani moc studená. Vernon, na druhou stranu, mohl mít připálená vajíčka.

Dunkirk zaštěkal, když Vernon přišel do kuchyně a sednul si ke stolu na své místo oproti němu. Znovu zaštěkal. Vernon se chabě na něho usmál, vypadal trochu nervózně. Harry se pokoušel nezasmát. Dunkirk ho jako otce nedokázal ocenit, to bylo jasné.

Harry se usmál na malého rozkošného pejska a natáhl ruku, aby ho pohladil po hlavě, tak jak to udělala teta Petunie. Pes zvednul hlavu a z hrdla mu vyšlo tiché zavrčení, když spozoroval Harryho blížící se ruku. Ten rychle trhnul rukou pryč; zdálo se mu, že pes je v dobré náladě, ale teď měl najednou dojem, jako by byl ovládaný Dudleyho duchem, nebo co. ,Všechno je možné,’ pomyslel si, ,nebo snad – s vyjímkou Siriuse – jsem člověk, který má rád kočky.’ Sledoval, jak se pes dívá na Vernona, skoro jako podezřívavě. Jasně, Dunkirk byl miláček tety Petunie. Harry otevřel zadní dvířka.

Zahrada byla napůl utopená v ranním šeru. Ve stínu domu byla zima a vlhko z ranní rosy, která ještě pořád ulpívala na trávě a na listech květin, které hustě vyrůstaly z vlhké země. Když si z boudy přinesl vědro a přesázečku, šel nejdříve pracovat na místo, kde už svítilo slunce a bylo teplo, kde se ranní rosa už vypařila. Kleknul si na jemnou, svěží trávu a pokoušel se vytrhat všechen plevel. Uspokojení z obnovení pořádku v květinovém záhonu mu přinášelo určitý vnitřní pokoj.

„Harry Pottere,“ zasyčela na něho najednou Sandy.

Na malý okamžik strnul. Od té doby, co se vrátil do Zobí ulice, byla velice tichá. „Ano, Sandy?“ zasyčel jemně nazpátek.

„Prosím, polož mě na trávník.“ Harry udělal, co po něm chtěla a vrátil se do práce. Viděl ji, jak se klouže kolem kořenů růžového keře, pak se pohla směrem k břečtanu, rychle mizejíc mezi tmavě zelenými lesklými listy, které se táhly od země až na zeď domu. Harryho najednou něco napadlo.

„Sandy?“

„Ano, Harry Pottere?“

„Chceš být svobodná?“

Nastalo ticho. „A nebyla jsem?“

Harry se zamračil. „Takhle jsem to nemyslel…“

„Měl jsi mě jako vězně?“

„Ne…“

„Byla jsem s tebou ze své vlastní vůle, Harry Pottere. Ale teď, myslím… myslím, že chci zase žít jako předtím.“

Harry polknul, dívaje se na místa, kde ji viděl naposled. Listy pod kterými zmizela, se ještě pořád chvěly. Sandy odešla. Chtěl jí dát šanci odejít, ale stejně doufal, že to neudělá. Věděl, že její předpovědi navěky změnily jeho život; ale byl si jistý, že pro něj bylo důležité i jenom tak si s ní promluvit. Jistě, měl vědět, že s ním nezůstane navěky…

„Samozřejmě, Sandy. Rozumím.“

„Všichni máme místo, kam patříme. Tohle je moje místo.“

Přikývnul, i když ona to nemohla vidět. Přál si, aby věděl, kam patří on. „Rozumím, Sandy,“ řekl znovu se staženým hrdlem.

„Vím, že mi rozumíš, Harry,“ odpověděla mu. Usmál se i přes to, že se mu do očí tlačily slzy. Řekla mu jenom křestním jménem. Věděl, že mu bude velice chybět.

„Uvidím tě tady na zahradě?“

„Možná. A v jiných zahradách, možná. Bezpochyby najdeš i jiné zahradní hady. Řeknu o tobě všem zahradním hadům, které znám. Když tě některý z nich potká, bude vědět, že jsi mladý čaroděj, který mluví hadí řečí, který se umí proměnit na zlatého griffina, ale není náš nepřítel.“

Harry znovu přikývnul. „Doufám, že tě brzy znovu uvidím.“

Čekal na její odpověď. Čekal a čekal.

„Sandy?“ Znělo mu to jako angličtina.

Odešla.

Harry se pokoušel neplakat, ale bylo to těžké. Potkám ji znovu, říkal si. Určitě. Znovu přemýšlel nad tím, co od ní slyšel naposled.

Všichni máme místo, kam patříme. Tohle je moje místo.

,Možná, někdy,’ pomyslel si Harry, ,možná tohle jednou taky řeknu, až o tom budu přesvědčený, tak, jako ona.’ Ale teď, teď měl černou vlhkou hlínu mezi prsty, slunce v zádech a vůni zahrady v nose…

A to mu stačilo.

~ ~ ~ THE END ~ ~ ~

http://harrypotter.fanfiction.cz