kapitola dvacátá druhá
27. 7. 2009
| <<<<< | — KAPITOLA DVADSIATA DRUHÁ --- | >>>>> |
| Cho v pasti | ||
| Preklad od Althalus, Baceby a spol (2003 – 2004) | ||
— KAPITOLA DVADSIATA DRUHÁ —
Cho v pasti
Harry vykřikl, pak si pusu přitiskl dlaní. Aby potlačil pláč, kousl se do ruky, na které se objevila krev. Jizva ho ještě nikdy tak strašně nebolela. Snažil se nad bolest povznést... ale nefungovalo to. Tohle byla skutečná tělesná bolest. Kdyby to bylo jen kouzlo, pouze iluze bolesti, mohl si opakovat, že to není skutečné, že mu doopravdy nikdo fyzicky neubližuje. Ale tento typ utrpení nebyl iluzí. Nešlo potlačit, neexistovala úniková cesta. Myslel, že mu hlava exploduje...
Vynechal večeři, protože se cítil příliš vyčerpaný, když po Soubojnickém klubu stoupal po schodech nahoru. Ze začátku se mu šlo docela dobře. Během souboje překonal spoustu bolesti, hlavně když bojoval proti Malfoyovi, ale dostihlo ho to až na cestě do Nebelvírské věže. Náhle, nevzpomínal si jak, se zhroutil. Alice a Hermiona se nad ním sklonily a zatřásly s ním. Omdlel?
Když je Ron dohonil, vyměnil se s Alicí a tak se Harry, podpírán Ronem a Hermionou, vrátil zpět do věže. Vzali ho do ložnice pátého ročníku. Harry si to sotva pamatoval. Pak ho položili do postele a zatáhli kolem něho závěsy. Matně si vzpomněl, že Neville byl v pokoji a četl si na své posteli.
Vytáhl si ruku z pusy, na jemné kůži mezi palcem a ukazováčkem se objevil krvavý otisk zubů. Teprve teď si uvědomil, že to bolí jako čert, ale jizva bolela mnohem víc. Zavřel oči, těžce oddechoval, v krku se mu ozvalo zavrčení. Možná by se měl přeměnit ve Zlatého Griffina dokud bolest nepřejde, pomyslel si. O Sandy si starosti dělat nemusel, neměl ji u sebe. Během souboje ji nechal u ohně ve společenské místnosti, protože nechtěl riskovat, že by jí ublížili (a nestál o to, aby ho Ron a Hermiona obviňovali z podvodu). Jako Griffin jizvu nemám, přemýšlel. A bolest z přeměny se s touto nedala srovnat.
Znovu zatáhl závěsy a skrčil se na matraci, přiměl své kosti, kůži, vlasy a oči, aby se přeměnili ve Zlatého Griffina. Cítil, jak se mění - polštářky svých tlap na přikrývce, šimrající hřívu na zádech a tváři, ocas, svištící sem a tam. Ucítil také obvyklou bolest, ale přivítal to, ztrácela na významu, vnímal ji jako zvuky na pozadí. Soužení s jizvou se stalo vzpomínkou. Posadil se na posteli, přední tlapy hnětly instinktivně přikrývku. Položil si bradu na tlapy a zavřel oči. Možná by mohl takhle usnout a oddechnout si od bolesti.
Pomalu usínal, užíval si pocitu vlastního předení, které mu prostupovalo tělem a ukolébávalo ho ke spánku. Pak si uvědomil kroky na kamenné podlaze a najednou uslyšel, jak se závěs u postele rozhrnul. Otevřel oči a uviděl Nevilla, stojícího u jeho lůžka, orámovaného červenou drapérií.
Zapomněl na něj, ten teď na Harryho šokovaně zíral s otevřenou pusou. Potom Nevillův mozek vyslal signál do úst, “Aaaaaah!" zařval. Harry se okamžitě vrátil do své lidské podoby a dal Nevillovi ruku přes ústa, aby ten zvuk utlumil. Nevillovi oči byly obrovské, Harry pomalu odtáhl ruku z jeho pusy, Neville polknul a zkusil promluvit-
“Ty... ty jsi... ty jsi..."
“Pssst!" zasyčel na něj Harry. Zašeptal: “Nic neříkej! McGonagallová mě učí soukromně. Nikdo to nesmí vědět."
Neville přikývl, oči už měl tak velké jako vždycky, jen jeho pusa byla stále otevřená. Najednou se rozhrnul závěs po Harryho pravici. Stál tam Ron a vypadal znepokojeně. Harry se k němu otočil, pak se podíval zpět na Nevilla a beze slov ho prosil pohledem, aby jeho tajemství nevyzradil. Neville nepatrně kývl, Harry nikdy opravdu nevěřil, že by Neville svoje slovo nedodržel, nějak věděl, že mu může zcela důvěřovat.
“Děje se něco, Harry?" chtěl vědět Ron, dýchal nepravidelně. “Zase tvoje jizva?"
Harry přikývl, ruku přitisknutou na hlavě, ačkoliv se bolest ztlumila, byla méně pronikavá. Překontroloval hodinky, bylo teprve půl sedmé večer. Ron musel vynechat večeři a zůstat v ložnici, aby mu byl nablízku. Harryho uvnitř píchlo, myslel na to, jaký je Ron skvělý přítel a jak málo si ho zaslouží. Dokonce i teď před ním svůj zvěromážský trénink skrýval, zatímco Neville o něm věděl. Ve skutečnosti, uvědomil si, Neville byl první osobou kromě McGonagallové a Brumbála, která ho viděla ve zvířecí podobě. Ani Ginny, která uhodla čím se zabývá, ho ještě neviděla a pořád si myslela, že se stane lvem. Samozřejmě, Neville si asi taky myslí, že je lev, došlo mu.
Přehodil nohy přes okraj postele a zatápal na nočním stolku po brýlích. Ron si sedl vedle něj, stále vypadal znepokojeně. Potom Harry uslyšel malé vypísknutí a Ron řekl: “Dobře, miláčku, chceš jít ven?" a vytáhl Stříbřenku z košile, kde byla zachumlaná. Byla stále malá a tichá, ačkoli ji už od Bainbridge odstavili a Ron měl ve zvyku nechat koťátko lozit pod jeho košilí, když mohl. Občas v hodinách Harry slyšel z místa, kde seděl Ron, mňoukání, ten se tvářil jako nevinnost sama, zatímco profesoři přecházeli po místnosti a hledali zdroj zvuku.
Teď držel malé kotě v rukou. Třelo si tvář o jeho dlaň a hlasitě předlo. Harry ho s úsměvem sledoval. Bylo nemožné se na koťátko neusmívat, zvláště na tohle. Harry pozoroval Ronovu tvář, když se k ní sklonil - jeho výraz změkl kdykoli se na ni podíval a zřetelně ukazoval, jak propadnul tomu malému chlupatému klubíčku.
Harryho Ronův vztah k Stříbřence překvapil. Co si pamatoval, Harryho zkušenosti s Ronem a jeho domácími mazlíčky se týkaly Prašivky, Errola a Pašíka. Prašivka samozřejmě nebyla skutečná krysa, ale zlý čaroděj Červíček. Nicméně Ron trávil dost času jejím urážením a stěžoval si na ni (ačkoli ho hrozně rozzuřilo, když si myslel, že ji Hermionin kocour Křivonožka sežral). Prašivka byla další, co mu odkázali, něco, co Ronovi připomínalo jeho rodinnou bídu (krysu zdědil po Percym). Errol ve skutečnosti nebyl Ronův, ale měl dovoleno ho používat. Byl poměrně starší a nosil jen nejmenší zásilky na krátké vzdálenosti. Papušík, na druhou stranu, měl elánu na rozdávání, ale Ron byl neustále frustrovaný jeho bláznivým chováním stejně jako skutečností, že mu jeho droboučká velikost znemožňuje přenášet velké zásilky, jak to v dřívějších letech dělal Errol.
Teď ho tu máme, skoro neustále u sebe nosil toto malé stvoření, které mu bylo tak oddané, cukroval na ně staromódní něžnosti a dovolil mu, aby po něm lozilo. Když se Ron převlékal, Harry viděl, že má přes celé ruce, nohy, hruď a ramena škrábance. Když Stříbřenka šplhala po jeho šatech a její drápy se zaryly příliš hluboko, on sebou jen škubl a čekal, až mu dorazí na rameno, otře se o jeho tvář a zapřede mu do ucha.
Poté, co mezi nimi nastalo dlouhé ticho, přerušované jen Stříbřenčiným předením a mňoukáním, Ron řekl: “Hermiona by už měla být z večeře zpátky. Chceš nám říct, kvůli čemu tě ta jizva tak bolí?"
Harry přikývl a polkl, zatímco stále sledoval koťátko. Kdyby jen můj život mohl být tak nekomplikovaný, pomyslel si. Jídlo, spaní, mytí, předení a koukání velkýma očima na někoho, kdo by mě hýčkal.
Snažil se postavit a když se zdálo, že znovu spadne na postel, Ron ho chytil za ruku a podepřel ho. Stříbřenka mu seděla na rameni, drápy zaťaté do jeho hábitu, ale Ron to nebral na vědomí. Když scházeli do společenské místnosti, Harry se těžce opíral o zábradlí. Našli Ginny a Hermionu, jak sedí v křeslech u ohně a vzrušeně hovoří o soubojích, ale když uviděli Rona a Harryho, přestaly. Obě dívky si stouply a úzkostlivě se na něj podívaly.
“Harry!" řekla nejdřív Hermiona. “Co děláš venku z postele? Jsi bledý jako duch."
“Běž zpátky do postele, Harry," přidala se Ginny a položila mu ruku na rameno, pak na tvář. “Nevypadáš dobře." Potom mu ruku přesunula na čelo, jako kdyby kontrolovala horečku, ale když se dotkla jeho jizvy, vykřikl, zavřel oči a odrazil jí ruku pryč.
“Au..." zasténala, ale jakmile uviděla výraz na Ronově a Hermionině tváři, potlačila to. Hermiona vypadala velmi, velmi pochmurně.
“Harry... to tvoje jizva, že?" řekla tiše.
Otevřel oči, sklesle se na ni podíval a přikývl. Pak se otočil k Ginny, která si stále držela ruku. “Promiň Ginny," zamumlal. Pokrčila rameny a zdráhavě ruku pustila, jakoby se ho snažila přesvědčit, že ji to nebolí.
Dopotácel se k jednomu z prázdných křesel u ohně a těžce se posadil. Jakmile si ostatní posedali okolo, začal mluvit slabým hlasem: “Voldemort teď jde po mudlech. Viděl jsem ho. Bylo to v podzemní dráze. Ona... vyletěla do vzduchu..." udeřil do opěradla židle, mračil se a pevně zavřel oči. Náhle je otevřel. Vzpomněl si. Věděl kde.
“Byl to Westminster."
“Westminster!" zaječela Hermiona. Ron a Ginny se po ní divně podívali, nevěděli co je na tom významného. “Westminster," řekla znovu tiše. “To je blízko Parlamentu a Westminsterského opatství. A z náměstí Parlamentu se dostanete podél Whitehallu k Trafalgarskému..."
Ale Harry si vzpomněl na něco jiného. Něco, co se týkalo jeho jména... proč se nemůže upamatovat?
“Och, Harry, myslíš, že se zaměřil na Parlament?"
Zavrtěl hlavou a podíval se do ohně. “Nemám ponětí. Viděl jsem... všechny ty lidi, čekající na nástupišti. Matky s... s dětmi... staří lidé..." polknul, v krku se mu usadil knedlík.
“Harry," ozvala se Ginny tiše, “je nějaká naděje, že to... že to byl jen sen? Že se to ve skutečnosti nestalo?"
Harry znovu zavrtěl hlavou. “Přál bych si to. Ale kdykoli mě jizva takhle bolí..."
“Musíš jít za Brumbálem," vyskočila Hermiona. Harry vzhlédl k Ronovi a Ginny, kteří souhlasně přikývnuli. Znovu polkl, věděl, že mají pravdu. Vstal a šel k portrétovému otvoru, ostatní ho následovali. Otočil se a zvedl ruku, aby je zastavil.
“Já... potřebuji jít sám. Počkejte tady. Prosím." Nejistě se po sobě podívali. ”Budu v pořádku. Opravdu. Bolest teď není tak hrozná. Prosím," řekl znovu. Přikývli a nechali ho jít.
Ale jakmile byl na chodbě, uvědomil si, že přece jen nechtěl jít sám. Chystal se zadat heslo, aby se dostal zpět, ale uvědomil si, že nemá na mysli Rona, Hermionu nebo Ginny. Musel mluvit s někým jiným. Bezmyšlenkově se vydal dolů po schodech. Dolů, dolů, dolů... až se ocitl ve sklepení a zaklepal na dveře Snapeova kabinetu.
“Alohomora!" zaznělo a dveře se náhle otevřely. Harry opatrně vešel do místnosti. Snape seděl u stolu a četl si eseje. Na stole bylo velké množství smotaných pergamenů. Pravděpodobně bude pracovat dlouho do noci. Měl by už vše udělané, kdyby nepřijal odpovědnost za Soubojnický klub, uvědomil si Harry.
Snape na to zřejmě přišel taky. Vzhlédl k Harrymu a popuzeně vyštěkl: “Co je Pottere? Nemůžete se dočkat zítřejšího vyhodnocení soubojů? Dobře, pořád jste na prvním místě, jediný neporažený. Spokojen? Teď musím oznámkovat eseje. Měl byste jít."
Ale Harry pořád stál ve dveřích a ztěžka se opíral o veřeje.
“Pottere? Jste v pořádku?" Snape se pokoušel znít pořád nepřívětivě, ale moc se mu to nedařilo.
Harry zavrtěl hlavou. “Já jsem… já jsem nepřišel kvůli výsledkům. Souboj mě vyčerpal, hlavně to překonání bolesti. Hara Kiri…"
Snape se zamračil. “Ano, technicky v naší zemi není nezákonná, ale kdyby to vypadlo, jako by jste ji nemohl vydržet, souboj bych zrušil a vyloučil pana Malfoye z klubu.”
“Nedělejte to,” řekl Harry mdle, cítíc se slabší a slabší. Snape vypadal opravdu starostlivě, což se snažil skrýt jízlivým úšklebkem.
“Pojďte, Pottere,” řekl rázně, vstal a doprovodil ho ke křeslu u ohně. “K tomu křesla jsou,” dodal, přičemž se stále pokoušel udržet hulvátský dojem, ale z jeho hlasu vymizelo ostří.
Harry se vděčně zabořil do křesla. Snape se znovu posadil za svůj psací stůl. Harry se rozhlédl po kanceláři. Nikdy si to tu ve skutečnosti neprohlížel, když sem přišel použít Myslánku nebo když se tu ukrýval pod neviditelným pláštěm. Kromě polic a poliček s přísadami do lektvarů, které byly pečlivě opatřeny štítkem, tu lemovaly stěny také tucty textů s lektvary, z nichž spousta nebyla anglicky a dokonce ani psána latinkou. Podle vzhledu několika textů poznal řecká písmena, cyrilici, některé mohly být čínsky nebo japonsky a o ostatních usoudil, že jsou to starodávné runy - jednoduše proto, že je nepoznal. V rohu za Snapem stálo koště, zdálo se být staré a pomalé. Pak si Harry uvědomil, že Snapeovy hábity jsou na okrajích dost roztřepené, špičky bot, které mu vyčuhovaly zpod černého pláště, vypadaly odřeně a zabláceně.
Nebyly tu žádné fotografie mávajících členů rodiny, přátel nebo podobizen studentů, kteří by poslali podepsaný obrázek s pozdravy a poděkováním - dokonce ani těch ze Zmijozelu. Byla to kancelář osamělého muže. Samotáře.
“Nevím, jestli vám Sirius řekl o mém snu. V noci o Vánocích,” řekl náhle Harry. Snape se na něj nezúčastněně podíval.
“Ano.” Jeho tvář neodrážela žádné emoce.
“Tedy,” pokračoval Harry, “viděl …viděl jsem Vás. Vypadal jste jako Lucius Malfoy. Viděl jsem, jak jste odtáhl Karkarova a Draca Malfoye od Smrtijedů a Voldemorta. Pak, když použil smrtící kletbu, nevěděl jsem… nevěděl jsem, kdo zemřel…”
Harry se snažil, aby mu hlas zněl vyrovnaně, ale bylo to těžké. Chtěl, aby věděl, že je rád, že to byl Karkarov, ale nezdálo se mu to vhodné. Pokoušel se říct, jak se mu ulevilo, když zjistil, že to nebyl Snape, ale nějak ta slova nemohl vyslovit.
“Karkarov byl hlupák. A zbabělec,” řekl Snape hořce. “Ale nezasloužil si zemřít. Ne takhle.”
Harry přikývl. Nikdo si takovouto smrt nezasloužil. Pomyslel na Cedrika. Vybavil si Snapea, držícího jeho matku, jak plakal, její zelené oči zíraly na noční oblohu, jejíž souhvězdí bylo umocněno Znamením zla…
“Měl jsem další sen,” řekl nečekaně.
“Pán zla?” otázal se Snape znepokojeně. Harry přikývl. “Kde?”
“V Londýně. Westminsterská stanice metra. Blízko Parlamentu. Byla - byla plná lidí, kteří šli večer domů. Vyletěla do povětří.” Harrymu se zadrhl hlas. “Byly tam malé děti…”
Snape ho přerušil. “Dost.” Vstal a přešel ke krbové římse. Z keramické misky, která byla vedle něčeho, co vypadalo jako naložená ropucha v láhvi, vzal jakýsi prášek a vhodil ho do ohně. Pak řekl: “Remus Lupin.”
Plameny zezelenaly a o chvíli později se objevila Siriusova hlava uvelebená v topeništi mezi uhlím.
“Ahoj, Severusi. Och, ahoj Harry. Nečekal jsem, že tě uvidím. A kdybys zavolal v tuhle dobu zítra, nezastihl bys mě. Nebo Remuse, samozřejmě. Příští tři noci je úplněk. Remus je teď v práci. Proč jste volali?”
Snape Harrymu pochmurně pokynul. Obrátil se k plamenům.
“Měl jsem další sen.” Sirius vypadal velmi polekaně.
“Pověz mi o tom.”
Harry mu to popsal, lidi ve stanici, přijíždějící vlak, vidinu Voldemortovy tváře, výbuch i probuzení s bolavou jizvou. “Siriusi,” řekl Snape, jakmile Harry skončil.
“Když jsem byl u vás, neviděl jsem jeden z těch mudlovských výmyslů, jednu z těch - televizí? Můžeš z toho získat nějaké informace? Nebo z rádia?”
“Zkusím obojí, televizi i rádio. Můžu vám zavolat zpátky?” Snape přikývl. Siriusův obličej zmizel z plamenů, a ty se vrátily ke své normální červeno-oranžovo-žluté barvě.
Harry se zmateně otočil na Snapea. “Oni tam mají elektřinu?” Snape se podíval na Harryho, jakoby byl strašně naivní.
“V kouzelnickém světě pro Remuse Lupina není práce, stejně jako pro Siriuse Blacka. Remus bydlí v bytě v Manchesteru a pracuje jako noční hlídač ve skladišti. Když je o úplňku v práci, zavře se ve skladišti. Pokud je Sirius poblíž, zůstává s ním v psí podobě. Jeho zaměstnavatelé mu kvůli bezpečnosti dali i zbraň. Když je úplněk, vloží Sirius do zbraně speciální náboje - vyrobené ze stříbra. Remus ho přinutil, aby mu slíbil, že kdyby se zdálo, že se může dostat ven nebo někomu ublížit, tu zbraň použije.”
Harrymu chvilku trvalo než si uvědomil, že si Snape, Sirius a Lupin konečně říkají křestním jménem. Pak mu došlo, o co Lupin Siriuse požádal. “On chce, aby ho Sirius zastřelil?” zašeptal.
“Stříbro je jediná věc, která dokáže vlkodlaka zabít, Pottere,” řekl Snape věcně. Harry přikývl, prohlížel si ruce a snažil se představit si svého nejlepšího přítele, jak ho žádá o to samé. Kdyby po něm Ron chtěl, aby ho zabil, byl by schopný to udělat? Souboje jsou jedna věc, ale tohle…
Zdálo se, že se čas vleče, ale poté, co Harry zkontroloval hodinky, zjistil, že je to jen pět minut od doby, co Siriusova hlava zmizela z ohniště. Náhle byl zpět.
“Severusi, Harry, mám špatné zprávy,” začal. “Stanice metra… Westminster… je to zlé. Těla budou vynášet celou noc. Je to na všech kanálech a taky to jediné, o čem se mluví v rádiích. I hudební stanice přerušily vysílání muziky a hlásí o tom. Až dosud vytáhli dvacet dva těl a dostali ven devět lidí, kteří přežili - ale všichni jsou na tom špatně. Jsou v kritickém stavu, převážejí je do nemocnice helikoptérou. Premiér nařídil evakuaci budovy Parlamentu, je sice nedělní noc, ale vždycky se tu najdou nějací vládní trubci, kteří neustále dřou někde v kancelářích. Na místě je i Scotland Yard… samozřejmě nic nenajdou. Pravděpodobně bych se mohl přemístit dolů do tunelu podívat se, jak to tam vypadá, ale netroufám si, když je kolem mudlovská policie. Na každé policejní stanici v okolí pořád visí moje fotka. Naštěstí to ze mě dělá v Remusově sousedství typického obyvatele…”
“Jak řekneme Ministerstvu kouzel, že to byl Voldemort?” chtěl vědět Harry.
“To neuděláme. Popletal nechce připustit, že s jeho návratem neměl pravdu. Půjdeme za médii. Mám kontakt, který určitě zajistí, že se v Denním Věštci objeví spojitost s Voldemortem, aniž by ovšem bylo zmíněno tvoje jméno, Harry. Poslední, co potřebujeme je, aby Voldemort věděl o tvých snech.”
Sakra! pomyslel si Harry. Draco Malfoy o nich ví. A já si pořád nejsem jistý, na čí straně doopravdy je…
“Och, a Severusi,” pokračoval Sirius. “Tajný agent má ty vzorky. Obdržíš je zítra. Jak dlouho ti zabere provedení testu?”
“Potrvá to asi třicet šest hodin,” odpověděl Snape.
Harry se zamračil. “Jaký test?”
“No, Harry, sám jsi navrhl, že musíme zjistit něco o Krumovi,” osvětlil mu to Sirius.
“Ale,” ozval se zmateně Harry, “myslel jsem, že ty vzorky vezmeš ty. Říkal jsi to.”
“Nebylo to možné, Harry. Krumovi od minulého léta vědí, jak jako pes vypadám.” To znamená, že Viktor Krum ví, uvědomil si Harry. Další možný problém. “Musel to být někdo jiný.” Harry se chystal říct: Ale prozradil jsi, že jsi neregistrovaný Zvěromág… když si náhle uvědomil, že ví, jak byly ty vzorky získány. Pokud Vám nevadí plnit příkazy zastaralého řádu… Najednou taky věděl, kdo byl oním kontaktem do Věštce…
“V každém případě Vám pošlu všechny mudlovské noviny o tom útoku, které se mi dostanou do rukou. Ti mizerové na Lodní ulici se z toho poserou…och, promiň mi, Harry…”
Harry se ušklíbl. “Je mi patnáct, Siriusi, ne pět.”
Sirius se na něj usmál. “Máš pravdu. Měl jsem ten dojem, když jsem tě naposledy viděl… Dobře. Nevidím na obrazovku, kde vysílají nějaké nové zprávy. Kéž by měl Remus něco lepšího než devítipalcovou černobílou… a ráno ze všeho nejdřív půjdu do stánku s novinami. Pošlu je po Remusově sově. Je pěkně silná, může vzít celkem velký náklad. Už jste to řekli Brumbálovi?”
Snape se do toho vložil. “Já mu to řeknu. Harry si potřebuje odpočinout, dnes odpoledne jsme měli Soubojnický klub.”
Sirius se na Harryho usmál. “Takže! Jak ti to jde?”
Snape odpověděl dřív, než stačil otevřít ústa. “Po třech týdnech a patnácti soubojích patnáctkrát zvítězil. Je jediný, kdo nebyl poražen.” Jeho hlas byl nevýrazný a bez emocí. Harry se na něj zmateně podíval. “Harry překonal docela dost bolesti. Draco Malfoy na něj použil kletbu Hara Kiri. Je vyčerpaný.”
Sirius zalapal po dechu. “Hara Kiri? A ty jsi ji prostě - překonal?”
Tentokrát ho Snape nechal odpovědět. “Ano, ale později jsem se cítil jako… jako bych sotva mohl chodit.”
“Dobrá, udělej, co říká Severus a odpočiň si. Vypadá to, že s Brumbálem může mluvit on. Mohl bych mu taky zavolat, než se vrátím k sledování médií. Dávej na sebe pozor, Harry. Půjdeš nahoru k Brumbálovi teď, Severusi?” Snape odpověděl kladně. “Dobrá, dávám ti několik minut, aby ses dostal nahoru než zavolám. Dobrou noc, Harry.”
“Dobrou noc,” řekl svému kmotrovi. Ten pak zmizel. Náhle si Harry uvědomil, že se stalo něco velmi podivného - když Snape mluvil se Siriusem, zmiňoval se o něm jako o Harrym. Dvakrát. Bylo to skoro tak zvláštní, jako slyšet vyslovovat svoje křestní jméno Malfoye.
Pak přemýšlel o Siriusově reakci na to, že překonal kletbu Hara Kiri a také o Snapeově a Malfoyově odezvě. Jak to, že to dokázal? Proč hned napoprvé skoro překonal kletbu Imperius, když ji na něj předešlý rok použil Skrk?
“Jak to, že to dokážu?” řekl najednou nahlas, neschopen zastavit myšlenky, které se mu draly na jazyk. Vzhlédl ke Snapeovi. “Myslím… můžete se na to zeptat ředitele? Já… já tomu nerozumím. Je to stejné jako být Hadím jazykem? Je to něco, co jsem převzal od Voldemorta, když se mě pokoušel zabít? Bylo to jako… jednou nám Moody řekl, že bychom to mohli zvládnout, pokud je naše mysl dost silná… věděl jsem, že to můžu dokázat. Loni, když jsem byl na hřbitově…” ale chvíli nemohl pokračovat, protože se mu vybavily některé strašlivé detaily toho dne. “Chci říct… Voldemort na mě použil dvakrát kletbu Cruciatus a bylo to…” Potřásl hlavou. “Potom jsem nemohl pořádně dýchat, jak to bolelo. Ale teď vím, že nějak můžu zastavit některé druhy bolesti – dokázal jsem to.”
Snape se po něm bezvýrazně podíval. Zatímco na něj Harry naléhavě hleděl, mezi nimi se rozprostřelo ticho. Nakonec Snape tiše řekl: “Nevím, Pottere. Můžu se zeptat ředitele.”
Byl zase Potter. Harryho křestní jméno vyslovil jen pokud se o něm zmiňoval třetí osobě, ale ne když to adresoval jemu… Harry přikývl a následoval Snapea ven do chodby, pohlédl krátce přes rameno na hromadu pergamenových svitků na Snapeově stole - bude teď muset být vzhůru celé hodiny než to dokončí.
Tiše společně došli do vstupní haly. Odtud Snape vystoupal po dalším schodišti - stranou od toho mramorového, vedoucího do Nebelvírské věže, aniž by se na Harryho ohlédl nebo cokoliv řekl. Harry tudy k Brumbálově kanceláři nikdy nešel. Možná znal Snape zkratku.
Najednou se opět cítil slabý. Opřel se o kamennou stěnu, sledujíc malé černé tečky před očima, které se zvětšovaly a zvětšovaly, míchaly se, jedna polykala sousedku polykající další sousedku, pozoroval je, jak tančí ve víru vzorů, jak se rozpínají dokud nezastřely mihotavé světlo pochodně…
* * * * *
“Aaaaaaaa!” zaječel Harry. Úplně promočený se roztřásl. Ledová voda mu z vlasů v potůčcích stékala po tvářích, jeho hábit fungoval jako potrubí, kterým mu teď voda stékala do bot. Brýle pokrývaly kapky vody, zastřely mu výhled. Také něco vdechl, což ho nutilo kašlat a prskat, zatímco ležel na studené kamenné podlaze ve vstupní hale.
“Jupíííííí!” Protiva létal po chodbě a radostně se chechtal, jednou napravo nahoře, teď nahoru dolů, nyní se točil ve spirále okolo obvodu chodby. Harry se na něj podíval - stále tu poletoval a ho přitom napadl zvláštní nápad: Na koštěti by to mohl být dobrý fígl…
Podíval se na své boty, při každém kroku mu v nich čvachtala studená voda. Rozhlédl se, pak si sundal brýle, dotkl se jich hůlkou a řekl: ”Impervious.” Jeho brýle byly najednou suché, nasadil si je a znovu se rozhlédl po vstupní hale, cítil se podivně ostražitý. Protiva mu zřejmě udělal laskavost, tahle improvizovaná studená sprcha se zdála být tím pravým, co ho probralo. Pak mu najednou tak zakručelo v žaludku, jak se to od doby, co Dudley začal svou dietu, když Harry ukončil třetí ročník, do příchodu dortů od paní Weasleyové a jeho přátel, ještě nestalo. Divoký, živočišný zvuk, utvořený kdesi hluboko uvnitř jeho já. Divoký zvuk….
Usmál se nahoru na Protivu, který ve vzduchu stále předváděl své akrobatické kreace. “Díky Protivo. Myslím, že tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval.” Obrátil se k mramorovému schodišti, které by ho mělo dovést do Nebelvírské věže (čvacht! čvacht!) pak ale usoudil, že to co opravdu potřebuje, je jít si do kuchyně pro něco k jídlu.
Jenže Protiva byl zděšen, že mu někdo za jeho rošťárnu poděkoval. “Díky! Já ti pustím na hlavu balónek s vodou a všechno co dokážeš říct je DÍKY? Co se stalo s 'Odprejskni, Protivo?' Neřekneš mi žádnou nadávku? Žádnej 'darebák', žádnej 'blbeček', dokonce ani 'jdi ode mě pryč'?”
Ale Harry se na něj jen usmál, odhrnul si mokré vlasy z čela, prošel dveřmi a sešel po schodech dolů do kuchyně. Protiva letěl za ním, trpěl útokem na svou duchařskou nedostatečnost.
“A CO TŘEBA 'JDI K ČERTU, PROTIVO'?” otočil se k němu Harry krátce, než zavřel dveře. “Ale kdybys mohl, těžko bys byl tady, nebo ne?” řekl nevzrušeně.
Zavřel před ním a usmíval se, když zaslechl, jak tím Protivu naštval. Jeho výkřik, “Ááááááááááá!” byl určitě slyšet po celém hradě a nepochybně se už chystal na někoho jiného, někoho, koho mohl účinněji popichovat.
Harry sestupoval po schodišti, až přišel k zátiší s ovocem. Poté, co polechtal hrušku a ta se změnila na kliku, otevřel dveře do kuchyně - žaludek se mu začal svírat hlady, když jeho nos ucítil tolik lahodných vůní a ta část mozku, která je za to odpovědná ho nabádala “jez.” JÍDLO. Nikdy se necítil tak hladový. Nikdy nechtěl jídlo tak moc…
Úklid po večeři byl v plném proudu. Skřítci používali mycí kouzla na pánve a poháry a ty pak čisté létaly po celé místnosti. Harry zahlédl Dobbyho a skřítku co vypadala skoro jako Winky - i když ne docela, také měla velké hnědé oči a nosila oblečení, ale vypadal že jí to těší. Měla na sobě něco, co vypadalo jako šaty pro velkou panenku nebo malé dítě. Byly růžové s měkkým bílým límečkem a malou žlutou kachničkou přes hrudník. Menší žluté kachničky pochodovaly na části obruby, která jí končila pod koleny, takže to hrozilo vypadat jako miniaturní plesové roucho. Na hlavě měla bůhvíproč naprosto nevhodnou lyžařskou čepici s vystřiženými dírami pro uši. Čepici zdobily zelené, oranžové, fialové a červené vzory. Nosila různé ponožky, stejně jak to dělal Dobby, jednu kostkovanou červeno-šedo-černou barvou a druhá byla béžově hnědá se smyčkovým vzorem.
Dobbyho tvář se skoro rozdělila ve dví, tak široký byl jeho úsměv, když uviděl Harryho. “Harry Potter! Harry Potter přišel navštívit Dobbyho!” jásal svým pištivým hlasem a vzrušeně kolem Harryho poskakoval. Harry se na něj usmál. “Harry Potter se musí s někým seznámit! Tohle je Biddy.”
Biddy se nervózně usmála a malinko se uklonila. “Ahoj Biddy,” pozdravil ji Harry. “Tak, ty ses rozhodla, že na Nový rok požádáš o oblečení. To je skvělé!” Biddy sklopila pohled a usmála se, ale vypadalo to, že se pokouší to nedělat. Červená se? zajímalo Harryho. To nedokázal říct. Dobby se postavil vedle ní a na paži jí položil svou ruku. “Biddy si nejdřív oblečením nebyla jistá. Ale Dobby a Biddy se - chystají se vzít a založit si rodinu… Dobby Biddy řekl, že chce být jenom s dalším svobodným skřítkem!”
Harry otevřel pusu. “Dobby! To je skvělé! Gratuluji. Ale - těžko si můžeš vzít každého skřítka, který si řekne o oblečení. Jak jsi přesvědčil ostatní?”
“Ach, oni o tom přemýšleli už dlouho. Jsou jako já, ale nechtějí to říct. Ostatní skřítci…” Dobře, pomyslel si Harry. Dobby mu nepotřeboval říkat, jací jsou ostatní skřítci.
“Dobby, myslíš, že bych mohl dostat něco k jídlu? Zmeškal jsem večeři a jsem hladový.” Dřív než si to uvědomil byl Harry usazen a přibližně patnáct domácích skřítků mu doneslo šest druhů masa (tři druhy hovězího), čtyři druhy zeleniny, tři bochníky chleba a několik pohárů dýňové šťávy. Harry se zasmál a zavrtěl hlavou. Sáhl pro chleba a ukrojil si krajíc. “Posadíš se se mnou Dobby?” zeptal se Harry zdvořile.
“Počkat, ještě je tu někdo jiný, kdo by rád poznal Harryho Pottera.”
Dobby s prásknutím zmizel a Biddy se vrátila k práci. Vypadala trochu rozpačitě, když se na ni Harry díval a tak toho nechal (ačkoliv ho domácí skřítka, která se stane Dobbyho ženou, fascinovala) a soustředil se na řešení problému, jaké jídlo bude další v pořadí. Snědl trochu ode všeho, zdálo se, jako by nejedl celé roky…,
Když cítil, že už se do něj nevejde ani jeden drobek, zjevil se Dobby společně s dalšími pěti skřítky. Dobby mu je představil jako Blata, Tiggy, Pinny, Quiffa a Zenanu. Všichni měli zajímavé kombinace oblečení (přinejmenším věci z látky, které používali jako oblečení, takové, jako byl Dobbyho čajový ubrousek. Harry si pomyslel, že Tiggina sukně vypadá vyrobená ze stínidla lampy pokrytého několika ochrannými dečkami na nábytek). Poté, co byli představeni, se skřítci rozutekli, aby pomohli ostatním v uklízení. Harry se otočil k Dobbymu a zeptal se: “Kde jsou ostatní? Myslel jsem, že jsi nám říkal o devíti.” Dokonce včetně Biddy, tu bylo vedle Dobbyho oblečených jen šest skřítků.
Dobby vypadal poněkud rozpačitě. “Dobby se omlouvá, Harry Pottere. Tři změnili názor. Ale sedm svobodných skřítků v Bradavicích je lepší než žádný!” zvolal s úsměvem. Harry byl rád, že tu není Hermiona.
“Řekl bych, že máš pravdu Dobby. Mají velké štěstí, že tě mají. Můžeš jim ukázat jak to chodí a vzít je s sebou, až budeš mít volný den. Proveď je po Prasinkách.”
Dobby znovu vypadal rozpačitě. “Tedy, Harry Pottere, Dobby to není schopný to udělat, protože… si nikdy nevzal volný den. Den Svatého Štěpána byl jeho úplně první…”
“Dobby!” řekl Harry, přičemž se snažil, aby to vyznělo přísně, ale moc se mu to nepovedlo. “Brumbál ti dal jeden den měsíčně. Měli bys ho využít! Jaký příklad to ostatním dáváš?” Dobby se ušklíbl, podíval se dolů a šoupal nohama po podlaze. Harry si povzdechl.
“Dobře. Příští návštěva Prasinek je desátého února. Pojďte do Prasinek se mnou a mými přáteli. My Vám to tam ukážeme. Slibuješ? Ujistíš se, že Biddy a ostatní půjdou taky?”
Dobby se na Harryho vděčně usmál, jako by ho zachránil před ním samotným. “Dobby slibuje Harry Pottere! Slibuje! Jde říct ostatním, že půjdou s Harry Potterem do Prasinek!” a s prásknutím zmizel z kuchyně, Harry se tomu usmál a znovu zavrtěl hlavou.
* * * * *
Po jídle se cítil mnohem lépe, ale stále byl rozhodnut vynechat schůzi prefektů. Nedokázal si představit, že by Roger nebo ostatní havraspárští k němu byli příliš zdvořilí po tom, co se stalo v Soubojnickém klubu. Řekl Ronovi, co mu Sirius pověděl o zprávách a poslání novin a požádal ho, aby mu dal vědět až se Hermiona vrátí ze schůze. Pak šel zpátky do postele, vzal s sebou Sandy a upadl do hlubokého, hlubokého spánku. Jestliže se mu zdály sny, nepamatoval si je… čemuž dával přednost.
Jako obvykle se příští ráno chystal běhat, šel do společenské místnosti, kde se setkal s Hermionou, aby se rozcvičil. Nemluvili. Zatímco se protahovali, Hermiona na něj vrhala kradmé pohledy, ale on dělal, že si toho nevšímá. Když dorazili do vstupní haly, zjistili, že už bylo vyvěšeno nové umístění v soubojích, hned vedle famfrpálových výsledků. Zatím byl Nebelvír mírně vpředu s třemi sty deseti body, zatímco Zmijozel porazil Mrzimor dvě stě devadesát ku čtyřiceti. Havraspár nad Mrzimorem vyhrál už začátkem podzimu, dvě stě deset proti padesáti. Harry si ani nebyl jistý, jestli ho Famfrpál ještě někdy bude zajímat. Bez zájmu si prohlédl výsledky soubojů.
Bradavická škola čar a kouzel
Výsledky soubojníckého klubu
Místo Vítězství Jména
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
1. 15 Potter
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
2. 14 (Remíza) Grangerová, V. Weasleyová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
3. 13 (Remíza) Spinnetová, Malfoy
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
4. 10 Davies
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
5. 8 (Remíza) Johnsonová. L. Quirke, R. Weasley
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
6. 7 (Remíza) Crabbe, Goyle, N. Quirková, G. Weasley
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
7. 5 (Remíza) Finch-Fletchley, Bulstrodová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
8. 3 (Remíza) Abbottová, MacMillan
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
9. 2 Changová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
10. 1 Creevey
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
11. 0 Brocklehurstová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Harry tomu věnoval lhostejný pohled, už se to nezdálo důležité. Voldemort byl v Londýně a náhodně zabíjel lidi, ne jenom bývalé Smrtijedy jako byl Karkarov. Nikdo teď nebyl v bezpečí. Žádné místo nebylo bezpečné, s eventuální výjimkou Bradavic.
Hermiona si umístění také prohlédla a zamračila se. “Podívej,” řekla tiše hlasem, který používala, když přemýšlela nahlas nad nějakým matematickým problémem. “Jediný, koho jsem neporazila jsi ty, Ginny nevyhrála jenom nade mnou a Vy oba jste přemohli Malfoye…”
“Hermiono, mohla bys to probrat později? Jinak půjdu běhat bez tebe…” Odtrhla se od pergamenu, vypadala rozpačitě. “To jenom…”
“…že jsi zvyklá dostávat plný počet bodů? Nebereš druhé místo?”
Sklonila hlavu, stáhla rty do tenké čárky, ale koutky úst se mírně usmála. “Aspoň že ten, po kom jsem druhá jsi ty. Kdyby to byl Malfoy…”
Harry se usmál. “Utkáš se s ním příště. Můžeš mu to vrátit za všechny urážky co ti řekl…”
Vypadala zamyšleně. “Víš, nevadí mi, že o mě mluví jako o mudlovské šmejdce. Chci říct, protože jsem vyrostla v mudlovském světě, neznamená to pro mě to samé jako pro Rona a Ginny. Jde jenom o způsob jak to Malfoy vysloví, jako by řekl, že jsem snědla něco, co vypadlo ze záchodu nebo tak nějak…”
“Hermiono!” Harry udělal obličej.
“Ach, ty víš, co myslím. Myslíš na nejnechutnější věc a vyplníš tak mezeru. To je to, co mě uráží. Jeho tón, ne slova…”
Harry se na ní podíval, opravdu jí ubližuje, když Malfoy říká takové věci, došlo mu. Byla dost silná na to, aby to dokázala zakrýt, ale skutečně ji to hluboce zasáhlo.Většinou to byl Ron, kdo vyletěl, když k tomu došlo a kvůli její obraně zaútočil na Malfoye. Harry si myslel, že to bylo proto, že Ron byl na tuto nadávku citlivější než on. Proč si toho nikdy předtím nevšiml? Ron vůbec nikdy nezaváhal vystoupit na Hermioninu obranu, když byla napadena. Všimla si toho? zajímalo ho. Nebo se na tyto činy dívala jen jako na jednání věrného pejska, jejího společníka a ochránce?
Poté co skončili s během a znovu se protáhli, vydali se osprchovat a převléknout. Malfoy nebyl ve vaně, když Harry přišel. Musel vstát za svítání, aby se mohl vykoupat bez toho, že někdo zahlédne jeho paži, pomyslel si Harry. Doufám, že se vůbec nevyspí.
Když pak s Ronem a Hermionou seděl u nebelvírského stolu a snídali, Harry nad hlavou uslyšel šustot křídel a vzhlédl vzhůru ke stropu Velké síně. Obloha, dnes v barvě bílého mušelínu - typicky zimní, byla nyní zaplněná hnědými, černými, šedými a zlatohnědými sovami, létajícími sem a tam, hledajíc jednotlivce, které měly najít, balíčky házely do klínů a pak si studentům sedaly na ramena, zatímco jim z nohou sundávali pergameny.
Jedna sova s červenohnědými křídly, velká jako vrata od stodoly, Harrymu do klína upustila obrovský balík novin převázaný provázkem, menší zlatohnědá sova přinesla Hermioně předplaceného Denního Věštce. Obvykle četla kouzelnické noviny během snídaně s bezstarostným výrazem, přelétla přední stranu, zběžně si přečetla další stránky, jestli je tam něco o pokroku v přeměňování nebo kouzlech, dala Ginny horoskop a Ronovi část zabývající se Famfrpálem.
Ale dnes zůstala nevěřícně zírat na titulní stránku, mračila se tak moc, že se jí na čele udělaly dvě hluboké rýhy. Ona a Ron seděli naproti Harrymu. Ron se na ni podíval. “Co je?” chtěl vědět hlasem, který nepoznávali. Sebral jí noviny.
“Hermiono, tady o Wesminsterské stanici metra nic není…”
“To je přesně ono!” zašeptala. “Tady o tom nic není! Popletal musel ten článek zrušit!”
“No,” řekl Harry pevně, “ale z mudlovského tisku to vygumovat nedokázal.” V ruce držel noviny, co sebral z vršku hromady, kterou mu poslal Sirius. Titulek hlásal: 43 MRTVÝCH, 19 ZRANĚNÝCH ÚTOKEM NA STANICI METRA PARLAMENTU.Ginny, která seděla vedle něj, mu je sebrala.
“Ach, Harry.” vydechla, když začala číst. Harry Hermioně a Ronovi podal každému jedny a pak si vzal jiné.TERORISTICKÝ ÚTOK NA PODZEMNÍ DRÁHU, oznamoval titulek. SKOTŠTÍ SEPARATISTÉ SE PŘIHLÁSILI K ODPOVĚDNOSTI ZA BOMBU VE WESTMINSTRU, říkal další. SKUPINA PALESTINCŮ SE ZASLOUŽILA O SMRT 46 LIDÍ NA ZASTÁVCE METRA.
“Čtyřicet šest?” zeptal se Ron. “Myslel jsem, že jich bylo čtyřicet tři.”
“Ty moje tvrdí čtyřicet devět.” ozvala se Hermiona. “A připisují to Pákistánským náboženským fanatikům …”
“Afghánským,” řekla Ginny, dívajíc se do odlišných novin.
Harry zvedl další. “V těchto se tvrdí, že se k tomu přihlásili katolíci i protestanti ze Severního Irska.”
Ginny vzala z hromady jiné. “Padesát dva mrtvých a Scotland Yard mluví o Kolumbijském drogovém kartelu.” “Co je to kartel?”
“Něco jako Smrtijedi. Skupina lidí, kteří dělají pro drogového krále. Mají pro distribuci drog síť.” Harryho hlas zněl, jakoby nebyl jeho. Tolik mrtvých lidí, pomyslel si. A všechny tyto nechutné skupinové frakce, tak dychtivé se k tomu přihlásit, policii stačí ukázat prstem na lidi, o kterých ví, že nesnáší společnost, lidi, kteří pravděpodobně provedli spoustu strašných věcí, za něž nikdy nebudou potrestáni.
Harry si vzpomněl na čarodějky a kouzelníky, mluvící ztišenými hlasy o Voldemortově předchozí vládě teroru. Nezapomněl, že když Červíček Siriuse křivě obvinil z vraždy, kterou provedl sám a povraždil ulici plnou mudlů, Ministerstvo kouzel rychle přijelo na místo, všude rozeslalo paměťová kouzla a Siriuse strčilo do Azkabanu bez soudního procesu.
Ale i tak, tenkrát zemřelo jen tucet lidí, ne takové množství jako v podzemní stanici. Myslel na Moodyho, který jim říkal, že mudlové jsou mnohem nebezpečnější než kouzelníci, protože zabili víc lidí.
Voldemort jim úspěšně konkuroval.
Náhle Sandy pod hábitem zasyčela: “Griffin se potká s hadem.” Jako v Myslánce. Mínila tím znovu Nebelvír se Zmijozelem? A pokud ano, koho tím myslela?
“Ach, Harry!” řekla Ginny znovu. Harry na ní pohlédl. Vypadala mnohem zděšeněji než předtím. “Podívej…” a podávala mu noviny, které právě četla. Sledoval její prst přejíždějící po odstavci.
“Přečti to.” požádal ji Harry, když na ně vrhl letmý pohled.
“Stanice BBC,” četla Ginny tiše, “ohlásila, že když se záchranáři konečně dostali ke stanici, na jedné zdi našli napsáno podivnou zelenou látkou slovo POTTER. Poté co o tom BBC přinesla zprávu, policii se k zodpovědnosti přihlašuje množství předtím neznámých skupin. Mezi jinými to jsou: Pohani Obnovující Trvale Temnou Existenci Radikálů, Pachtýřští Odpůrci Tabákových Trasků Experimentujících s Rakovinou a Propagátoři Obětavé Tradiční Turistiky Explicitního Rázu.”
Ron se rozesmál. “To je hustý! Propagátoři Obětavé Tradiční Turistiky Explicitního Rázu …!“
“To není legrace!” vyštěkl na něj Harry. Ronova tvář okamžitě zvážněla, vypadal jako čtyřletý klučina, kterému právě vyhubovali.
“Promiň Harry,” zamumlal a uši mu zčervenaly.
Na druhé straně stolu, George konečně vzhlédl od snídaně a uviděl, jak jsou ponoření do novin - byly rozložené všude. “To jsou mudlovské noviny? Co s nimi pak uděláte?”
Harry je znovu poskládal a pokoušel se je srovnat do rozumné hranice. Georgovi neodpověděl. Harry vzhlédl, všichni čtyři seděli na konci stolu, patřícímu jejich koleji, nejblíže profesorům. Snape byl jen o pár yardů dál, právě pil. Podíval se na něj přes svůj pohár, nenápadně kývl, potom vstal a prošel dveřmi, umístěnými hned vedle těch, které vedly do místnosti, kde Harry míval svůj zvěromážský trénink. Aha! pomyslel si Harry. Sandy před tím mluvila o něm a Snapeovi…
Harry poprosil Rona, aby mu do Lektvarů vzal jeho ruksak. Tíha balíku ho táhla k zemi. Lupin musí mít opravdu silnou sovu, napadlo ho. Když odcházel, zachytil Hermionin pohled, vypadala velice znepokojeně. Pak se podíval na Ginny a pocítil vnitřní neklid, četla Hermionin výtisk Denního Věštce a žvýkala toast. Věděl něco Draco Malfoy o Westminsterského útoku? lámal si hlavu. Nebo Lucius Malfoy?
Vešel do vstupní haly, a potom dolů po schodech do sklepení. Jakmile vstoupil do učebny Lektvarů, uviděl, že dveře Snapeovy kanceláře už jsou otevřené a on sedí za svým stolem. Vedly dveře z Velké síně do nějaké tajné chodby, která byla zkratkou do jeho kabinetu? přemýšlel. Musí tu být mnohem víc skrytých průchodů než o kterých věděli pánové Náměsíčník, Tichošlápek, Červíček a Dvanácterák, když vyráběli svou mapu, napadlo ho.
Jakmile vešel do kabinetu, Snape na dveře namířil hůlku a ty se zabouchly. Harry mlčky položil hromadu novin na stůl. Z hora vytáhl jedny, které neviděl a posadil se do stejného křesla u krbu, jako předešlý večer. Seděli tiše, listovali články, zprávy o zraněních byly čím dál tím bizardnější.
Poté co si přečetl zprávu o další skupině, hlásící se k útoku a tvrdící, že to oni se podepsali na zeď stanice slovem POTTER (Příznivci Občanské Tak Trochu Extrémistické Republiky - opět skotská skupina), se Harry podíval na Snapea, který se nad směsí nesmyslných příběhů divoce mračil. Nevěděl, co si Snape myslel o mudlovských novinách před tím (pravděpodobně nic moc), ale tohle jeho mínění rozhodně nevylepšilo.
“Největší ztráty na životech jsem viděl v Timesech.” ozval se tiše Harry. “Čtyřicet sedm mrtvých dospělých a dvanáct dětí - dvacet sedm lidí je stále v nemocnici, z nichž pravděpodobně ještě polovina do dvou dnů zemře.”
Snape přikývl, odložil noviny do kterých se díval, bubnoval svými dlouhými prsty do desky stolu a zíral do prázdna. Náhle zazvonil zvonek, ohlašující první vyučovací hodinu a Harry vyskočil.
“Zmizte.” řekl Snape najednou. Nebyl hrubý, Harry ho chápal. Nemohl riskovat, že by ho tu zahlédli, klábosícího se Snapem, jako by byli přátelé (byli přátelé?) - zejména Zmijozelští, kteří sem měli přijít na hodinu. Do druhého zvonění, oznamujícího začátek hodiny měl jen pět minut. Snape mávnul hůlkou směrem k rozházeným novinám, ty se samy poskládaly do nejúhlednější hromádky, jakou by lidská ruka kdy dokázala vytvořit a slétly do skříňky za jeho stolem - ta se zavřela a zamkla. Opravdu šikovné, pomyslil si Harry. Spěchal ze Snapeovy kanceláře ven, přesunul se do zadní části třídy a posadil se. Ospale si položil hlavu na paže a čekal, až dorazí ostatní.
Zřejmě si musel zdřímnout, protože ho skutečně vyděsilo, když uslyšel zařvat důvěrně známý hlas: “Pottere!”
Snažil se otevřít oči a zvednout hlavu, zamrkal. Třída byla plná obvyklých studentů pátého ročníku Zmijozelu a Nebelvíru. Ron byl vedle něj. Harry si vzpomněl, jak se mu zdálo, že prochází chodbou v Bradavicích a stěna chodby se po něm natahovala a dloubala do něj… to musel být Ron, zatímco se mě pokoušel vzbudit, došlo mu…
“Když jste se k nám konečně připojil, Pottere, schovejte si ty sušené ptačí nohy a nachystejte si tobolky se semeny jetele. Ledaže byste se snažil udělat svůj lektvar bez nich a otrávit se,” vysmíval se mu Snape ironicky. Zmijozelští se uznale zasmáli. Harry se zašklebil, zvedl batoh, vytáhl si pomůcky na lektvary a zavzdychal. Zpět do normálu. Pokradmu se podíval na Rona, vypadal kajícně. Když se Snape otočil, pokrčil na něho rameny. Hermiona seděla s Nevillem, zachytil její pohled a také pokrčil rameny. Pak uviděl, že se na něj Neville zvláštně dívá. Najednou Harry zauvažoval: Měl bych Nevillovi věřit? Neměl jsem na něj raději použít paměťové kouzlo? Až na to, že stejně nevěděl, jak ho udělat, paměťová kouzla se neučila dřív než před koncem sedmého ročníku, takže se studenti ustavičně nesnažili přesvědčovat profesory, že jim nic nezadali, nebo je nutili zapomínat na konkrétní testy.
Během vyučování Harry znovu upadl do polospánku. Byl vděčný za Sandy, protože ho mnohokrát upozornila na to, čím se v hodině zabývali a on se mohl zorientovat právě včas, aby se vyhnul tomu, že by vypadal jako úplný pitomec.
Tohle bylo mnohem horší než očekávaný Soubojnický klub. Bylo to jakoby se neustále brodil vodou, lapal po vzduchu který byl najednou těžký - jakoby byl znovu v jezeře a snažil se zbavit ďasovců a jezerních lidí. Kromě toho tu v nebezpečí nebyli jen čtyři osoby, u kterých ztrácel naději, že je dostane na hladinu. Byly zde stovky, tisíce, miliony lidí tam venku v nebezpečí, potencionální cíle. Cítil, že kráčí ohromným mořem zoufalství a trápení, zatímco čekal, jaké Voldemortovo zvěrstvo přijde na řadu příště…
”… na zdi našli napsáno slovo POTTER…”
* * * * *
To odpoledne měl Harry při Moodyho hodině problémy s blokováním bolesti. Zpočátku si myslel, že se jen nesoustředí. Ale po sobotní noci si uvědomil, že si zaslouží trpět. Nemohl se přes bolest přenést. Nakonec, po tom co Seamus použil obyčejnou kletbu Passus na jeho levý kotník a opustil ho, zatímco popadal dech, poprvé od prázdnin navštívil madam Pomfreyovou, aby mu dala něco od bolesti.
Pak, v úterý ráno, když se chystal jít na Hagridovu hodinu, Sandy zasyčela: “Tajemství bude vyzrazeno.” O chvíli později se objevil Snape, zjevně si na něj touhle dobou plánoval počíhat.
“Pottere! Na slovíčko!”
Zbytek nebelvírských se na něj soucitně díval, domnívali se, že pravděpodobně dostal školní trest. Na druhou stranu, zmijozelské to docela potěšilo. Harry skrz dveře zamával na Rona a Hermionu.
“Dohoním Vás,” řekl jim.
Když studenti z obou kolejí odešli, Snape zamířil do sklepení, aniž by Harrymu něco vysvětlil. Domyslel si, že ho má následovat. Prošli kolem otevřených dveří Snapeovi třídy, kde Harry uviděl zmijozelské a nebelvírské žáky prvního ročníku. V zadní řadě spatřil Willa Kratiknota, který seděl s Gillian Lockleyovou, a před nimi zřetelně viděl Crabbeovu mladší sestru Wilhelminu.
Nešli do učebny, pokračovali ještě asi dalších dvacet kroků, Snape odhrnul tapisérii a zašeptáním hesla, které Harry nezaslechl, otevřel tajné dveře. Snape mu podržel dveře, aby mohl projít. Na stěnách chodby byly pochodně a hned vpravo několik strmých, úzkých schodů, které mohly vést ke dveřím ve Velké síni, domníval se Harry. Chodba nebyla příliš dlouhá, zdálo se to jak okamžik, když Snape zatlačil na něco, co vypadalo jako část zdi, avšak uprostřed byl nějaký otáčivý čep, který na každé straně odhalil průchod velký dvě stopy, vedoucí přímo do Snapeovy pracovny. Harry prošel škvírou nalevo, přičemž uviděl, že na té straně Snapeovy kanceláře jsou nějaké poličky, které obsahovaly texty lektvarů.
Jakmile byli uvnitř, Snape knihovnu nezavřel. “Nebude to trvat dlouho, Pottere,” řekl mu stručně. “Dokončil jsem testování těch vzorků.” Harry polknul, nebyl si jistý jestli to chce vědět.
“Je…” “Ne.”
Snape se posadil do židle za psacím stolem a hrabal se v pergamenech. “Bez jakékoliv pochybnosti, je Krum potomkem svého otce a matky. Není to syn Pána zla.” Ach, napadlo Harryho. Tohle je to tajemství.
Potom se zamračil, byl si tak jistý! Ale pak, o kom to Karkarov mluvil? Byl to jeden z dalších studentů, kteří přišli na turnaj? Pomáhal Voldemortův dědic Bartymu Skrkovi juniorovi aniž by o tom věděl? Harrymu připadalo, že kdyby to věděl, tak by se o tom zmínil, když byl pod vlivem Veritaséra.
“Můžete jít, Pottere. Jděte zpátky chodbou dolů a vezměte to po schodech.”
Harry přikývl. Odešel, přičemž v hlavě stále znovu slyšel Snapeova slova.
Není to syn Pána zla.
No, to bylo jen dobře, nebo ne? Harry se pachtil po schodech a zuřivě přemýšlel. Schody několikrát zatáčely různými směry a na vrcholu byly velké dřevěné dveře. Zajisté, když je otevřel, tak se ocitl zpátky v prázdné Velké síni. Takže Snape mu ukázal tajnou chodbu do své kanceláře (ve skutečnosti dvě, jednu z Velké síně a druhou za tapisérií, ačkoliv do ní neznal heslo).
Potom, co Harry zavřel dveře k skrytým schodům, se je pokusil znovu otevřít, přičemž očekával, že to nepůjde, ale fungovaly skvěle. Na druhou stranu, i kdyby někdo na tuhle chodbu narazil, nevěděl by, kde zatlačit na otáčivou stěnu, která byla taky knihovnou, ledaže by mu to bylo ukázáno. Jinak to vypadalo jen jako slepá ulička. (A knihovna nebyla na konci, byla zhruba v půli cesty. Dokonale splývala s okolím.) Harry přemýšlel, proč mu to Snape ukázal. Musel usoudit, že mu může naprosto důvěřovat. Ale možná se tak rozhodl už tehdy, když mu dal příležitost vstoupit do Myslánky…
Celý zbytek týdne si Harry lámal hlavu nad Voldemortovým dědicem. Možná Karkarov přece jenom mluvil o Krumovi, Voldemort řekl, že si není jistý, že je jeho dědic. Karkarov se mohl mýlit. Třeba mu Krumovi řekli, že je Voldemortův dědic, aby v Kruvalu získal protekci. Rozhodně to fungovalo, Harry si vzpomněl na způsob, jakým na něj Karkarov visel - dokonce ještě předtím, než jeho jméno vylétlo z Ohnivého poháru - jak byl nevrlý a odměřený k ostatním studentům ze své školy. Ne, Harry byl stále přesvědčený, že Karkarov mluvil o Viktoru Krumovi. Nezáleželo na tom, že Karkarova oklamali. A Voldemort řekl, že už ho shledal užitečným… to znamenalo, že se stále ještě musel ujistit, že se ho Hermiona zbavila.
Když začala čtvrtá schůzka Soubojnického klubu, Harry se znovu cítil ve formě. Od pondělí nepotřeboval navštívit madam Pomfreyovou. Snažil se nemyslet na noviny, o kterých věděl, že se nachází ve skříňce ve Snapeově kanceláři, na jméno POTTER naškrábané na zastávce metra. Stejně by to ničemu neprospělo. Musel se připravit na to, co přijde. N.K.Ú byla jedna věc, nachystat se na Voldemorta zase úplně jiná.
Na poslední schůzce budou všichni bojovat jen čtyřikrát. Každé kolo bude mít osm soubojů, poté, co všechny proběhnou si Snape nechá nějaký čas, aby spočítal výsledky a potom se dozví, kdo nevypadne. Harry musel obdivovat Mandy Brocklehurstovou, nevyhrála jediný souboj, ale vždycky šla do středu kruhu s hlavou vztyčenou, připravená to zkusit znovu. Neutekla v slzách ani netrvala na tom, že ostatní podváděli. Když ji ostatní poráželi, byli na ni vážně moc milí. Zkrátka a prostě to byla škoda, ale nevypadala, že by jí to vadilo.
Začali porážkou Hannah Abbottové Millicent Bulstrodovou, ani Hannah se zřejmě nevyhne vyloučení, přemýšlel Harry. Přál si, aby Millicent nebyla dost dobrá, ale pravděpodobně bohužel zůstane. Po tom Crabbe s Malfoyem přemohli Niamh a Liama Quirkovy, následováni Hermionou, která se ze všech sil snažila dát Erniemu MacMillanovi šanci, ale on to tak jako tak zpackal. Pak Mandy prohrála s Cho a Angelina obelstila Rona. Snape vyvolal další dvě jména.
“Spinnetová! Grangerová!”
Hermiona šla znovu. Alice si ji prohlížela přimhouřenýma očima. Obě byly velice dobré, Alice by si rozhodně vylepšila umístění, kdyby Hermionu dokázala překonat. Harry byl zatím jediný, komu se to podařilo.
Navzájem se poklonily a připravili si hůlky. Alice se na ni snažila poslat odzbrojovací kouzlo, ale Hermiona na poslední chvíli uskočila a zamířila jí na nohy.
“Tarantellegra!” vykřikla a Aliciny nohy se začaly spontánně pohybovat, tančily nespoutanou tarantelu a nesly ji kolem kruhu tam, kam nevypadala, že by chtěla jít. Alice se během divokého tance snažila opatrně zamířit na Hermionu. Zaklela Hermioniny nohy v rosol a ta se složila na podlahu, neschopná se postavit. Alice se ji pokusila odzbrojit, ale Hermiona se rychle odkutálela a znovu se tomu vyhnula. Namířila na tancující Alici a řekla: “Inverso!”
Alice zakřičela, ovládl ji pocit, že tancuje vznášejíc se ve vzduchu vzhůru nohama. Pokračovala v tanci na podlaze – ačkoliv si myslela, že je ve vzduchu a s přimhouřenýma očima opět zamířila na Hermionu. Zdálo se, že konečně překonala dezorientaci z Inversa, čehož si Hermiona všimla. Nemohla se postavit, aby Alici vzala hůlku, takže znovu hbitě zamířila a vykřikla: “Expelliarmus!”, těsně předtím než Alice začala říkat to samé. Ale Hermiona to udělala první, Alicina hůlka prosvištěla vzduchem přímo do její ruky a Snape pak obě děvčata odčaroval. Alice zatřásla hlavou a rozhlédla se, potom Hermioně podala ruku a pomohla jí vstát. Usmály se na sebe, vypadaly jako kdyby si to vážně užily. Byly dobře sehrané.
V druhém kole Goyle překonal Cho. (Harry začínal mít dojem, že tu nevydrží… nikdy předtím se necítil být Goylovi za něco vděčný, ale teď ano.) Potom Ginny porazila George (zdála se předvídat všechno, co udělal.) Pak Crabbe a Niamh zvítězili nad Hannah a Millicent. Potom byla zase řada na Hermioně, a když Snape vyvolal jméno jejího protivníka, objevil se jí na tváři takový pohled, který Harry mohl popsat jako vyloženě ďábelský.
“Malfoy!”
Hermiona a Malfoy vstoupili do kruhu. Poté, co se uklonili, začala Hermiona svůj prudký útok. Malfoy vůbec neměl šanci. Rychle po sobě vykřikla: “Rictusempra! Reverso! Inverso!” a brzy se Malfoy nekontrolovatelně chechtal, zatímco si myslel, že visí ve vzduchu vzhůru nohama a že před ním je za ním. Byl tak dezorientovaný, že upustil hůlku, zavřel oči a oběma rukama se držel za hlavu, vypadal sklíčeně, ale přesto se hystericky smál. Hermiona nevzrušeně sebrala jeho hůlku a sama zlomila kouzla, aniž by se obtěžovala počkat na Snapea.
Harry ji slyšel tiše říkat, když mu podávala zpátky jeho hůlku: “Pamatuj si, co se stalo, když ses utkal s mudlovskou šmejdkou.” Vrátila se na místo mezi Harrym a Ronem, stále s ledovým výrazem, ale také spokojená. Harry si znovu vzpomněl na den, kdy se spolu v učebně Formulí poprvé políbili a ona ovládla Protivu. Byl rád, že někdo tak mocný je na jeho straně.
Druhé kolo skončilo tím, že Liam porazil Rona (který se vracel do kruhu vypadajíc velice podrážděně), Ginny jemně odzbrojila Ernieho a Colinovi se opravdu podařilo vyhrát…ale bylo to nad Mandy, takže to moc neznamenalo. Když začalo třetí kolo, tak Roger lehce porazil Goyla, přičemž se tvářil pěkně samolibě a Harry s Alicí snadno zvítězili nad Georgem (sledoval, jak se s ním utkala Ginny) a Ronem (který vypadal mrzutěji a mrzutěji). Když Niamh odzbrojila Hannah, udělali si přestávku. Ginny, Hermiona a Alice si vesele povídali o svých soubojích, Ron a George reptaly na ”špinavé triky” (protivník, který vyhrál zřejmě použil ”špinavý trik” což prostě nesnášeli, alespoň podle toho, co mohl říct Harry). Harry svým způsobem mezi oběma skupinami proplouval, o ničem moc nemluvil.
Po přestávce Justinovo působivé vítězství nad Millicent způsobilo, že se na něj Liam zeširoka usmál. Niamh dokonce vypadala, jako kdyby ji představa Justina a jejího bratra nadchla. Colin získal další vítězství, tentokrát nad Cho, čímž se dalo říct, že její odchod z klubu zpečetil, cítil Harry. Pak porazil Ernieho, přičemž se snažil být jemný, nechtěl vypadat, že s ním nesympatizuje, ale Ernie byl opravdu hrozný, pomyslel si. Zdálo se, jakoby se mu všechno to cvičení přes Vánoční prázdniny vypařilo z hlavy. (Ačkoliv ho Harry podezříval, že většinu volného času strávil jinými fyzickými aktivitami). Nakonec, Goyle porazil Mandy, která teď celým děním vypadala téměř znuděná.
Čtvrté kolo začalo vítězstvím Angeliny nad Georgem (Harry začal mít dojem, že u George jeho problémy se souboji budou rodové) a skončilo tím, že Harry porazil Angelinu. Mezitím Crabbe a Alice dostali Justina s Liamem a Roger, Goyle a George vyhráli nad Mandy, Colinem a Erniem. Ale opravdu napínavý souboj tohohle kola byl až mezi Ronem Weasleyem a Draco Malfoyem.
Harry pak došel k závěru, že Ron vyhrál ze dvou důvodů: prvně – už měl plné zuby ztrát z minulých soubojů, o kterých si myslel, že je měl vyhrát, a za druhé – Malfoy nevypadal, že by se pokoušel zvítězit. Nesnažil se prohrát rychle, protahoval to, ale Harry si několikrát všiml, že se mu naskytla vhodná příležitost, kterou by proti komukoli jinému využil, ale neudělal to. Proč? zajímalo ho. Taky mu vrtalo hlavou, jestli je Ginny naštvaná na způsob, jakým se od ní nechal porazit. Neměl přece žádné výčitky svědomí, když porazil George, tak proč se teď vzdal Ronovi tak lehce?
Když se Ron vrátil do kruhu, mnohem šťastnější než předtím, Harry se o své hypotéze, že Malfoy prohrál schválně neodvážil zmínit. Jestli existoval spolehlivý způsob, jak Rona rozzlobit, tak to byl tenhle. I když, někdy k tomu opravdu stačilo málo, přemítal Harry. Možná se Malfoy skutečně chce postavit otci a dostat Rona na svou stranu, aby souhlasil s ním a Ginny, nebo, pomyslel si Harry, se mě pokouší ukolébat do falešného pocitu bezpečí.
Zdálo se, že páté kolo proběhlo rychle. Po čtyřech týdnech soubojů, vypadali někteří podle Harryho docela vyčerpaně. Hannah a Millicent opět prohrály, tentokrát s Justinem (který to nejvíc oslavoval s Liamem) a Crabbem. Potom Malfoy porazil Alici, na kterou nemilosrdně použil kletbu Passus, na ruce, nohy a krk, až si Harry myslel, že to Snape zastaví. Když dostala zpátky svou hůlku, dopotácela se do kruhu, kde jí Hermiona s Angelinou pomohli, aby se o ně mohla opřít. Tohle byl pravděpodobně ten nejšpinavější souboj od té doby, co Malfoy na Harryho použil kletbu Hara Kiri. Hermiona a Roger neměli problém přejít přes Liama a Cho a Ginny s Niamh porazili Angelinu a Justina. Už zbýval jen jeden souboj a Harry věděl, že to je ten jeho, protože se dnes utkal pouze třikrát, ale za žádnou cenu si nemohl vzpomenout kdo je tím druhým. Snape vyvolal jeho jméno a tak šel do kruhu. Pak Snape oznámil jméno jeho protivníka.
“V. Weasleyová!”
Harry polkl, když ji sledoval, jak přichází do kruhu. Během školního roku o něco vyrostl, a tak se teď jeho hábit zdál být trochu krátký. Ale Ginny se taky vytáhla a teď byli oba stejně vysocí. Vlasy měla stažené do komplikovaného uzlu a její oči vypadaly zároveň nevyzpytatelně a krásně.
NE, řekl si Harry přísně. Nenechám se vyrušit ze soustředění. Zvládnu to...
Poté co se poklonili, uslyšel jak začala říkat: “Expelli-”
“Impedimenta!” zakřičel rychleji. Když se její pohyby zpomalili tak, že se skoro zastavila, vytrhl jí hůlku a ukončil kouzlo. Podívala se na něj, zdálo se, že její obličej byl velice blízko. Pak se téměř neznatelně usmála. Harry jí úsměv vrátil, neměla mu to za zlé. Z nějakého důvodu to pro něj bylo důležité.
Po další přestávce je Snape znovu svolal do síně, byl připraven zveřejnit výsledky. “Takže!” řekl nahlas, ale přesto nekřičel. “Někteří z Vás mají shodný počet vítězství jako jiný člen klubu, nebo je Vás dokonce víc. V případě remízy Vaše umístění závisí od toho, jak jste obstáli s těmi, kteří jsou na tom jako Vy!”
Všichni byli jako na trní. Snape prošel kolem nich do vstupní haly, sundal dolů pergamen se starými výsledky a s pomocí kouzla na jeho místo na zdi připevnil nový.
Bradavická škola čar a kouzel
Výsledky soubojníckého klubu
Místo Vítězství Jména
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
1. 19 Potter (Kapitán)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
2. 18 Grangerová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
3. 17 V. Weasleyová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
4. 15 Malfoy
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
5. 15 Spinnetová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
6. 14 Davies
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
7. 11 Crabbe
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
8. 10 R. Weasley
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
9. 10 N. Quirková
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
10. 10 Goyle
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
11. 10 Johnsonová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
12. 8 L. Quirke
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
13. 8 G.Weasley
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
14. 7 Finch-Fletchley
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
15. 6 Bulstrodová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
16. 3 Creevey
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
VYPADÁVAJÍ:
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
17. 3 Abbottová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
18. 3 Changová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
19. 3 MacMillan
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
20. 0 Brocklehurstová
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Ti, co vypadli, se nezdáli nijak překvapení. Ale Colin zářil, že ještě patří do klubu. Nemohl uvěřit, že to zvládl.
“Jsem pořád v klubu, Harry! Vidíš! Nevypadl jsem!”
Harry se na něj usmál. “Dobrá práce, Coline.”
Ron tak šťastně nevypadal, ale pokoušel se na to dívat z té lepší stránky. “No, alespoň jsem vyhrál víc než půlku svých soubojů. Deset z devatenácti, to není zas tak špatné...”
Jenom Roger Davies se zdál skutečně naštvaný ohledně svého umístění, přitom byl šestý. “Copak to nikomu nepřipadá divné,” stěžoval se rozčileně, “že čtyři z prvních pěti jsou z Nebelvíru?”
Snape na něj upřel pohled svých planoucích černých očí. “Jsem snad podle Vás ředitelem nebelvírské koleje, Davisi?” Roger zaváhal, nedokázal se Snapeovi podívat do očí.
“Ne, pane, jen jsem si všiml...”
“Připouštím, že nebelvírští studenti zřejmě trénují dohromady. Ale jakmile celé to prověřování skončí, budete všichni během schůzek Soubojnického klubu cvičit společně. Pak už tu nebude místo pro nějaká ”kolejní tajemství”, jestli Vás trápí právě tohle, Davisi.”
Roger polkl a přikývl, nedokázal na to nic říct. Výborně, pomyslel jsi Harry. Přece jen je něco, co ho dokáže umlčet. Kdyby tak byl způsob, jak Snapea dostat na prefektské schůze...
* * * * *
Když se Soubojnický klub střetl pátý týden, měli čtyři nové členy : Freda Weasleyho, Pansy Parkinsonovou, Evana Daviese a Lee Jordana. Harry si pomyslel, že Mrzimorští to možná vzdali.
Harry se utkal pouze třikrát, byla to krátká schůzka, na které se dohromady uskutečnilo jen třicet pět soubojů, k prověření nových členů. Následující týden proběhlo dalších třicet pět. Harry vyhrál všechny tři souboje a potvrdil tak svou vedoucí pozici. Hermiona a Ginny bojovaly každá jen dvakrát, přičemž se jim taky podařilo upevnit svá místa.
Harry byl šťastný, že už v klubu nevídá Cho, ale byla tu ještě jedna překážka, kterou musel vyřešit: dohodli si na sobotu schůzku s Viktorem a Hermionou v Prasinkách – vzhledem k tomu, že to byl nejbližší víkend ke dni svatého Valentýna. Harry si zase jednou přál, aby dny ubíhaly pomaleji, takže se pro něj sobota samozřejmě přiřítila rychlostí blesku.
To ráno se s Hermionou vydali běhat jako obvykle. Jakmile se potom osprchoval, oblékl a nasnídal, šel Harry k havraspárskému stolu, aby Cho vyzvedl na jejich Valentýnské rande. S trochou štěstí to bude jejich poslední. Ve vstupní hale se setkali s Hermionou.
“Vy dvě počkejte tady. Já se jdu podívat, jestli jsou domácí skřítkové připravení.” Otočil se ke dveřím, za nimiž byly schody do kuchyně.
“Harry!” řekla Hermiona. “O čem to mluvíš?”
“Domácí skřítkové... jejda já jsem se nezmínil, že jsem je pozval, aby šli s námi? Mají poprvé volný den a já jsem jim slíbil, že jim ukážeme Prasinky.”
Hermiona se pokoušela nesmát. “To chceš říct,” řekla trošku škodolibě, “že jdeme ukazovat Prasinky deseti domácím skřítkům?” Cho vypadala poměrně dost rozčileně.
“No, vlastně jich je pouze sedm, vedle Dobbyho o oblečení požádalo jen dalších šest. Prosím, že se nezlobíš?”
Ale byla to Cho, kdo se zlobil. “Harry! Tohle je naše Valentýnská schůzka! A ty chceš vzít s sebou domácí skřítky?” vztekala se nevěřícně.
Hermiona vypadala, že ji počet skřítků zklamal, ale jakmile viděla Choinu reakci, rozveselila se. Tohle je perfektní, pomyslel si Harry šťastně. Nikdy by mě nenapadlo, jak Cho naštve, když pozvu Dobbyho a ostatní skřítky. A navíc, Hermionu to uchvátilo! Harry byl blahem bez sebe, zatímco sestupoval po schodech do kuchyně. Předtím, než se za ním zavřely dveře, spatřil Cho, jak se pohledem zabodává do Hermiony.
Když se vrátil se skřítky, zdálo se, že mezi Cho a Hermionou došlo k jistému zmírnění napětí. Vzal Cho za ruku a následovali Hermionu a skřítky ven.
Během cesty do Prasinek skřítkové poskakovali kolem Hermiony, mluvili s ní o dni svatého Štěpána a hráli se ve sněhu. Neznali to, ještě nikdy v životě si nehráli. Hermiona byla konsternovaná.
“Ani když jste byli malí?”
“Ne,” odpověděl jí Quiff pištivě. “Domácí skřítkové pracují skoro okamžitě, slečno...”
“Víte,” skočila mu do řeči Zenana. “První týden většinou jen jíme a spíme. Pak se učíme přemísťovat a potom už jsme připravení pracovat.”
“No teda,” vydechla Hermiona. Očividně předtím vůbec nevěděla, že domácí skřítkové žijí jen prací a zábava jim nic neříká.
Když došli do Prasinek, potkali u Medového ráje Viktora Kruma. Když uviděl skřítky byl pěkně znechucený.
“Her-mi-ouno? Co je to za… tvory co přicházejí s tebou?”
“Vy v Bulharsku nemáte domácí skřítky?” zeptal se ho Harry.
“My mamé člověčí sluhy. Motáky. Ale daváme jim kouzelný věci, co jim pomahají s práci. Je to lépčí než musét žít jako Mudla…”
Harry uviděl jak se Hermiona naježila. “Měla bych ti připomenout, že jsem tak žila jedenáct let a moji rodiče jsou mudlové.” Výzva v jejím hlase byla nepřehlédnutelná. Viktor to očividně slyšel taky.
“Ale Her-mi-ouno…” řekl smířlivě. Harry se snažil nerozesmát, tohle vykazovalo všechny známky poslední schůzky. Cho byla naštvaná, Viktor v tom s Hermionou šlapal jako slon v porcelánu. Bylo to naprosto dokonalé. Harryho už bolely lícní svaly úsilím, které vynakládal, aby se pořád neusmíval jako úplný idiot.
“Nebudou vítaní.” zasyčela náhle Sandy pod jeho hábitem. Viktor se začal rozhlížet.
“Co to býlo?” zeptal se a nervózně se rozhlížel. Harry v duch zaklel: Buď zticha Sandy. Přestaň syčet. Nad její předtuchou nepřemýšlel, prostě chtěl, aby byla potichu.
Poté, co prošli celou vesnici a ukázali skřítkům všechny zajímavosti, se rozhodli zajít na oběd ke Třem košťatům. Ale když vešli dovnitř, celá místnost ztichla. Ze dvou třetin byla plná bradavických studentů a zbytek osazenstva tvořili obyvatelé nebo návštěvníci Prasinek, dospělí kouzelníci a čarodějky. Harry takové ticho a tolik upřených pohledů nepamatoval od chvíle, co jeho jméno vylétlo z Ohnivého poháru.
Nakonec k nim od baru přišla hostinská, Madam Rosmerta. Podívala se přes rameno na své pohoršené zákazníky.
“Obávám se, že tady tyhle neobsluhujeme.” Oznámila jim tiše, skoro jakoby se styděla, ale ne tolik, aby na ně změnila názor. Hermiona na ni vyvalila oči.
“Neobsluhujete tady tyhle?” řekla s nebezpečným ostřím v hlase. Harry se rozhlédl kolem. Pohledy, které na ně vrhal zbytek osazenstva nebyly zrovna přátelské. Naneštěstí, protože se Harry díval kolem a Hermiona se hádala s Madam Rosmertou, nikdo nehlídal skřítky.
Quiff se s hlasitým prásknutím objevil na stole několika zmijozelských studentů šestého a sedmého ročníku, přičemž zcela bez pozvání začal ochutnávat chipsy a usrkávat z máslového ležáku, Zenana se rozhodla přemístit za bar a natočit si ho sama. Dobby měl pocit, že to není zrovna přijatelné chování a snažil se dostat Tiggi a Biddy z lustru, na kterém se houpaly a bláznivě se u toho chichotaly. Blat se rozhodl pobavit pár lidí u baru tím, že na ně, jejich jídlo a pití seslal vznášecí kouzlo. Najednou kolem poletovali ve strašném nepořádku.
Rosmerta zsinala vzteky. “Vidíte! Vidíte proč tady nemají co dělat? Vezměte je pryč! Hned!”
Ale Hermiona to ještě nevzdala. Harry použil přivolávací kouzlo, aby skřítky rychle dopravil přes místnost k sobě, zatímco ona křičela na Madam Rosmertu: “Nikdy před tím neměli jediný den volna! Neznají to! Vysvětlíme jim…budou se chovat…”
Ale k ničemu to nebylo. Rosmerta zfialověla.
“Ven! Ven!” ječela na Hermionu. Harry polkl a kývl na ni. Shromáždil kolem sebe všech šest právě osvobozených skřítků, kteří kolem poletovali jako balónky. Dobby vedle něj nervózně poskakoval. Otočila se, vypochodovala ze dveří a Harry ji následoval, ale v tom do nich znovu strčila hlavu a řekla:
“Právě jste přišla o všechny zisky za naši budoucí útratu!”
“Dobře!” odpověděla Madam Rosmerta se spokojeným úšklebkem. Zrovna když se Harry, obklopený skřítky, chystal odejít, všiml si šokovaného pohledu, který na něj upírala Cho.
“Harry!” vykřikla. “A co naše schůzka? Neříkej, že odcházíš s těmi…těmi…”
Harry viděl příležitost a hned se jí chopil. “Ano. Můžeš tu zůstat, jestli chceš. Hermiona, skřítkové a já nebudeme někde, kde o nás nestojí.”
Začínala fialovět jako Madam Rosmerta. “Jestli teď odejdeš, je mezi námi konec!” nebylo to sice moc nahlas, ale stačilo to. Sledovala je celá hospoda. Harry Potter dostal kopačky. Uvažoval, jestli to bude zítra v Denním Věštci.
“Sbohem Cho.” Viktor stál vedle ní a měl ruku na jejím rameni. Harry na něj kývl, otočil se a odešel. Když se za ním zavřely dveře, otočil se k Hermioně, odčaroval skřítky a široce se usmál.
Měla slzy v očích. “Věřil bys tomu? Jak se to k nim chovala? Co řekla, ještě předtím než začali… však víš…”
“Hermiono,” řekl něžně, zatímco si skřítci znovu začali hrát ve sněhu, nestarajíc se o to, co se právě přihodilo. “Jedna bitva po druhé. Viktor zůstal vevnitř… s Cho. A ona mi řekla, že jsme skončili.” Znovu se zakřenil. “Náš plán vyšel!”
Podívala se na zavřené dveře hospody a začala se smát. “A všechno co jsme museli udělat, bylo přivést na schůzku pár domácích skřítků…” začala, ale další výbuch smíchu jí znemožnil pokračovat. Harry se k ní přidal a společně se skřítky zamířili zpátky k hradu. Hráli si ve sněhu, šťastní tak, jak už dlouho ne. Tušil, že by chtěla skřítkům nějakým způsobem vynahradit, jak se k nim chovali u Tří košťat, ale ještě nenastal ten pravý čas. Přesto věděl, že i v téhle bitvě bude stát za ní.
Vyjekl, když se za ním objevil Quiff a hodil mu pod košili velkou, mokrou a hlavně studenou sněhovou kouli. S nepříčetným výrazem se za ním rozběhl a zbytek odpoledne strávili společnými hrátkami.
* * * * *
Po večeři šel jako obvykle na svůj zvěromážský trénink. Ginny z Velké síně už odešla a tak dal Sandy Hermioně, aby ji odnesla nahoru. Jeho výuka se pomalu chýlila ke konci. Samozřejmě, potom musí vymyslet jak to udělá se Sandy...
McGonagallová měla radost, že bolest z přeměny ustupuje. Nebo si už na ni možná zvykl. Třeba by nás bolelo i protékání krve žilami, kdybychom na to nebyli zvyklí, napadlo ho. Je to věc zvyku, jako když si skřítkové navykali na volno a lidi v kouzelnickém světě na skřítky v oblečení.
Zbývalo mu naučit se létat. Zatím svoje křídla nikdy nepoužil, ale na to měl ještě dost času. Když se po tréninku vracel nahoru, byl sám se sebou spokojený a vesele si pobrukoval ukolébavku, co mu kdysi zpívávala máma. Jakmile vešel do společenské místnosti, Ron a Hermiona na něj zamávali z křesel u krbu. Ginny tam nebyla, nejspíš bude v učebně Lektvarů, pomyslel si. S Malfoyem.
“Co se děje, Harry?” zeptala se zneklidněně Hermiona.
“Jasně,” přidal se Ron. “Proč nám to nemůžeš říct tady?”
Harry na ně udělal nechápavý obličej. “O čem to mluvíte?”
“Ten vzkaz.” pokračovala Hermiona a podala mu kus pergamenu, na kterém stálo: “Sejdeme se o půlnoci v učebně Formulí. Tady o tom nemůžu mluvit. Harry.” Písmo i podpis vypadaly jakoby to psal on. Ron měl stejný, ale bylo na něm několik odchylek. Nevypadaly stejně, takže nebyly rozmnoženy kouzlem, jako pozvánky na vánoční večírek. I u Ronova vzkazu se zdálo, že ho napsal Harry. Když si pergameny prohlédl, vzhlédl k nim.
“Tohle jsem já nepsal.” Hermiona a Ron se podívali jeden na druhého. “Tak kdo teda?” otázal se Ron.
Začalo to. Teď jdou přímo po Ronovi a Hermioně. Harry o tom nechtěl mluvit, nechtěl je zneklidňovat. Sedl si a znovu se zadíval na vzkazy. “Na tom teď nezáleží. To můžeme vyřešit později. Otázka spíš zní ”Proč?”.” Hermiona a Ron se posadili do blízkých křesel. “Kdokoli to udělal… Chtěl Vás dostat do učebny Formulí a nebo pryč ze společenské místnosti?”
Ron se na něj zamračil. Hermiona se taky zachmuřila a očima klouzala po místnosti, což značilo, že usilovně přemýšlí.
“Problém je…” pokračoval Harry, “že to dost těžko zjistíme. Taky by mě zajímalo, jak si ta osoba, která tyto vzkazy poslala, mohla myslet, že na to nepřijdete. Veškerou poštu posílám po Hedvice.”
“Však ho taky Hedvika donesla.” informoval ho Ron. “Po večeři, když obvykle... zmizíš.”
“Ach. Hmm… Dobře, kdybych se s Vámi chtěl sejít, jednoduše bych Vám to řekl. Ale jak si ten dotyčný mohl být jistý, že se mě na to nezeptáte? Ledaže…”
“Co?” skočila mu do řeči Hermiona.
“Ledaže by chtěl, aby to vypadalo přirozeně. Chtěl, abyste zjistili, že jsem je neposlal já. Otázka je, co čeká za reakci.”
“Že zůstaneme ve věži?” navrhl Ron, chytaje se každého stébla.
“Třeba. Ale myslím, že bychom měli pokrýt všechny možnosti. Myslím, že ty…” ukázal na Rona, “…bys měl zůstat tady a hlídat vchod, kdyby se někdo pokusil dostat dovnitř. Hermiona a já půjdeme do učebny Formulí dřív a schováme se tam pod neviditelným pláštěm. Počkáme, jestli se někdo neukáže.”
Ron a Hermiona se na sebe podívali a kývli. Potom Ron dostal nápad. “Možná by se mnou mohl u vchodu počkat George…”
Harry se podíval na George, který hrál s Fredem a Lee Jordanem Řachavého Petra. “Nevím,” řekl Harry. “Nic proti Georgovi, ale Ginny si v klubu vedla líp než on.” Pak se kousl do jazyka. Ginny taky byla lepší než Ron. Ron se nad tím zamyslel. “Sice je lepší než já, ale do tohohle bych ji nerad zatahoval.”
Když si Harry vzpomněl na Draca Malfoye, souhlasil, ale ne ze stejného důvodu jako Ron. Bohužel si začínal myslet, že se Ginny nedá moc věřit, protože by se Malfoyovi mohlo podařit vytahat z ní informace i proti její vůli a všechno by bylo ztraceno. Měl takový pocit, že ty vzkazy poslal Malfoy. A ona mu už něco prozradila, dokonce v době, kdy ještě nebyli pár. Moc dobře si vzpomínal, jak se před ním v učebně Lektvarů prořekla o “Plánu kolem Viktora Kruma”. Ginny by o tom rozhodně neměla vědět.
“Takže,” řekl Harry. “Teď je deset třicet. Měli bychom být s Hermionou v učebně tak v jedenáct patnáct, aby to vyšlo.” “Budeme potřebovat tvou pomoc, abychom se dostali přes Buclatou dámu. Pak by sis měl najít nějaký domácí úkol, aby to vypadalo, že pozdě pracuješ. Alespoň nebude nikomu divné, že jsi tady dole.” Harry se zarazil, zavřel pusu a ustaraně se na oba dva podíval. Tohle byl další krok, zaměřit se přímo na jeho dva nejlepší přátele. Vylákat je z věže… nebo ze všech udělat paranoiky, kteří budou ponocovat ve společenské místnosti a v učebně Formulí zatímco bude čekat na útočníka, který se stejně nikdy neobjeví. Existovalo příliš mnoho možností, nebylo možné naplánovat všechny. To je to, co očekával celé měsíce. Nakonec se to stalo.
Ještě, že o něm a Hermioně nikdo nevěděl. Ale pak si uvědomil, že Malfoy o tom ví… do jisté míry. Zatraceně! Malfoy měl příliš velký přehled…
V jedenáct Ron otevřel vchod a vyšel na chodbu. Harry s Herminou se vysoukali za ním, schovaní pod neviditelným pláštěm. Hermiona se třásla. Ron zavřel portrét, oběma popřál hodně štěstí, znovu vyslovil heslo a zmizel ve společenské místnosti.
Harry a Hermiona šli opatrně k učebně Formulí. Proč zrovna tam? zajímalo Harryho. Mohl ten, co jim poslal vzkazy, vědět, že pro ně má tahle místnost nějaký význam? Byl si naprosto jistý, že Malfoy o těch dvou příležitostech nevěděl. Byla to pravděpodobně jen shoda náhod.
Když se dostali k učebně, dveře byly otevřené. Pevně se k sobě přitiskli, aby mohli jít vedle sebe. Jakmile vešli dovnitř, uslyšeli praskání, které Harrymu znělo jako statická elektřina. Měl pocit, jako by jeho žilami vedl proud a ne krev. Statická elektřina? Ale to se TADY přece stát nemůže, nebo ano? pomyslel si. Zastavili se u stolu profesora Kratiknota a Harry se pod pláštěm obrátil k Hermioně.
“Cítíš to taky?” zeptal se tiše. Přikývla. Rty měla pevně sevřené. Vypadala zmateně. “Co si myslíš, že…”
“Psst! Nemůžeme si dovolit mluvit!” připomenula mu šeptem. “Bude to muset počkat.”
Přešli ke vzdálenější zdi a posadili se do rohu u okna, takže měli dobrý výhled na dveře. Minuty se vlekly mučivě pomalu a čím déle Harry seděl vedle ní, tím více si uvědomoval její nohu, tisknoucí se k jeho, paži, která se o něj otírala… Nebyli si tak blízko od vánočních prázdnin. Objal ji kolem ramen a ona mu položila hlavu na hruď. Měli by být velmi, velmi potichu.
Ale pak udělal chybu, když se podíval dolů a zjistil, že se na něj taky dívá. Musí ji ochránit, musí! Voldemort a Smrtijedi se jí ani nedotknou, ne pokud je tady on. Stále si ji prohlížel. Prstem přejížděl po její tváři, byl obojí - překvapený i nepřekvapený, když si jeho tvář přitáhla blíž a přitiskla mu svoje ústa na rty.
Ano, pomyslel si Harry. Přesně tak to má být. Pevně ji sevřel v náručí, jakoby chtěl, aby se stala jeho součástí, cítil jak ho objala, tělo jí sálalo. Ale za minutku musí přestat, přemýšlel. Předtím, než nebudou schopni kontrolovat zvuky, deroucí se z jejich hrdel, zvířecí zvuky, které nemají nic společného s lidskou řečí nebo myšlením. Potřebovali se zastavit dřív, než by chtěli víc, bylo to na tyhle věci to nejhorší možné místo, s výjimkou Velké síně - kde na ně mohla vidět celá škola.
Neochotně přerušil polibek. Pocítil, jak její rty putují od čelisti až k uchu, pak dolů na jeho hrdlo a kolem klíční kosti - jakmile mu částečně stáhla oblečení. Zachvěl se, pokud v tom bude pokračovat, v mžiku ztratí kontrolu. Ještě pořád měl ten divný pocit statické elektřiny, jako kdyby se v Zobí ulici opíral o tetinu pračku. Nedávalo to smysl a nebylo to kvůli tomu co Hermiona dělala… Políbil ji na čelo a s ukázkou větší sebekontroly než si myslel, že vůbec má, jí znovu přitiskl hlavu ke své hrudi, přiložil si prst ke rtům a překontroloval čas na hodinkách. Za deset minut bude půlnoc.
Nešťastně si povzdechla. Hladil ji po vlasech, což mu naprosto vyhovovalo a pokračovali v čekání. Když uběhlo dalších pět minut, z chodby uslyšeli kroky, které se čím dál tím víc přibližovaly. Ano, pomyslel si Harry, dotyčný rozhodně mířil do učebny Formulí. Ale kdo to je? Když vešla dovnitř, uslyšel Harry stejné praskání, jako když vcházeli s Hermionou. Co to bylo? chtěl vědět. Otočila se kolem dokola a strnule hleděla se zmateným výrazem na dveře. Pak se obrátila a znovu se rozhlížela po třídě. Vytáhla hůlku a osvětlila místnost.
“Harry, jsi tady?” řekla nervózně.
Byla to Cho. Tohle byl důvod, proč mluvila s Luciusem Malfoyem při Famfrpálovém utkání? Uvrhl na ni kletbu Imperius a řekl jí, aby šla po Ronovi a Hermioně? Ale počkat, uvědomil si, že vyslovila jeho jméno. Hledala jeho, ne Rona nebo Hermionu. Možná jí taky někdo poslal vzkaz. Třeba se zaměřili i na ni. Malfoy! Proč by po ní šel? Věděl, že Harry s Hermionou zkoušejí dát Cho s Viktorem dohromady.
Harry se podíval na Hermionu. Zvedla obočí a pokrčila rameny, stejně jako on neměla představu, o co tady jde. Kdyby se Harry vynořil zpod pláště, bylo by velice obtížné vysvětlit Cho Hermioninu přítomnost. Třeba by měli počkat jestli neuvidí toho, kdo poslal ty vzkazy, zjistit o koho jde a kdyby se pokoušel ublížit Cho, pak by se Harry mohl přestat skrývat...
Cho si sedla na stůl profesora Kratiknota, vzdychla a pohupovala nohama. Harry čekal se srdcem v krku a přál si, aby jí tenkrát na Příčné ulici řekl: Díky, ale ne, když ho v srpnu požádala o schůzku. Neměl ji do toho zatahovat. Vzpomněl si, jak ji poprvé zahlédl během famfrpálového utkání ve třetím ročníku. Moc se mu líbila a skoro ho lákalo přenechat jí Zlatonku, jako gesto dobré vůle… Skoro, ale ne úplně. Oliver Wood by ho zabil.
Všichni čekali. Cho si samozřejmě myslela, že je sama, protože je neodhalila. Harrymu se hrozně chtělo znovu políbit Hermionu, ale říct, že tohle není ten správný čas by bylo opravdu slabé vyjádření. Minuty se vlekly. Harry zkontroloval své hodinky: bylo dvanáct dvacet pět. Cho už vypadala pěkně podrážděně. Seskočila ze stolu a šla zpátky ke dveřím, možná se někdo snaží, aby si jeho dívka a nejlepší přítelkyně myslely, že dává sliby, které nehodlá dodržet?
Když se znovu otočila a rozhlédla se po místnosti, přepadl Harryho děsivý pocit, že by ho mohla vidět. “Fajn,” řekla. “Jestli si mě snaží usmířit, tak odvádí pěkně mizernou práci.” Vrátila se ke dveřím a chystala se k odchodu.
Ale jak jimi prošla, ztuhla, statický zvuk se vrátil. Zdálo se, že jí tělem proběhl nějaký šok, jako kdyby se pokoušela projít skrz elektrický plot. Harry měl znovu srdce v krku. Postavil se a na nohy pomohl i Hermioně. Podíval se do její tváře, nebyla zrovna Choina fanynka, ale teď vypadala znepokojeně. Ústy jí naznačil ‘Co bychom měli udělat?‘
Zavrtěla hlavou, neměla ponětí. Cho se zhroutila na podlahu v chodbě, vpravo ode dveří. Zamířili k ní, přičemž si dávali dobrý pozor, aby se žádná část jejich těla nedostala mezi veřeje. Vytvořil se tu nějaký druh silového pole - pole, kterým se dalo bezpečně projít do místnosti, ale při odchodu…
Dívali se na Cho, která nehybně ležela na podlaze několik stop od nich. Harry dlouho upřeně pozoroval její záda, nakonec uviděl nepatrný pohyb. Byla pořád naživu, stále dýchala. Nicméně mu bylo jasné, že jestli se s Hermionou pokusí projít vchodem, dopadnou stejně jako ona. Byli v pasti.
Kdo to udělal? zajímalo Harryho. Byl si jist, že to byl nějaký druh černé magie. A další otázka: Jak se dostanou pryč? Oni rozhodně *musí* odejít. Rozhodně nepotřebovali, aby je tu nachytal Pošuk Moody, on by si jich svým magickým okem všiml hned. Jak by to asi vypadalo, kdyby je tu takhle viděl s Hermionou sedět pod neviditelným pláštěm a Cho by ležela napravo od nich… co? Zbitá? Zraněná elektrickým proudem? Co se to s ní přesně stalo? Harry věděl s jistotou jen to, že nechce, aby se to samé stalo i jemu. Byla to chytrá past, nevyžadovala přítomnost osoby, která jim poslala vzkazy a přesto byla účinná. Vejít, vyjít, upadnout do komatu. Velice precizní. Ďábelské.
Uvěznili nás, uvědomil si Harry. Přešel k oknu, následován Hermionou. Podíval se ven. Byli přinejmenším čtyřicet stop nad zemí. Nebyla tu žádná možnost, jak bezpečně vyskočit. Možná by mohl jedno otevřít a přivolat svůj Kulový blesk…. Mohli by na něm sletět. Jenomže to by přitáhlo příliš mnoho pozornosti, kdyby se jeho koště z ničeho nic vyřítilo z jeho ložnice…
Najednou si uvědomil, že koště nepotřebuje. Trochu z toho znervózněl, ale jednalo se o stav nouze a stejně neměli jinou možnost. Otočil se k Hermioně. “Vím, jak nás odtud dostat.” S očekáváním se na něj podívala.
“No?” řekla, když se ticho protahovalo.
Harry sundal plášť, složil jej a podal jí ho. Zamračila se, když si ho cpala do kapsy a přes rameno se ohlédla ke dveřím. Nikdo nepřicházel. Harry přešel k oknu a pokusil se ho otevřít, první bylo zaklesnuté, stejně jako to další. Uvědomil si, že to byla pěkná pitomost, vytáhl hůlku a pronesl: “Alohomora!” Okno se rozletělo a s prásknutím narazilo do kamenné zdi.
“Harry!” řekla Hermiona. “Jsme příliš vysoko na to, abychom lezli oknem, nemyslíš?”
Usmál se na ni. “Ne, pokud umíš létat.”
Udělala na něj obličej, bylo mu jasné, že neví o čem mluví. Náhle se změnil a během mžiku už před ní nestál Harry Potter, tmavovlasý Harry s důvěrně známýma zelenýma očima, spravovanými brýlemi a jizvou na čele, ale krásný zlatohnědý lev. Jeho zlatá hříva vypadala měkce a divoce, ocas svištěl vzduchem jako oživlé lano. Hermina zalapala po dechu.
Pak roztáhl svá křídla.
| <<<<< | — KAPITOLA DVADSIATA DRUHÁ --- | >>>>> |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář