— KAPITOLA DVADSIATA PIATA —

Prvý apríl  

Ráno před ceilidhem si šli Harry s Hermionou poprvé po několika měsících zaběhat kolem famfrpálového hřiště. Harry byl rád, že konečně přišlo jaro. Dokonce i horské ostré jaro je lepší než žádné. Zatímco dělali protahovací cviky, pozorně Hermionu sledoval. Její tvář byla jako obvykle stažená soustředěním. Když byli hotovi, Harry položil ruku na její paži a podíval se jí do očí.

„Hermiono,“ řekl tiše. Vzhlédla k němu, ale vypadalo to, jako by se dívala přes závoj, průhlednou zdí, která přesto byla bariérou. Schovávala se.

„Co?“

„Jsi v pořádku? Kvůli… včerejšku. A… a Ronovi. A Parvati.“

Beze slova se na něj upřeně podívala. Pak se na její tváři objevil úsměv, který byl jedním z nejnepřirozenějších, jaké kdy Harry viděl.

„Samozřejmě, že jsem v pořádku. Byl to… trochu šok. Ale…no, oba už dosáhli věku, kdy to kouzelnický zákon povoluje. Jí je šestnáct a jemu šestnáct bude za chvíli. Pořád je náš kamarád, Harry. Na tom se nikdy nic nezmění.“ Ale hlas se jí třásl, jako by si tím nebyla tak jistá.

Harry přikývl a předstíral, že jí věří. „Přemýšlel jsem, Hermiono. Možná bychom mohli o nás Ronovi říct. Předtím, než to udělá někdo jiný. Myslím, že by bylo příšerné, kdyby to zjistil až jako poslední, ne? Teď někoho má…“

Hermiona upřeně zírala do prázdna. Když promluvila, měl Harry dojem, že se její oči zaměřily na něco vzdáleného. „Cokoli řekneš, Harry. Dává to smysl.“

Nastalo ticho. Po chvíli, zatímco naprázdno vytrhával novou trávu na písčité cestě, se ozval Harry: „Nemohl jsem uvěřit, jak moc se Ron rozčílil kvůli tomu, co Niamh řekla. Nikdy jsem nečekal, že to bude směřovat k tomu, aby on a Parvati…“

„Co s tím má Niamh co dělat?“ zeptala se najednou, měl její plnou pozornost. Harry polkl, rozhodoval se, kolik jí toho říct.

„Ona, Padma a Mandy byly v knihovně a drbaly. Niamh řekla Padmě, že by Parvati měla být kvůli Ronovi opatrná, protože je s ní jen proto, že jsem se na ni vykašlal. Víš, na Vánočním plese. Ron byl… tomu se ani nedá říct naštvaný, protože to bylo tisíckrát horší. Vypadal vražedně. Proto tak vtrhl do Nebelvírské věže.“ Harry se nemohl přimět, aby jí řekl, že také ji označili jako budoucí “bývalou”, jejímž osudem je skončit v Ronově náruči.

 Hermiona se zamyslela. Přikývla. „Musel udělat něco, aby to vyvrátil.“

Ne, to Parvati tak vypadala, pomyslel si Harry. Levandule říkala, že ho Parvati vlekla do schodů…

Hermiona se zdála klidnější, když věděla, co k tomu Rona vedlo. Harry se na ni znovu zadíval. „A on určitě vypadal včera na večeři šťastně. Naposledy jsem ho takhle viděl po Malfoyově úžasném představení coby skákající fretky.“

„Ano, vypadal šťastně,“ řekla nepřítomně. Zvedla svou tvář k Harrymu, jako by právě udělala nějaké rozhodnutí. „Víš, co? Jsem kvůli němu ráda. Opravdu.“

„Stejně já,“ ozval se Harry pevně. Má se odvážit doufat, že to co řekla, myslela vážně? „Měli bychom mu to říct,“ dodal Harry, vstal a podal jí ruku. Chytla se jí a vyhoupla se nahoru.

„Ano. Měli bychom,“ souhlasila, pustila jeho ruku a odhodlaně se vydala k hradu. Harry ji pomalu následoval, chtěl se jí zeptat ještě na jednu otázku, ale neměl odvahu.

Ale, Hermiono, jsi ráda kvůli Parvati?

*****

Po obědě šli zpátky do Nebelvírské věže, aby se převlékli na ceilidh. Většina studentů, co se tam také chystali, čekali na ostatní, zbytek těch, kteří se neúčastnili, šli do Prasinek už po snídani a Ron s Parvati byli mezi nimi. Po tom co se oblékl, sešel se Harry s Hermionou ve společenské místnosti.

Po bližší prohlídce Harry zjistil, že tartan MacGregorů byl vlastně červený s dost tmavě zelenou, ne černou, jak říkal Sirius. Bylo tam také úzké bílé okénko, které červenou a zelenou rozdělovalo do károvaného vzorku. Harry měl bílou jednoduchou košili na knoflíky a tmavě zelenou vestu, kterou mu poslal Sirius, sporran (něco jako brašnu) připnutou vpředu na kiltu, červeno-zelené podkolenky a černé boty, také dárek od Siriuse. Dýku měl ve speciálním koženém pouzdře, připevněném na pravém lýtku, jeho hůlka byla v dlouhé kapse, která vypadala, že právě k tomu účelu byla vyrobená a nacházela se na levé straně kiltu, takže v případě nebezpečí po ní mohl rychle sáhnout pravačkou. Sandy se omotala kolem jeho nadloktí, na tenkou bílou košili, která byla nad vestou mírně otevřená.

Hermiona měla jednoduché zelené šaty na knoflíky dosahující k lýtkům, jejichž barva perfektně ladila s tmavě zelenou na tartanu MacGregorů, který měla dovedně ovinutý kolem ramen a upevněný sponou se lvem, lemovaným jednorožcem a jelenem. Okolo lví hlavy bylo něco, co vypadalo jako pás s velkou sponou, také udělanou ze stříbrného kovu. Pás nesl heslo klanu v galštině, podle Siriusova dopisu to znamenalo „Můj rod je královský.“ MacGregorové byli dříve skotští králové a jeho babička se jmenovala 'Kingová', což byla jedna z irských větví klanu. Elsepth Kingová si vzala Henryho Pottera a dali svému synovi jméno skotských králů - James. Co se stalo Elspeth a Henrymu? zajímalo Harryho. O rodičích své matky něco věděl, ale co rodiče jeho otce?

„Máš svou hůlku?“ zeptal se Hermiony potichu, když se dostali k otvoru v portrétu. Nenápadně si vyhrnula rukáv a ukázala mu chytře schované kožené pouzdro, sahající k jejímu předloktí. Harry přikývl a ona si ho znovu stáhla. Hermiona měla také malou brašnu, která byla spojena s páskem jejích šatů a obsahovala deset srpců vstupného na ceilidh. Harry měl peníze ve sporranu. Potřebovali zachovat zdání, že jdou jako kamarádi, a i když by za ni rád zaplatil, věděl, že v tom má pravdu a nehádal se s ní.

Harry slyšel, jak někdo přišel do společenské místnosti a otočil se, aby viděl kdo to je. Neville byl připraven k odchodu, měl na sobě kilt s černobílým vzorem, přes který šly tenké červené a žluté proužky, černou košili, černobíle kostkované ponožky, sporran a - jak Harry zaznamenal - dýku v ponožce. Jestli měl hůlku, Harry ji nemohl vidět. Ginny už také dorazila, byla v černých šatech s Nevillovým černobílým tartanem kolem ramen, sepnutým stříbrnou sponou, která značila Nevillův klan. Její rudé vlasy perfektně ladily s plédem, spletla si je do dlouhého copu, na konci svázaného černou sametovou stužkou, několik kadeří se jí kroutilo kolem tváře. Harry ji nikdy neviděl půvabnější.

Neville se zdál jejím vzhledem velice potěšen a široce se na ni usmál. Nejistě mu úsměv vrátila. Společenská místnost se začala zaplňovat ostatními, kteří se chystali na ceilidh: George a Angelina v modrozeleném tartanu s červenými a zelenými kostkami, Alice měla podobný modrozelený tartan, ale se žlutobílými kostkami, Dean Thomas šel ve stejném jako Alice - jdou snad spolu? napadlo Harryho. Ale ne, ukázalo se, že Dean pozval Katie, která na sobě měla velice křiklavý tartan, s širokými červenými, zelenými a žlutými pruhy, kde červená se žlutou budily dojem oranžové skvrny rozptýlené po látce. Harry sebou při zahlédnutí této kombinace trhl. Pak objevil Colina v tartanu MacGregorů, ale ne dřív, než Colin spatřil jeho.

„Harry! To je tartan tvojí rodiny, nebo Hermioniny?“

„Mé,“ řekl mu Harry.

„To je skvělé! Víš, co to znamená? Jsme příbuzní! Jsme ze stejného klanu! Ach, nemůžu tomu uvěřit, jsem ve stejném klanu jako Harry Potter…“

„Ehm, s kým jdeš, Coline?“ Colin teď vypadal mnohem víc samolibě. „Nemůžu pochopit, že jsem měl ty nervy, pozval jsem havraspárskou prefektku z pátého ročníku. A ona řekla ano! Věříš tomu? Měl jsem obavy, protože jsem jenom ve čtvrtém, ale hádám, že ona opravdu toužila jít a nechtěla být sama…“

„Mandy je milá,“ ozvala se Hermiona, koutky jí cukaly a pohledem vyzývala Harryho, aby s ní souhlasil. Na rozdíl od havraspárských nepomlouvali.

„Jo,“ odpověděl krátce. Kývl směrem k otvoru v portrétu. „Můžeme jít, nemyslíš?“

Všichni se vyhrnuli na chodbu a dolů schodištěm do Vstupní haly, někteří si vesele povídali, jiní čekali na své partnery z jiné koleje a pak šli pryč. Harry a Hermiona se na sebe znepokojeně podívali, mysleli na možné napadení Smrtijedy. Jejich první skoro-schůzka a může se změnit na teroristický útok. Och, ta radost, pomyslel si Harry.

Ve vstupní hale Colin přiběhl k Mandy a začal na ni velice rychle mluvit. Mandy vypadala, jakoby taky ráda něco řekla, ale Harry měl pocit, že nemá šanci. Pak uviděl Alici, jak jde naproti – odolal touze protřít si oči - Dracu Malfoyovi, který měl na sobě stejný modrozelený tartan s bílo-žlutým přehozem. Tak to je klan Campbellů, pomyslel si.

Malfoy měl černý kožený sporran, modrozelené podkolenky s nepostradatelnou dýkou, černé boty, podobné těm Harryho, původní bílou košili s Campbellskou vázankou, vyšívanou zelenou vestu a černý sametový kabátek se zlatým lemováním, které měl i na tartanu, stejně jako na skotském baretu se zelenými stužkami. Harry se ušklíbl, vypadal nafintěně, ale jistým způsobem se to dalo snést. Prostě Malfoy, pomyslel si.

 Malfoy se na Alici díval s obdivem, její šaty byly poměrně dost těsné, což bylo pod tartanem jasně vidět, ten měla volně přehozený přes ramena. Harry se podíval, jestli si jich Ginny všimla. Všimla, pak zachytila Harryho pohled a sklopila oči. Potom se zdálo, že se rozhodla chovat, jako by byl Neville středem jejího vesmíru.

Roger Davies se také objevil ve vstupní hale, v dalším zelenomodrém kiltu, tentokrát s červenými obdélníky. Nevypadal, že na někoho čeká, asi se s Fleur setkají ve vesnici, napadlo Harryho. Blaise Zabini a Niamh Quirková podle oblečení vypadali, že jdou společně, měli modrozelený tartan s červenožlutými kostkami. Hannah a Ernie šli také, ale ve dvou různých tartanech (Ernieho byl stejný jako Katiin). Fred pozval Susan Bonesovou, měli vzor, který vypadal stejně jako ten, co si oblékla profesorka McGonagallová.

V zástupu, který šel do vesnice, se zařadila vedle Harryho s Hermionou a potichu se s nimi bavila. Hermiona se podívala na červeno-bílo-modro-zelený tartan kolem jejích ramen (který si vzala ke svému obvyklému hábitu a špičatému klobouku) a řekla: „Tohle je tartan klanu McGonagallů, paní profesorko?“

McGonagallová se zamračila. „Nebesa, Hermiono. Myslela jsem, že víte, že žádný klan McGonagallů není. Je to irské jméno. Moje matka je McBeanová, tohle je jejich tartan. Všimněte si té spony.“

Na moment se zastavila, aby se Hermiona mohla podívat na stříbrnou sponu s kočkou, lemovanou stuhou, na níž byly po celé délce klanové erby. Heslo bylo v angličtině - skoro. „nedotýkej se kočky bot rukavice,“ přečetla Hermiona, než pokračovali v chůzi. „Co to znamená?“

„Bot znamená 'bez',“ vysvětlila jí profesorka McGonagallová. Harryho zaujalo, že v rodinném erbu má kočku. Opravdu si svou zvěromážskou podobu vybíráme? lámal si hlavu už po několikáté. Vzpomněl si, jak se ohledně Zlatého Griffina cítil Brumbálem trochu zmanipulovaný.

Pak, když se rozhlédl po zástupu, zatímco se blížili k okraji města si uvědomil, že s nimi není Snape. Harry se zamračil. Možná přece jenom nešel. Hermiona znovu rozmlouvala s profesorkou McGonagallovou.

„A Vy… se na ceilidhu s někým setkáte, paní profesorko?" zeptala se a potom zrudla. Představa, že i McGonagallová má nějaký soukromý život, Harryho upřímně znepokojila. Opravdu to nechtěl vědět.

„Vlastně ano. Měl by tam být někdo známý." Potom se k oběma naklonila a tiše řekla: „Pochopila jsem, že oba víte, že můžeme očekávat potíže. Máte své hůlky?" Přikývli. „Samozřejmě všichni doufáme, že se nic nepřihodí…“

„Samozřejmě, paní profesorko," odpověděla jí tiše Hermiona. Všichni tři se otočili a pohlédli na blízkou skupinku loudajících se studentů, kteří mířili hlavní ulicí k hale. Harry, Hermiona a McGonagallová je následovali. Na budově byl velký transparent, hlásající: VŘÍSKAJÍCÍ TLAČENKA, TURNÉ 1996 s obrázkem něčeho, co připomínalo podlouhlé rozmačkané rajče, stříkající do všech stran. Bylo přitahováno k poněkud zkarikaturovaným ústům (žádné oči, uši, nos nebo jiné obličejové rysy), které byly doširoka otevřené v něčem, co zřejmě měl být výkřik. Mělo to snad představovat ovčí žaludek? zajímalo Harryho. Vřískající tlačenka by tomu odpovídala.

Ve dveřích se zástup zužoval, jak každý platil svých deset srpců vstupného, ale jakmile byli uvnitř, šum kapely narůstal, na pódiu byli dva dudáci, kteří si upravovali posez a dudy, zatímco houslista kontroloval svůj nástroj stejně jako cellistka, bubeník obcházel okolo a rozmisťoval různé druhy bubnů, z nichž některé, podle Harryho, byly bubny jen podle jména. Uprostřed místnosti bylo prázdno, křesla, na kterých seděli během opery byla z velké části odstraněna a na obvodu jich zůstalo jen několik. Ačkoliv bylo brzké odpoledne, okna místnosti měla neprůhledná skla a tak jim nad hlavami volně poletovaly stovky svíček.

Jak se studenti pomalu trousili, Harry si všiml, že je tu také spousta lidí z vesnice a možná i několik od jinud, kteří sem zavítali jen kvůli ceilidhu. Na druhé straně místnosti zahlédl postavu se zrzavým ohonem, která je poznala a s napřaženou rukou a úsměvem zamířila přímo k nim.

„Harry! Hermiono! Rád Vás vidím. Zrovna jsem se přemístil do vesnice," řekl Bill Weasley žoviálně. Poněkud tišeji dodal: „Viděli jste už… Čmuchala? Nevím přesně, čí podobu si vypůjčil, vy ano?" Takže on taky ví, že tu Sirius bude, pomyslel si Harry.

„Zatím po něm není ani vidu ani slechu," odpověděl potichu Harry. Potom, normálnějším hlasem se otázal: „Tohle je tartan rodiny Weasleyových?"

„Och, máma s tátou nejsou Skoti ani trošku. Čmuchal mi ho dal, abych si měl co obléknout."

Harry přikývl. „Řekl mi, že to tu bude slušně zabezpečené. Kolik tu je agentů?"

Bill pokrčil rameny. „Nemám představu. Kde je Ron?"

„Pravděpodobně U Tří košťat. On ani Parvati sem nechtěli jít."

„Kdo?"

Harry zaváhal. Ron evidentně nikomu doma neřekl, že má přítelkyni. A přitom se to docela rychle ukázalo jako vážná známost. Náhle si vzpomněl, jak Ron na vánočním večírku říkal, že kdyby nějakou holku přivedl 'do maléru', máma by ho zabila. Až na to, že to nedořekl, v rozpacích přestal. Harry opravdu doufal, že Parvati navštívila madam Pomfreyovou.

„Parvati je z našeho ročníku. Nebelvír. Ona s Ronem jsou…" Harry se znovu zarazil, nechtěl prozradit příliš mnoho. Na druhou stranu, Bill se zdál jako ta nejméně pravděpodobná osoba (po dvojčatech), která by paní Weasleyové vykládala o Ronových a Parvatiných lechtivých aktivitách. Jak se pomlka natahovala, zdálo se, že to Bill pochopil.

„Ach! Rozumím," řekl a Harryho napadlo, že by opravdu mohl. No, to ho zachránilo před tím, aby se k tomu musel dál vyjadřovat, díky bohu. Hermiona se během tohoto rozhovoru dívala jinam. „Takže," pokračoval Bill, „pokud tu nastanou potíže, nemusím se alespoň bát o dalšího člena rodiny. Vidím, že George s Fredem tu jsou taky."

„A Ginny přišla s Nevillem Longbottomem," dodala Hermiona a ukázala na ně v davu. V tom okamžiku si Ginny Billa všimla a zamířila k nim.

„Bille! Co tady děláš?" usmála se na něj a dala mu pusu.

„Ginny! Cože, ty jsi zase vyrostla? Copak jsem s tebou o tom nemluvil?" Usmíval se na ni a potom Harry uslyšel, jak jí tiše řekl: „Ujišťuju se, že jsi v pořádku."

Ginny se naježila a Bill rychle dodal: „Chtěl jsem říct - ty, stejně jako Ron, Fred a George. Všichni. Brumbál mě o to požádal. Je to jen bezpečnostní opatření. Charlie a Percy jsou s mámou a tátou." Po tomto vypadala trochu míň naštvaně, ale na pihovatých tvářích měla stále trochu červeně ze svého počátečního rozhořčení.

„Tohle je Neville," řekla, když jí došlo, že je nejvhodnější doba, aby ho představila svému nejstaršímu bratrovi. „Neville, tohle je Bill."

Potřásli si rukama, oba vypadali, že ten druhý ji tiskne poněkud silněji, než je nutné. Bill se usmál. „Rád tě poznávám, Neville. Však víš, pokud někdy mé malé sestřičce ublížíš, osobně tě zabiju." Široce se zasmál, přičemž své prohlášení sdělil tím nejpřátelštějším hlasem, jakého byl schopný. Neville na něj zíral s otevřenou pusou. Ginny vytřeštila oči.

 „Bille!"

Teď se objevili i George s Angelinou a Fred se Susan Bonesovou. Slyšeli, co Bill řekl. Bill se culil a poplácal Nevilla po rameni. Neville s sebou trhl. „Dělám si legraci, Neville! To je legrace!"

Fred s Georgem hleděli na Nevilla velmi vážně (zvlášť na ně). „Ne, nedělá," řekli současně.

Neville nervózně přeskakoval pohledem z jednoho Ginnina bratra na druhého. Harry si vzpomněl, co Ron prohlásil o tom, kdyby šel s Ginny na rande a na konci jí potřásl rukou. "Co bych si myslel já, poté co by ses k Ginny zachoval tímto způsobem by bylo, že jsi se rozhodl přežít…“ Holka s šesti bratry. A Percy s Charliem rozhodně nebyli méně ochranitelští než ostatní. Vypadá to, že každý její kluk bude muset projít zkouškou ohněm…

Právě v tom okamžiku se na pódium, kde byla kapela, vyhoupl velký muž s širokou, svalnatou hrudí, stěží zakrytou kiltem z hrubé vlny. Jeho rozcuchané kaštanové vlasy se mu na hlavě nepořádně kroutily a níž v obličeji přecházely v divoký plnovous. Skrz rozepnutou košili byla vidět zarostlá hruď. Vyhrnul si rukávy, čímž odhalil silná, šlachovitá předloktí a jeho ponožky obepínaly pěkně svalnaté nohy. Jeho kilt byl směsicí komplikovaně vypadajících odstínů modré a zelené, rámované bílými kostkami. Jeho sporran se zdál velice kvalitní, stejně jako boty. Harry si pomyslel, že svůj kilt nosí opravdu nenuceně, ne jako ostatní. Napadlo ho, jestli to znamená, že pod ním nic nemá - podle tradice… Harry věděl, že on by se toho nikdy neodvážil, doufal, že to nikdo nebude kontrolovat. Ten velký muž s kaštanovými kučerami pomáhal sympatické ženě středního věku, která měla lesklé, hnědé vlasy, vyhoupnout se na pódium vedle něj. Tartan kolem jejích ramen byl stejný jako jeho kilt. Harry se otočil k Hermioně. Zaregistroval, že když poprvé uviděli Billa, dívala se mu na nohy (Bill si toho všiml a zdálo se, že ho to dost pobavilo) a teď v jejích očích viděl otevřený obdiv, když se dívala na muže na pódiu. Fajn, fajn, připomněl si Harry. Dívá se mužům na nohy. Dobře, pomyslel si, dnes jich tu má k dispozici víc než dost.

Muž na pódiu promluvil se silným skotským přízvukem: „V pořádku! Vítejte na koncertu Vřískající tlačenky a Prasinkovském ceilidhu! Teď, protože Vás tu je spousta ze školy, měli bychom nejdřív začít s malou lekcí tance. Vsadím se, že většina z Vás tohle nikdy netančila. Já jsem Ian Lucas z klanu Lamontů, jak můžete vidět a tohle je moje už dvacet let milovaná nevěsta, Mary. Předvedeme Vám s několika dalšími tanečníky pár rejdováků, takže máme co dělat, ne? Jste pro?" Zástup zaburácel na souhlas a Harry se uvolnil, otáčel se na parketu s Hermionou v náručí stejně jako s jinými dívkami, když si prohazovali partnery, drželi se za loket a pak se znovu vrátili na začátek. Zkraje měl obavy, že bude vypadat jako blázen, ale když se nejdřív tanec naučili, jeho strach se vypařil, netrvalo dlouho a tvář ho bolela od neustálého smíchu, jak se otáčel kolem Hermiony, potom Angeliny, Hannah, dívky, kterou neznal, potom zase Hermiony…

Jakmile byla lekce u konce, Ian Lucas řekl: „No ba, tak to má být. Vypadáte připravení na kapelu! Teď si uděláme malou přestávku během níž si můžete v předsálí dát nějaký drink u baru. Och a pro Vás mladé je jen máslový ležák! Nechte ostřejší věci pro ty z nás, kteří si játra už zničili. " Rozesmál se a s povlávajícím kiltem seskočil z pódia. Harry letmo pohlédl na Hermionu, která vypadala, jako by se dusila.

„Co je, Hermiono?" zeptal se jí starostlivě.

„Ach, nic, nic," odpověděla vyšším hlasem než obyčejně.

„To jen, že… hmm…"

„Co?"

„No, on… hmm… očividně dodržuje tradice." Harry se nad tím s nakrčeným čelem zahloubal. Pak mu došlo, co tím myslela, co musela vidět.

„Hermiono!"

„No, vždyť to není jako bych ho špehovala. Četla jsem, že jsou tak zvyklí chodit bojovat."

Harry se díval, jak její oči následovaly Lucase pryč z tanečního parketu. Neměl nejmenší pochybnosti, na co se to dívá a rychle hledal něco jiného, čím by ji od toho pohledu odpoutal. Co by tak uspokojilo její chlípné choutky? Najednou se na ni usmál. „Nechtěla bys máslový ležák?“ zeptal se jí a ona s sebou trhla.

„Och! Ano, prosím. Mám z té lekce docela žízeň."

„Dobře, dva máslové ležáky. A…" sundal si vestu, „…mohla bys mi to prosím někam položit? Je mi docela horko."

Hermiona ji převzala a vděčně si ho prohlížela. Harry ucítil její pohled a usmál se na ni, najednou rád, že se na něj takhle nedívala před Billem Weasleyem a Ianem Lucasem.

„Víš," řekl tiše, „lidi nebudou věřit, že tu jsme jako kamarádi, když toho hned nenecháš."

„Ach, kašli na to," začala, ale potom si povzdechla a přikývla. „Máš pravdu, v pořádku. Ale Harry…"

„Co?"

„Ty prostě… vypadáš jako bys byl k nošení kiltu zrozený. Samozřejmě, kdyby sis rozepnul ještě několik knoflíčků od košile…“

„Hermiono!"

„A pak je tu jeden problém, když tančíme…"

„Jenom jeden? Já jsem cítil, jako bych se prošel po všech nohách v sále."

„Ten jeden problém, když tančím s tebou," snížila hlas a zlomyslně se usmála. „Nevidím tvoje nohy."

Rozesmál se. „No, odcházím sehnat ten máslový ležák, takže si je můžeš prohlížet celou dobu, co půjdu tam a zpátky."

„To se vsaď, že se budu dívat."

Věděl, že bude. Zamířil zástupem k baru. Ale když se vrátil, zjistil, že jeho nohy neokukuje. Hermiona byla s cellistkou, která stála a držela svůj nástroj, zatímco s ní Hermiona rychle promlouvala. Potom Harryho naprosto ohromila. Hermiona se posadila do křesla, umístila si cello mezi nohy, jemně se dotýkala strun levou rukou, zatímco v pravé držela smyčec a začala hrát.

Byla to povědomá, smutná melodie, kterou Harry odněkud znal. Zahrála jen pár taktů, neochotně se postavila a vrátila nástroj zpátky čarodějce z kapely. Když se cellistka vrátila zpátky na pódium, Harry k ní šokovaně přistoupil a podal ji láhev máslového ležáku, kterou Hermiona otevřela, jakoby se nestalo nic neobvyklého. Předtím než promluvil, pořádně se napil. „Hermiono! Nevěděl jsem, že hraješ na cello!"

Podívala se na něj a darebně se usmála. „Je toho ještě spousta, co o mě nevíš, Harry Pottere." Úsměv jí vrátil, vůbec to nebyl dvojsmysl. „Předtím, než jsem šla do Bradavic, tak jsem hrála. Ale vzít si ho s sebou do školy nebylo moc proveditelné, takže se tomu už moc nevěnuji. Když jsem ho uviděla…cítila jsem nostalgii."

„Co jsi hrála?"

"Bacha." Pohlédla do jeho tváře a pak ho hravě plácla přes ruku. „Zbav se těch podloudných představ, Harry!" Zasmál se.

„Ach, teď si myslíš, že jsi okultistka, co?" „Řekla bych, že mám dost jasnou představu, o čem kluci přemýšlí…“ S vážnou tváří jí zašeptal: „A máš pravdu." Oba se provinile rozesmáli a pak se pokoušeli vystřízlivět, když zahlédli McGonagallovou, která k nim mířila se svým přítelem. Harryho šokovalo, když zjistil, že je to muž. Nemohlo mu být míň než šedesát, ale Hermiona ho přivítala s větším uznáním, než věnovala Billovi, Lucasovi nebo Harrymu. Měl vlasy barvy pepře a soli, pečlivě upravený plnovous a oříškové oči, kterým, jak se zdálo, neuniklo vůbec nic. Harry si nepamatoval, že by někdy viděla někoho tak ostražitého. Měl na sobě kilt klanu Campbellů.

Náhle muž promluvil hlubokým hlasem: „Takže, Pottere. Co tu chtějí za drinky? Předpokládám, že alespoň dvojnásobnou cenu, co?" Ten hlas byl úplně neznámý, ale ten tón…

„To jste Vy, profesore Snape?" Zašeptala Hermiona s vytřeštěnýma očima. Rozhodně to byl Snape. Harrymu nedošlo, že by nešel sám za sebe. Čí podobu si to vypůjčil?

„Jak Vás máme oslovovat?" Zeptal se tiše Harry, zatímco otvíral svůj máslový ležák.

„Duncan MacDermid. Můj strýc." Harry přikývl. Podíval se po místnosti, lidé postávali v malých skupinkách, popíjeli a povídali si, zatímco čekali, až kapela začne hrát. Byl už tu Sirius? zajímalo ho. Pokud ano, jak vypadá?

Ale Harry neměl šanci nad tím hloubat příliš dlouho. Houslista s cellistkou začali hrát a dudáci se k nim připojili. Bubeník se posadil za své nástroje s velkým bubnem mezi nohama. Cellistka také seděla, ale ostatní stáli. Bubeník začal bušit do okraje bubnu kotníky prstů, čímž vyloudil tupý, ostrý zvuk. Dudáci se přidali, nejprve tiše a pak se do toho opřeli tak, že by tím hlaholem mohli zahnat nepřítele až na konec světa - ne nadarmo dudy Skoty provázely do bitev. Postupně to začali brát vážně, dudáci hráli svižnou melodii, ke které se přidala cellistka a housle je kouzelně podbarvovaly. Pod tím vším bylo slyšet údery bubnu, které byly zpestřeny tiššími zvuky bubnu potaženého kůží.

Páry na parketu se začaly pohybovat. Lucas a jeho žena šli v čele živého skotského rejdováku, který, pokud to Harry mohl posoudit, tančil snad s každou ženou a dívkou v sále, když si vyměňovali partnery. Kilty jim vířili kolem nohou a usmívali se na cizince, se kterými byli zrovna spojeni. Tanec je spojil, kvílení dud jim pulzovalo v krvi, bez ohledu na to, jestli ta osoba byla nebo nebyla Skotem.

Po několika rejdovácích a jiných rychlých tancích, se kapela poněkud ztišila a zahrála zpěvavý waltz. Harry s Hermionou tancovali vedle Ginny a Nevilla, Draco Malfoy byl také nedaleko, paže kolem Alice. Ve skutečnosti tvořili velice zvláštní pár, napadlo Harryho. Pak uviděl, že oči Draca Malfoye zostražitěly a Harry otočil hlavu, aby zjistil důvod.

Do místnosti vešel Lucius Malfoy, v plném lesku svého Campbellského kiltu se všemi okrasami, doprovázený svou ženou, která na sobě měla oslňující šaty a kolem ramen tartan, spona se znakem klanu na jejím rameni ve světle svíček jasně zářila. Když ho uviděl, Harrymu to připomnělo, jak vypadal v Myslánce ve dvaceti letech, když verboval Snapea. Snape měl zřejmě pravdu, když nešel sám za sebe, pomyslel si Harry.

Podíval se zpátky na Draca Malfoye a Alici. Okamžitě poté, co u vchodu zahlédl svého otce, řádně opustil parket, přičemž vzal Alici s sebou. Harry se k nim s Hermionou pomalu přiblížili, takže mohli slyšet, co se bude dít.

„Otče! Matko! Nečekal jsem, že Vás tu uvidím," řekl Draco Malfoy svým rodičům. Nezněl, jako by to bylo příjemné překvapení. „Tohle je Alice Spinnetová," představil jim ji. Alice se půvabně usmála, ale setkala se se studeným, ledově chladným pohledem Luciuse Malfoye.

„Spinnetová?" řekl starší Malfoy nedůvěřivě.

„Je primuska," ozval se jeho syn, zněl, jakoby se trochu vychloubal. Harryho by zajímalo, kolika představami Alice na koni se zabýval od doby, co se potkali ve vstupní hale.

„Ano, to vím," řekl jeho otec pořád poněkud nabručeně. „Ale Vaši rodiče… jsou mudlové, ne?"

Alice polkla a podívala se na svého partnera. „Ano, pane," řekla nesměle. To byl dobrý způsob jak Alici vynervovat, pomyslel si Harry, ale rozhodně za to Luciuse Malfoye neobdivoval. Přesně naopak.

Harry něco zašeptal Hermioně do ucha, ta přikývla, odtáhla se od něj a zamířili k Malfoyovým.

Lucius Malfoy právě neurvale prohlašoval: „Nemůžu uvěřit, že na místo primusky nenašli někoho s čistou kr…"

„Zdravím Vás pane Malfoyi. Paní Malfoyová," zahlaholil Harry pěkně nahlas. „Promiňte, že Vás přerušuji, ale zajímalo mě, jestli bych si mohl zatančit s Alicí? Rozhodně tě nenechám bez partnerky, Hermioně nebude vadit, když si s ní zatancuješ, že Hermiono?"

Ta se na Harryho usmála. „Rozhodně ne."

Popletený Draco Malfoy, ji sevřel v náruči, připravený se vrátit na taneční parket. Předtím než se mu to podařilo, Hermiona se otočila k jeho rodičům, zářivě se usmála a oznámila jim: „Mí rodiče jsou zubaři."

Harry se pokoušel nerozesmát nad bouřlivým výrazem, který přelétl po tváři Luciuse Malfoye, zatímco se s Alicí pohyboval v kruhu. Zdálo se, že se jí ulevilo, když se od Malfoyových vzdálili.

„Takže. Ty jsi šla s Malfoyem," promluvil během tance. Vzhlédla k němu, přičemž mu připomněla ten okamžik v šatně na Famfrpálovém hřišti.

„Proč se staráš?"

„To jen, že… překvapilo mě to. Protože on ví, co si jeho otec myslí o studentech z mudlovských rodin. Pro něho to je něco jako vzpoura."

Alice se podívala na Malofoyovy rodiče, bavící se s dalšími staršími čarodějkami a kouzelníky, kteří netančili. Potom Harry vrhl pohled na Hermionu, která Draca Malfoye pomalu, ale jistě kormidlovala k místu, kde tančili Neville a Ginny. Odtáhla se od Malfoye a řekla něco, co nemohl slyšet, Nevillovi s Ginny. Náhle se páry vyměnily, Neville držel Hermionu (nevypadal příliš spokojeně) a Draco Malfoy svíral Ginny, která byla rudá jako její vlasy. Harry se zamračil, měla by se naučit nebýt tak průhledná. Znovu se zadíval na staršího Malfoye. Měl pocit, že Lucius Malfoy by raději svého syna viděl s dívkou z mudlovské rodiny než s Weasleyovou.

Když píseň skončila, kapela plynule přešla do další pomalé melodie, takže páry mohly tancovat těsně u sebe. Harry se přes Alicinu hlavu rozhlížel po místnosti, pořád se pokoušel najít Siriuse. Uviděl Rogera tančícího s Fleur, Freda se Susan Bonesovou, George s Angelinou, Billa s čarodějkou, kterou neznal. Všiml si, že Bill, Fred a George ostražitě sledují Ginnina tanečního partnera. Ten si toho taky byl vědom.

Ginny a Draco Malfoy zamířili k Harrymu a Alici. Po pár okamžicích, kdy tančili vedle sebe se Malfoy zastavil a pustil Ginny.

„Pokud by ti to nevadilo, Pottere, chtěl bych zpátky svou partnerku."

Harry od Alice ustoupil, poděkoval ji za tanec a pak mu došlo, že tančí s Ginny. Vzal ji do náručí, neměl jinou možnost, než se jí dívat do tváře – na rozdíl od Alice byla docela vysoká. Polkl a pokoušel se nemyslet na to, jak je příjemné ji držet, jednu ruku kolem pasu, druhou v její dlani, její dlouhé prsty lehce sevřené kolem ramene. Taky se na něj dívala. Její upřený pohled byl bez výrazu. Harry si znovu uvědomil, že se od ní nedokáže odtrhnout. Ale něco ho trápilo.

„Takže," řekl, když se pokoušel zapříst rozhovor. „Jaký to je tartan?"

„Nevillova babička se jmenovala Gillespiová, což je klan MacPherson." Několik minut tančili v tichosti. Harry už to nemohl vydržet.

„Ginny," ozval se tiše. „Zlobíš se na mě?"

Překvapeně otevřela pusu, potom ji rychle zavřela. „Harry, samozřejmě, že ne. Proč to říkáš?"

„No, podle toho jak se na mě díváš… já nevím. Asi toho máš hodně k přemýšlení … " Poskytl jí výmluvu, takže ji nemusela hledat sama. Ale nepřesvědčilo ho to. Sklopila pohled.

„Harry, já… já jsem k tobě nebyla moc upřímná a zrovna jsem přemýšlela, že kdybychom strávili víc času povídáním, tak bych to nedokázala."

Harry se zamračil. „Cože? Ty to říkáš, jako by být ke mně upřímný bylo špatné."

Taky se zamračila. „Mohlo by. Protože… protože já pomáhám Dracovi. S plány na odhalení jeho otce. A ty bys do nich neměl být zasvěcený. A já… já bych ti to tak moc chtěla říct, ale nemůžu…" vytrácela se. Och, pomyslel si Harry. To by dost vysvětlovalo.

„Takže," řekl tiše, „víš, kdo posílal ty školní sovy?"

Její tvář vypadala překvapeně. „Jaké školní sovy?" Harry se znovu zamračil. „Na tom nezáleží. Ulevilo se mi, když vím, že se na mě nezlobíš, to je všechno. Když se Will zachoval tak skvěle a celý Nebelvír se za mě postavil, tak jsi ke mně nepřišla a já jsem si myslel… že je to kvůli tomu, že mě z toho obviňuješ. Z toho, co se stalo Kratiknotovi a Cho."

Přikývla. „Už chápu. Ne, Harry, na svou čest můžu prohlásit, že mě nikdy ani nenapadlo, že bys s tím měl cokoliv společného."

Zadíval se jí do obličeje, který byl tak blízko, když tančili. Její oči se zdály být pořád velmi smutné. „Ginny, musím říct, že nevypadáš moc šťastně."

Teď se mu podívala přímo do očí. „Proč bych měla být? Plížím se kolem, protože se bojím, že by ostatní proletěli stropem, kdyby to o mě a Dracovi zjistili, bojím se o něj, mám strach, co se stane, když se odpoutá od svého otce, bojím se o Rona a … a… o tebe…" Sklopila oči a podívala se jinam. Ona se o něj bojí? pomyslel si, zatímco cítil, jak se mu uvnitř hrudi rozlévá hřejivý pocit. Potlačil úsměv, protože vypadala pěkně nešťastně.

„Zní to, jako bys byla pod velkým stresem," oznámil jí. Pokývala na souhlas.

„Prostě budu hrozně ráda, až to všechno bude za námi…"

Píseň skončila a oni od sebe odstoupili, společně s ostatními zatleskali. Kapela spustila další rychlou melodii. Odešla podívat se po Nevillovi a Harry zamířil k místu, kde stál Snape, představující svého strýce. Mluvil s Ianem Lucasem, nebo spíš Lucas k němu žoviálně promlouval, zatímco Snape vypadal pěkně namíchnutě. Nějakým způsobem jeho patentovaný pohrdavý úšklebek prosákl i skrz cizí rysy. Oba usrkávali ze svých čutor, Snapeova byla zářivě stříbrná, ta Lucasova měla barvu špinavé hnědi.

„Tak!" zahlaholil Lucas a položil Harrymu paži kolem ramen. „Ty jsi Harry Potter!" Harry se slabě usmál a kývl. Pohledem vyhledal Hermionu na tanečním parketu, visela kolem krku Billa Weasleyho. Zamával jí a ona mu zamávala zpátky, tvář rudou tancem. Otočil se k Lucasovi.

„Jsem rád, že jsme se mohli ty tance nejdřív naučit…" začal mu říkat, ale ten ho poplácal po zádech tak silně, že Harry málem ztratil brýle. Znovu si je nasadil a pokoušel se narovnat.

„Všiml jsem si, že nosíš kilt klanu MacGregorů. Určitě víš, že klany Lamontů a MacGregorů jsou navždy spojeny, že?"

„Ne, opravdu nic nevím o…”

„Tedy" pokračoval Lucas, ignorujíc Harryho, přičemž ho pořád pevně držel za rameno. „Podívej, před dávnými časy tu byl jeden kouzelník z klanu Lamontů, který cestoval přes území MacGregorů a zastavil se u nich na noc. Dole v hospodě on a ostatní docela dost pili a Lamont zabil nikoho jiného než syna MacGregorů z Glenstrae, dědice klanu, zatímco se ho pokoušel odzbrojit. Když odlétl nazpátek, vrazil do kopí na stěně, které mu prošlo až do mozku. Žádná kouzla ho už nemohla zachránit. Samozřejmě, teď se v knihách píše, že mu chtěl sebrat jeho dýku. Pak odtamtud uháněl rychleji než postřelenej králík! Pěkně přes zeď, s hospodským davem za zády. Pravděpodobně příliš opilým na to, aby se ta lůza přemístila vcelku.

V dnešní době lidi pořád těží z té velké horalské 'pohostinosti’. Pokud se u tvých dveří objeví cizinec a požádá tě o pomoc a útočiště, poskytneš mu to bez otázek. Neřekneš mu své jméno a nezeptáš se na jeho, kdyby to náhodou byl tvůj nepřítel… Takže tenhle Lamont se dostal ke stavení a řekl muži stojícímu ve dveřích, že zabil muže a aby ho ochránil před smrtí, která mu teď hrozí. Muž ho politoval, vzal ho dovnitř a pak mu řekl, že pod jeho střechou bude vždycky v bezpečí. Ale běda, netrvalo ani pár minut a objevil se tam hospodský dav, ptali se MacGregora, jestli neviděl toho muže a řekli mu: ‘To je ten muž, který zabil tvého syna!’"

Harry se pobaveně zadíval na Lucase. Kam tím směřuje? zajímalo ho. Dělá si přítele tím, že mu vypráví, jak jeden z jeho předků zabil jednoho z Harryho?

„No," pokračoval Lucas, „MacGregor tam stál a oplakával svého syna, ale řekl jim, že jim toho muže nemůže vydat, protože ho požádal o útočiště a on mu ho poskytl, takže mu nesmí zkřivit ani vlásek na hlavě. Dokonce mu zajistil bezpečný průjezd domů. Později, když byli MacGregorovi postaveni mimo zákon, kdy nesměli používat jméno MacGregor ani nosit tartan a Cameronovi a Campbellovi…" vrhl po Snapeovi tvrdý pohled „…pásli po odměně a zabíjeli tolik MacGregorů, kolik jich dokázali najít… Kdokoliv, kdo sebral MacGregorovský kilt nebyl potrestán, ale dokonce odměněn! MacPhersonovi s nimi bojovali proti Cameronovým, ale byli to právě Lamontovi, kteří jim poskytli útočiště a nabídli pomoc. Jen díky MacGregorovi, který ochránil vraha svého vlastního syna."

Lucas se na něj důvěrně zadíval a Harry vytřeštil oči.

„Čmuchale?" řekl tiše. Lucas se zazubil na celé kolo.

„No ba, jsou tu někteří, kdo mi tak říkají." Pak k Harrymu promluvil tišeji, bez toho hrozného akcentu. „Jak se máš Harry? Zahlédl jsi něco podezřelého?" Dudy vyhrávaly tak nahlas, že se k němu Harry musela naklonit.

„Ne. Kdo… čí tělo to vlastně máš?"

„Jeho jméno je opravdu Ian Lucas. Můj bratranec. A tohle není jeho žena, je to Arabella, další agentka. Skutečně jsem z klanu Lamontů. Black je jedna z větví Lamontovy rodiny. A vidíš támhle toho?" Ukázal na muže na druhém konci místnosti, který byl také v barvách MacGregorů. „To je Mundungus Fletcher. Další agent. Plus Remus a Moody, kteří jsou v hospodě. Později se s nimi setkáme, až se budeme střídat."

Harry se zadíval na parket, kde pohledem vyhledal Arabellu/Mary Lucasovou, tančící s mužem, o kterém si myslel, že ho zahlédl v hostinci. Otočil se zpátky k Siriusovi.

„Proč jsi mi vyprávěl ten příběh? Je pravdivý?"

„Ano."

„A… a to je to, co si myslíš, že jsem udělal? Poskytl přístřeší vrahovi svých rodičů? Protože já tě neobviňuji, že…"

„Harry," zadíval se na něj Sirius vyrovnaně.

„Obviňuješ se z toho, co se stalo Cedrikovi Diggorymu?" Harry mu dobrou minutu neodpověděl, během té doby hleděli jeden na druhého. „Ano," řekl konečně.

„Pak ti to nemusím vysvětlovat, že?"

Harry se zašklebil. Ne, nemusel mu vykládat, jak stravující dokáže být vina. Jaká ironie, že se historie stále opakuje, napadlo ho. Lamont zabije MacGregora, dostane úkryt a odpuštění a obratem ochrání MacGregorovy, když to potřebují. A Campbellovi jsou nepřáteli obou klanů…

„Mluví… mluví tvůj bratranec vážně takhle?"

Sirius udělal obličej. „Pravděpodobně by řekl, že ten akcent přeháním. Ale jsou tu lidé, kteří se s ním setkali, a kvůli nim musím předstírat, že to je opravdu on. "

Harrymu vyschlo v puse. Zadíval se na Siriusovu čutoru. „Nepředpokládám, že je tu naděje, že uvnitř je něco nealkoholického …" začal říkat, ale Sirius ji k němu napřáhl.

„Mnoholičný lektvar!" vysvětlil tiše. „A to byla poslední kapka. Brzy budu muset zmizet." Harry se zarazil, samozřejmě. Ceilidh bude určitě delší než hodinu, určitě bude trvat až do pozdního odpoledne.

Náhle se odněkud z prostřed parketu ozvalo hlasité zavýskání a kapela začala hrát 'Všechny barety přes palubu', objevily se šavle a kouzelník je začaroval tak, že lidská ruka by je neudržela, pohybovaly se samy od sebe. Lucius Malfoy rozrazil dav, zkušeně se mezi nimi proplétal a Draco Malfoy ho v šavlovém tanci následoval. Snape jako MacDermid vypadal rezignovaně, přidal se ke svým příbuzným a zručně se vyhýbal ostřím šavlí, zatímco držel ruce nad hlavou. Draco Malfoy si sundal kabátek, vestu a vázanku a rozepnul si trochu košili, ale manžety si nechal bezpečně zapnuté kolem zápěstí. Harry se díval na Ginny, která stále necelých deset stop daleko. Harryho bolelo, když viděl, jak se na něj dívá. Její patnácté narozeniny měly být za týden.

Hermiona přišla k němu a postavila se vedle. Harry se odvrátil od šavlového tance, aby jí řekl, že Lucas je vlastně Sirius. Když to slyšela, okamžitě zrudla a zadívala se jinam.

„Co je to s ní?" chtěl vědět Sirius.

„Uhm," protáhl Harry. „To je na dlouho."

Sirius pokrčil rameny. Rozhlížel se po místnosti, po zástupu, který přihlížel šavlovému tanci, ke kterému se přidali další kouzelníci. Sirius se zamračil.

„Já tomu nerozumím. Jsou tu lidé, u kterých bych se vsadil, že to jsou Smrtijedi a to nemluvím jen o Luciusi Malfoyovi. Nedělají žádné potíže. Buď máme znovu nesprávné informace nebo…”

Budova se najednou otřásla obrovským výbuchem. Kapela přestala hrát a všichni se zmateně rozhlíželi kolem. Vznášející se šavle dopadly na podlahu. Harry se rozběhl do předsíně a potom ven s Hermionou a Siriusem těsně za sebou. O něco níž na hlavní ulici, mohl vidět kouř a plameny, šlehající ze směru, kde byla hospoda u Tří košťat.

U Tří košťat byl Ron s Parvati.

Harry bezmyšlenkovitě proběhl tím zmatkem, doufal, že je na to připraven. Měl Sandy, která ale byla příliš daleko od hostince, než aby viděla, co přijde, měl s sebou Siriusovu dýku a hůlku. Jenomže to stejně nestačilo.

Jakmile se dostal ke kouřícím ruinám, uslyšel, jako někdo roztřeseně řekl: „MORSMORDRE!" a nad sutinami se na obloze objevilo Znamení zla. Harry utíkal za hlasem. Za rohem další budovy ho uviděl, vysokého čaroděje s kápí a maskou. Škubl s sebou, když Harryho zahlédl, maska Harrymu zabránila, aby uviděl jeho výraz. Snažil se pohybovat rychle, nemohl si dovolit strachovat se, kdo by to mohl být.

„STUPEFY!" vykřikl a namířil na čaroděje hůlku předtím, než se mohl přemístit. Konsternovaný kouzelník upadl na podlahu. O moment později Harry uslyšel, jak tuto kletbu vykřikl i někdo jiný a otočil se, aby se podíval, kdo se ho pokouší napadnout.

Ale nebyl to on, na koho bylo vysláno zaklínadlo - uviděl Pošuka Moodyho, který hůlkou mířil na dalšího zahaleného Smrtijeda, který se k Harrymu přiblížil zezadu. Remus Lupin byl s ním. Moody použil svou hůlku, aby muže přemístil vedle toho, kterého zneškodnil Harry. Zavrčel a bezmyšlenkovitě nakopl muže svou dřevěnou nohou.

„Hmph! Poslal začátečníky. Nebo už vyšli ze cviku. Nehledě k tomu, že si myslí, že jsme idioti. Mimochodem, dobrá práce Pottere. Dostal jste se sem rychle."

Harry na něj překvapeně zíral. „Vy… Vy taky."

Moody zavrtěl hlavou. „Ne. My jsme byli uvnitř." Aha, to je pravda, došlo Harrymu. „Ale uviděl jsem tyhle dva skrz zeď a chtěl jsem zjistit, co se chystají vyvést."

„Alastor a já jsme rychle uplatnili polštářové kouzlo na vnitřek hospody, takže se zdi bortily pomalu a zlehka," řekl Lupin. „Pořád ještě musíme odklidit tyhle sutiny…"

„…zatracené osiny v zadku…" prohodil Moody.

„…ale lidé pod nimi by neměli být zraněni," pokračoval Lupin. „Jdeme na to. Jak jsi na tom s levitačními kouzly Harry?"

„Ne tak dobře jako Hermiona, ale jde hned za mnou." Lupin přikývl.

Harry uviděl Hermionu, která přibíhala hlavní ulicí s Billem, Siriusem, Snapem, McGonagallovou a Arabellou, společně s ostatními lidmi, co byli na ceilidhu. Náhle se Arabella zastavila, Harry zíral. Její vlasy měnily barvu a ten obličej… Zakryla si ho rukama a pramenem vlasů, otočila se a utíkala ulicí na opačnou stranu. Lektvar musel vyprchat, pomyslel si Harry. Jak se její tvář měnila, zahlédl něco povědomého…

Moody to sledoval přes zpacifikované Smrtijedy, zatímco Lupin a Harry šli davu vstříc. Harry se k Siriusovi a Snapeovi dostal před Hermionou. „Moody a já jsme zneškodnili Smrtijedy, kteří to udělali. Je s nimi támhle za tou kůlnou," ukázal a oni zamířili směrem, ze kterého přišli Harry s Lupinem.

Hermioně stékaly po tvářích slzy a Bill začal horečnatě mávat hůlkou. Nejprve vytvořil proud vody, aby uhasil plameny, které olizovaly jednu ze zborcených dřevěných zdí a potom začal odstraňovat z místa exploze sutiny. Harry se je pokusil oba uklidnit tím, co mu řekli o polštářovém kouzlu Moody s Lupinem, ale stejně to moc nepomohlo.

Najednou vedle sebe Harry uslyšel několik prásknutí, a když vzhlédl, uviděl Dobbyho s Biddy a ostatní osvobozené skřítky. „Harry Pottere!" Vykřikl Dobby. „Co se stalo? Dobby měl s ostatními piknik na okraji vesnice, protože dnes je jejich volný den a najednou bylo slyšet hroznou ránu! Co se stalo té hospodě?"

Harry se neochvějně zadíval do jeho lehce vrásčité tváře.„Smrtijedi," řekl jednoduše. Dobby přikývl.

„Pomůžeme Harry Pottere. Řekni nám co dělat."

Harry se na něj vděčně usmál. „No, jste docela dobří ve vznášecích kouzlech. Potřebujeme přemístit všechen tenhle nepořádek a najít lidi, kteří byli v hostinci a jsou tam uvěznění."

Dobby mu zasalutoval a zanedlouho domácí skřítkové pracovali dvojnásobnou rychlostí než kterou potřebovali k odstraňování trosek ostatní. Našli studenty, kteří nebyli vážně poranění, ale byli v šoku a ohmatávali si ruce a nohy, jakoby měli strach, že se zmýlili a o své končetiny přišli. Našli profesory, lidi z vesnice a několik čarodějek a kouzelníků, kteří se sem přemístili jen kvůli ceilidhu. Právě, když si Harry začínal myslet, že Ron s Parvati opustili hostinec ještě před výbuchem, Hermiona a jeden ze skřítků Quiff odstranili obrovský balvan a uviděli Parvatinu tvář, pokrytou prachem z omítky. Hermiona zavolala Harryho na pomoc a brzy se jim ji podařilo vytáhnout z pod rozbitého nábytku a kusů zdí. Když byla volná, Hermiona ji pomohla vstát a pak ji bouřlivě objala. Harry přes Hermionino rameno zahlédl Parvatin šokovaný výraz, když jí pomalu objetí opětovala. Potom si ji Hermiona přidržela na délku paže.

„Jsi v pořádku, Parvati?" Zdálo se, že její otázka nemá s tím, co se stalo u Tří košťat nic společného.

Parvati přikývla. „Já… já jsem si myslela, že mě nenávidíš, Hermiono…" řekla tiše, slzy jí stékaly po špinavých tvářích. Hermiona se na ni usmála skrz vlastní slzy.

„Ne. Jak bych mohla? Jsme spolubydlící už… jak dlouho? Pět let? A… a Ron je jeden z mých nejlepších přátel. Chci, aby byl šťastný."

Parvati vypadala, jako když začne skutečně brečet, zdálo se, že jí to skutečně dojalo. Harry hleděl na sutiny hostince, jen katastrofa dává dohromady lidi, kteří by se jinak nikdy neudobřili. Ale pořád ještě musí najít Rona.

„Pottere!" ozval se povědomý hlas. Většina lidí z ceilidhu pracovala bok po boku, odstraňovala ruiny a pomáhala se starat o oběti. Jak se zdálo, Moody s Lupinem svým kouzlem část hostince vynechali. Harry běžel po hlase, byl to Draco Malfoy, který hůlkou odstraňoval kousek po kousku dřevěné obložení a velké kusy omítky zaklíněné do sebe. Odkryl Ronovu sinalou tvář. Harry zaklel a odhodil svou hůlku, teď nedokázal myslet na kouzla. Cítil se, jako když měl Dick uvězněnou nohu pod balvanem v zahradě u Dursleyových. Odhazoval z Rona kusy omítky a Malfoy dělal to samé – také nepoužil svou hůlku. Harry nikde kolem neviděl Luciuse Malfoye. Samozřejmě, v době exploze přede všemi tančil, zatímco ho sledovaly tucty lidí. Měl železné alibi. Pracovali s Malfoyem bok po boku na osvobození, pak ho každý vzal za jednu paži a pokoušeli se ho vytáhnout ven. Odtáhli ho o kus dál a položili ho na zem v hlavní ulici, kde nebyly žádné sutiny. Harry použil hůlku, aby na něj uplatnil oživovací kouzlo, ale Malfoy ho chytil za ruku. Místo toho vytáhl plochou láhev a přidržel ji Ronovi u úst, naklonil ji, takže něco z obsahu nateklo Ronovi do pusy. Harry chtěl vykřiknout, ale pak mu došlo, že Malfoy ve své láhvi Mnoholičný lektvar rozhodně mít nebude.

Ron začal okamžitě kašlat, Malfoy mu pomohl se posadit a poplácal ho po zádech. Ron otevřel oči, divoce zíral na Malfoye a pak na Harryho, potom znovu na Malfoye. Kývl směrem k láhvi a Malfoy mu ji znovu přistrčil. Tentokrát si Ron pořádně hltl a zaklonil hlavu. Když skončil, podal ji zpátky Malfoyovi, otřel si pusu hřbetem ruky a ochraptěle řekl: „Díky."

Harry si k němu přidřepl. „Kde jsi byl Rone? Moody říkal, že tu viděl ukrývat se dva Smrtijedy a on s Lupinem na hospodu uplatnili polštářové kouzlo, aby zabránili tomu, že sutiny někomu ublíží. Ale museli vynechat místo, kde jsi byl ty." Ron polkl, zdálo se, že po napití nějak zrudl. „Byl jsem na chodbě, která vede k záchodům. Pak se všechno prostě… rozpadlo."

 Malfoy se ušklíbl. „Na záchod, jo? No, tak to máš štěstí, že jsi nebyl zrovna tam, zaneprázdněný ulevováním si…"

„To stačí, Malfoyi!" zasyčel na něj Harry. Malfoy se na něj vlídně usmál a k jeho překvapení se Ron rozesmál.

„To je dobrý, Harry. Myslíš, že mě to nenapadlo? Aspoň se tomu můžu zasmát. Och, a díky za posilnění, Malfoyi."

Oba pomohli Ronovi se postavit, byl o několik palců vyšší než oni, takže byl schopný se opřít o jejich ramena, jako by byli živoucí berle. Mohl jít, ale Harry cítil, že si není moc jistý. Na spánku měl tmavý šrám a od pravého ucha ke koutku pusy měl hlubokou řeznou ránu, plnou špíny a krve. Bude to potřebovat co nejdřív ošetřit, pomyslel si Harry, jinak mu tam zůstane jizva.

Pak uviděli Ginny, která k nim běžela, pověsila se Ronovi kolem krku, zatímco brečela, následovaná Billem, Fredem a Georgem, kteří ho poplácávali po rameni a vypadali opravdu ustaraně. Harry se rozhlédl po Hermioně. Viděl ji se blížit, šla vedle Parvati, v její tváři zahlédl skutečné emoce. Šla čím dál tím rychleji, rozeběhla se a Harryho napadlo, že silou svého obětí ho srazí k zemi.

Hermiona se pověsila Ronovi kolem krku, vzlykala a on ji k sobě přitiskl, přičemž vypadal, že tohle je důvod, proč je rád, že tam neumřel. Opřel si bradu o její hlavu, čímž ji celou zamazal od krve. Bill se zdál fascinovaný, Parvati rozhodně nevypadala šťastná.

Odtáhla se od Rona a popotahovala. „Jsi v pořádku. Jsi…" dusila se a na chvíli nedokázala promluvit. On se na ni usmál, paže měl stále kolem ní. Harry cítil, jak ho pod víčky tlačí slzy. Stál tak blízko vedle nich, že mohl vidět výrazy jejich tváří a pohledy v jejich očích… Ale Hermiona se znovu ovládla.

Odkašlala si a řekla tiše: „Mluvila jsem s Parvati. Jsem… jsem za vás oba moc šťastná. Já… já chci, abys byl šťastný. Jsi můj nejlepší přítel," dokončila a znovu k němu vzhlédla. Jenomže štěstí, které zářilo z Ronových očí, když ji držel v náručí, se vypařilo. Polkl a podíval se na Parvati, která se k němu roztřeseně blížila. Hermiona odstoupila ještě dál a nechala Parvati, aby Rona objala, opřela si hlavu o jeho hruď. Ron se přes její hlavu zadíval na Hermionu. Harrymu bylo jasné, že nechce, aby v téhle věci byla ušlechtilá. Chtěl, aby se Hermiona vrátila do jeho náruče, aby se na něj znovu podívala, jako před tím. Ne tuhle nezaujatou kamarádku, která mu přistrčí jeho přítelkyni.

Najednou se vedle nich objevila Rosmerta, pokrytá od hlavy až k patě omítkou, s rozcuchanými vlasy a vytřeštěnýma očima, držící za ucho Pinny a Zenanu. Hodila je na Harryho, jako by to byly kusy špíny.

„Tihle jsou Vaši?" žádala ostře odpověď. „Myslela jsem, že jsem Vám jasně řekla, abyste tyhle věci drželi dál od mé hospody! Teď se na ni podívejte!"

Moody vyšel zpoza rohu, kdy byli zneškodnění Smrtijedi. „Rosmerto, nechte ty zatracené skřítky na pokoji. Neudělali nic jiného, než že pomáhali osvobodit lidi z těch ruin. Tohle je práce Smrtijedů, kteří za to budou potrestáni."

Ale Rosmerta teď zírala na Siriuse, který už nevypadal jako Ian Lucas. Měla otevřenou pusu. Harry polkl. „Sirius Black!" zařvala. „To byl Sirius Black! Chyťte ho!"

Harry měl srdce v krku, podíval se na Draca Malfoye, který na Siriuse třeštil oči. Každý, kromě Siriuse ztuhl, který když zjistil, že zase vypadá jako on sám, se rozeběhl a schoval se za přístřešek, kde byla těla. Nikdo jiný se nepohnul, Rosmerta se ho pokoušela pronásledovat, ale ze směru, kterým Sirius zmizel, se vyřítil velký černý pes a zkřížil jí cestu. Psa ignorovala, poté co zmizel, vtrhla za přístěnek a pak se znovu objevila, ve tváři divoký výraz. „Kde je? Říkám Vám, že to byl Sirius Black! Pokud někdo vyhodil mou hospodu do vzduchu, tak to byl on!"

Všichni na ni hleděli, jako by jí přeskočilo, kromě Draca Malfoye, který se zdál v šoku. S otevřenou pusou hleděla z jedné tváře na druhou. „Vždyť jste to všichni viděli! On tady byl!"

Harry uslyšel povědomý hlas: „MOBILICORPI!" a zpoza rohu vyšel Snape, který zase vypadal jako on sám (až na to, že normálně nenosil kilt). Vznášející se omráčená těla Smrtijedů ho následovala.

„Obávám se madam Rosmerto, že za zničení Vašeho hostince jsou odpovědní tito dva," řekl, zněl při tom ještě úlisněji než obvykle, napadlo Harryho. Teď jednomu z nich sundal masku. „Ach, Nott," prohlásil, když si prohlédl jeho tvář.

Odstranil masku i z druhého obličeje a Moody zavrčel: „Avery. No, to by vysvětlovalo tu nezpůsobilost. Ne, že bychom za ni nebyli vděční."

Ale madam Rosmerta ještě neskončila. „A Ty!" řekla, když zahlédla Lupina. „Ve své hospodě už Tvůj druh nechci vidět! Hnusní vlkodlaci…“

Moody vypadal, jakoby na ni chtěl uvalit nějakou hodně bolestivou kletbu. „Drž hubu! Nevadilo ti ho mít ve své zatracené hospodě, když ti slušně platil za tvoje předražené pití! No…" řekl, přičemž rukou zamával nad ruinami, které ještě nedávno byly hospodou u Tří košťat. „Teď z té své mizerné hospody můžeš vyhodit, koho se ti jenom zachce, nenechej se rušit."

Zuřivě se na něj dívala, pak se obrátila a odpochodovala pryč. Harry se zvědavě podíval na Rona s Hermionou, ale vyrušila ho Sandy, když oznámila: „Velký černý pes čeká." Fajn, pomyslel si Harry, Sirius úplně neodešel. Chtěl s ním mluvit. Byl to docela šok se obrátit a vidět jeho skutečnou tvář. Upozorní Rosmerta Ministerstvo kouzel? A co Malfoy? Harry věřil, že Brumbál Moodyho do celé té věci se Siriusem zasvětil. Možná se Moodymu podaří Ministerstvo uklidnit, co se týče Siriusovy přítomnosti v Prasinkách.

Moody k němu přišel a poplácal ho po rameni. „Jste v pořádku, Pottere?"

Všichni zamířili hlavní ulicí ven z Prasinek směrem k Bradavicím. „Ne," řekl Harry pravdivě během chůze. Přelétl očima Nevilla s Ginny a Hermionou a pak se zadíval na Rona s Parvati. „Mám pocit, jako bych se musel neustále dívat přes rameno, jako kdybych se stával paranoidní." V okamžiku, kdy to řekl, by si nejraději ukousl jazyk, Moody měl v tomhle směru dost značnou reputaci, považovali ho za tu nejparanoidnější osobu v kouzelnickém světě.

Moody se rozesmál. „Pottere, když tu skutečně existuje někdo, kdo se Vás snaží dostat, tak to není žádná paranoia. Říká se tomu čelit faktům. A optimisticky – být připraven." Usmál se na Harryho, ale ten se podíval jinam. Nedokázal Moodyho úsměv vystát. Bylo to prostě až příliš divné.

Letmo pohlédl na Draca Malfoye, který kráčel blízko Snapea a hleděl na něj zpod přivřených očí. Všiml si snad skutečnosti, že Snape nebyl na ceilidhu, najednou se tu zjevil a vykračuje si, jakoby do Prasinek vždycky nosil kilt? Harry taky přemýšlel nad Malfoyovou reakcí, když uviděl Siriuse. Dá si dvě a dvě dohromady s velkým černým psem?

Pak se Harry chytil za zátylek, měl pocit, jakoby ho někdo pozoroval. Zastavil se a Neville do něj narazil. Zamumlal omluvu, potom přešel na kraj cesty a vracel se do Prasinek, dokud neminul poslední studenty a profesory vracející se do hradu, většina z nich byla pokryta špínou z exploze hospody.

Na okraji vesnice osaměle stál a zíral na něj Lucius Malfoy. Harry se postavil doprostřed cesty a upřel na něj pohled plný zloby. Starší Malfoy vypadal každým coulem jako aristokrat, vyzařovala z něj jeho pánovitost, hleděl na Harryho jako lord, který si je jistý, že zasluhuje nejhlubší úctu.

Harry tohoto muže nenáviděl a zároveň se ho bál, zajímalo ho, co o něm ví Malfoy s Ginny. Cítil, že čím častěji vidí otce, tím víc rozumí jeho synovi. Jak byste dokázali přežít bez hroší kůže, když Váš vlastní otec neumí nic jiného než Vás mučit?

Harry pokračoval v pozorování muže, který zplodil Draca Malfoye. On se nevzdá. Ta vysoká, světlovlasá postava mu jeho pohled lhostejně vracela, minutu za minutou. Harry neváhal, cítil, že může čekat celý den.

Nakonec Malfoy vytáhl svou hůlku. Harry rychle sáhl po té své, obranný reflex. Ale než si to uvědomil, Lucius Malfoy byl pryč, jen se připravoval na přemístění. Podle všeho se vrátil na Malfoy Manor. Harry dál zíral na místo, kde stál, bylo to hned na okraji vesnice. Kdyby byl blíž k Bradavicím, tak by se nemohl přemístit. Harry se otočil a běžel za ostatními, v ruce pořád svíral svou hůlku.

*****

„Překvapení! Všechno nejlepší k narozeninám!"

Ginny se v šoku opřela o dveře Hagridova srubu, zatímco zírala na své přátele, smála se a rukou se držela za srdce. Když se vzpamatovala, pohrozila prstem jedné ze svých spolubydlících Zoey Russellové, která vypadala zaraženě.

„Ach, Ty! Říkala jsem, že nechci, aby se kolem toho dělal nějaký velký povyk…"

„No tak, Ginny," přerušila ji Hermiona. „Neobviňuj Zoey. Ty jsi pro ostatní udělala tolik a tak jsem si myslela, že si taky zasloužíš nějakou malou oslavu. Zoey, Annika a Ruth tě jen pomáhali dostat na místo." Předtím než Ginny dorazila, Hermiona řekla Harrymu, že Ginny namluvili, že potřebují její pomoc při speciálním úkolu do Hagridovy hodiny. Hermiona se usmála na Ginniny společnice ze čtvrtého ročníku. V Hagridově nepříliš velké boudě bylo nacpáno víc jak sedmnáct lidí a Ginny si toho všimla.

„Malou, Hermiono? Řekla bych, že přestala být malá dávno předtím, než jsem přišla."

„Žádný problém!" ozval se Fred. On a George přemístili pomocí levitačního kouzla Hagridův velký stůl ven do zahrádky a pak ho kouzlem o nějakou tu stopu zvětšili. Harry, Ron a Colin to samé provedli se všemi sedátky, která Hagrid vlastnil a Angelina s Parvati vyčarovaly nějaké navíc, aby bylo místo pro každého.

Brzy Ginny seděla na čestném místě v čele stolu a otvírala dárky. Dárek od George a Freda byl jako první. Rozbalila velký balík, který se ukázal být čokoládou. Usmála se a poděkovala jim, přičemž ji nechala kolovat kolem stolu. Každý si dárek prohlédl a posunul ho dál, nikdo si neodvážil vzít, dokud nedošlo na Nevilla. Ten si bezstarostně vybral jeden kousek a kousl do něj. Všichni zírali. Nic se nestalo. Ginny se rozesmála, dívajíc se na dvojčata.

„Och! To je ten vtip, že? Nic s ní není!" George a Fred se usmáli, zadívali se pomstychtivě na Nevilla a vykřikli: „Apríl!" Ale Harryho napadlo: Ne, ne, to není všechno. Ono to přijde, jen počkejte… stačí chvilku počkat a…

A Neville byl pořád celý. Pokrčil rameny, vzal si další kousek z krabice a položil si ho na talíř. Nikdo jiný s těmito sladkostmi nechtěl mít nic společného. Ginny se obrátila k dalším dárkům. Nad každým potěšeně vykřikla a vždycky dotyčné osobě nebo skupině od které byl poděkovala. Pak sáhla po Harryho dárku. Strhla papír a zadívala se na zarámovanou fotografii.

„Och!" vydechla. „Coline to je jedna z tvých, že?"

Colin ostýchavě usmál, stával se z něj opravdu populární fotograf. Harry vybral záběr Ginny létající po famfrpálovém hřišti a držící v ruce Zlatonku na konci hry Nebelvíru proti Zmijozelu. Vlasy na fotografii jí vlály, hábit se jí vzdouval, obličej zářil. Usmála se na Harryho, vypadajíc jakoby potlačovala reakci, která by mohla být až příliš silná.

„Děkuji, Harry," řekla vyrovnaně, zcela se ovládala. Pak už zbýval jen jeden dárek. Zamračeně se rozhlédla kolem stolu. Harry by přísahal, že od těch, co tu byli, už otevřela všechny. Od koho byl tenhle?

Rozbalila ho. V želvovinové skřínce vystlané sametem byla umístěna nádherná spona. Zdála se pevná a masivní, Harry si všiml, že je na ní vyrytý překrásný drak. Podle vzhledu velšský zelený, napadlo ho. Sám pro sebe se ušklíbl, není třeba hloubat nad tím, od koho asi je.

Podle toho jak zčervenala, uhodl, že jí to taky došlo, ale v krabičce byl ještě vzkaz. Vytáhla ho, přečetla a pak si ho strčila do kapsy. Zavřela skříňku a všechny si je prohlédla.

„Takže! Ještě jednou Vám všem děkuji. Bylo to opravdu moc milé," a zvedla se k odchodu. Hagrid ji poplácal po rameni. Vzhledem k tomu, že to byl Hagrid, bylo to to samé, jakoby s ní pořádně zatřásl a srazil ji zpátky do křesla, ale protože si už na jeho sílu všichni zvykli, sotva se zachvěla.

„Ještě nemůžeš odejít! Je tu ještě dort!"

Ach-och, zasténal vnitřně Harry. Doufal, že Hermiona nedovolila Hagridovi, aby pekl. Ta se vynořila ze srubu a opatrně nesla čokoládový výtvor, který spíš připomínal něco, co stvořili domácí skřítkové než jednu z Hagridových kreací. Hagrid uvařil čaj, který nebyl špatný – to zpackat nemohl. Ale v okamžiku, kdy se Neville napil, vyrašil mu kachní zobák, bílé peří a vzrušeně začal kvákat. Očividně se čokoláda musela zkombinovat s čajem.

Fred s Georgem se smáli, až je to málem zabilo, přičemž se je Ginny snažila mírnit: „Grede, Forgi… chci říct Frede, Georgi…" ale smála se až příliš, než aby dokázala souvisle uvažovat a dokonce Neville se zdál, že si to docela užívá, dokud mu kachní zobák neodpadl přímo do dortu.

„Říká se jim Kachní trampoty," sdělil všem George.

„Ne, to ne, říká se jim Kačeří trampoty," opravil ho Fred. Hermiona se zamračila. „To se rýmuje s Kanářími piškoty. Copak se celá série Vašich produktů bude rýmovat?" zeptala se jich. Zdáli se trochu nesví, když přiznali, že to byl jejich plán.

„Co přijde příště?" chtěl vědět Ron. „Už není moc slov, která by se rýmovala s ‘piškoty.’ Jsou tu jen kalhoty novoty a…" zaváhal.

„Dobroty," pomohla mu smějící se Angelina.

„Nahoty!" vykřikla triumfálně Katie. Všichni se hystericky smáli, zatímco navrhovali Fredovi s Georgem další a další šílené názvy pro jejich cukrovinky a co by mohli způsobit těm, kdo je sní.

Když se znovu uklidnili, konečně byli schopni sníst narozeninový dort a napít se čaje, většina z nich si přidala, byl čokoládový s malinami. Pravděpodobně už nepovečeří.

Harry seděl s Hermionou a ostatními dívkami ze čtvrtého ročníku, které moc dobře neznal. Měl dojem, že když byly ve společenské místnosti, tak se mu vyhýbají. Zjistil, že se mu s nimi těžko mluví, teď zrovna s Annikou Olafsdottirovou.

„Mohla bys mi prosím podat tu smetanu, Anniko?" požádal ji.

Polkla a podala mu malý otlučený džbánek. Poté co si trochu nalil do čaje, pokoušel se jí ho vrátit, ale ona ho nevzala, tak ho místo toho přistrčil k Ruth Peltaové. Obezřetně ho převzala.

„To je v pořádku," řekl jim. „Já nekoušu. Teda normálně." Usmál se na ně. Annika zrudla a rozesmála se.

„Já… já… je mi to líto. To jen, že jsem si na tebe ještě nezvykla. Jsem v Nebelvíru už čtvrtý rok a pořád ještě nedokážu říct nic souvislého Harry Potterovi…“

Ruth obrátila oči v sloup. „Anniko, určitě se nechce cítit, jakoby byl celou dobu na pořadu dne. Pravděpodobně chce, aby ho všichni nechali na pokoji."

Harry pohlédl na Ruth, byla to tmavovlasá dívka s oříškovýma očima a lehce olivovou pletí.

„To je důvod, proč se mnou nikdy nemluvíte?" zeptal se jí.

Zvedla obočí. „Jen jsem si myslela, že je ti nepříjemné, když k tobě přijde někdo, koho neznáš, jakoby to bylo jen proto, že jsi slavný, každý ví, kdo jsi a předpokládá, že toužíš všechny poznat. Jen jsem nechtěla být drzá."

Harry kývl. „Děkuji, ale nemáš představu, jaké úrovně dosáhla drzost všude kolem nás…“ usmál se, přičemž si vzpomněl na všechny dívky, které ho pozvali na ceilidh. Ruth se od něj neodvrátila, byla velice přímá osoba.

„No, už bych měla jít, potřebuji před večeří ještě něco nastudovat. Moje máma mi soví poštou poslala další lekci hebrejštiny, doufám, že toto léto konečně zvládnu svůj mitzvah…"

Hermiona se na ni zadívala. „Vážně?" vzdychla.

„Jsem dva roky pozadu, protože od té doby, co jsem přišla do Bradavic, to dělám dálkově. Moje máma s tátou jsou oba rabíni. Ani si dokonce nebyli jistí, jestli mě mají poslat do Bradavic, když mi přišel dopis. Ale nakonec se to máma rozhodla vzít filozoficky. Řekla, že mám dar a bylo by nestydaté ho Bohu hodit zpátky do tváře. Důležité je, co se svým darem uděláte. A teď jsem jediná ve Starodávných Runách, která dokáže napsat nebo číst hebrejská a aramejská kouzla, takže jsem o krok před ostatními." Hermiona vypadala závistivě.

Najednou Harryho svým syčením vyrušila Sandy, poslouchal, přemýšlel… znovu ne… Nikdo kromě Hermiony se nezdál, že by si Sandyina syčení všiml. Zřejmě jí věnovala zvláštní pozornost a poslouchala ten zvuk, teď když věděla, že Sandy má Vidění. Tázavě pokrčila obočí, ale on zavrtěl hlavou, nebyl vhodný čas, aby něco říkal. Ne, že by jí o tomhle chtěl vyprávět.

„Já nezvládnu ani islandské runy, táta odtamtud pochází," řekla Annika rezignovaně.

„Myslím, že to je psychologické," řekla jí Ruth, přičemž Harrymu zněla jako Hermiona. „Se svým tátou nevycházíš, a proto nemáš zájem se dozvědět o jeho dědictví."

„Hmm… to bych chtěla vidět, jak bys vycházela s tím svým, kdyby tě osedlal příjmením jako je ‘Olafsdottir?’"

Hermiona se usmála, Harry ji slyšel si stěžovat na své křestní jméno alespoň stokrát. Ruth vstala k odchodu a Annika se Zoey ji následovaly. Všechny znovu Ginny popřály všechno nejlepší a společně zamířily do hradu. Annika před odchodem Harrymu plaše zamávala. Napadlo ho, že tvoří docela semknutou skupinku, do které musí být pro Ginny opravdu těžké proniknout. Ale potom si uvědomil, že je zvyklá spíš na kluky. Se šesti bratry se ve skutečnosti nikdy nemohla naučit, jak vycházet s dívkami. V prvním ročníku musela být opravdu osamělá. Trávila svůj čas dopisováním s Tomem Raddlem v jeho deníku, což jí s ostatními spolubydlícími moc nespojovalo. Pořád se jí nepodařilo dostat se do jejich světa, Harry si vzpomněl, že kolikrát tento kroužek viděl odtržený od ostatních, společně se bavily a smály, zatímco Ginny seděla někdo v koutku s knihou. Není divu, že je nejlepší v ročníku, pomyslel si. Nevyrušuje ji žádný společenský život. To je zřejmě i důvod, proč se dala dohromady s Malfoyem, došlo mu. Dva izolovaní, osamělí lidé…

Harry dojedl svůj dort a vzhlédl právě včas, aby viděl, jak Ginny tajně zamířila za Hagridův srub. Zbytek lidí u stolu živě konverzoval, pojídal dort a pil čaj, zatímco vymýšlel pošetilá jména pro Fredovy a Georgeovy výtvory. Kromě Harryho si nikdo nevšiml, že se oslavenkyně tajně vypařila. Samozřejmě, díky Sandy to očekával.

Když už byla pryč několik minut, Harry se taky zvedl a zamířil ke dveřím srubu. Hermiona se bavila s Nevillem o tom, jaké to je změnit se v kachnu. Harry ho napadlo, že ho možná viděla Parvati, ale když zamrkal, zdálo se, že se jen smála něčemu, co řekl Fred a Ron položil paži kolem jejího křesla. Zatímco na ni Neville mluvil, Hermiona se na Parvati dívala nějak zvláštně, nebylo v tom nepřátelství, hloubal Harry, ale… alespoň si nevšímá toho, co dělám, rozhodl. Vklouzl do srubu. Rozhlédl se po podivně prázdné místnosti, bez velkého stolu se zdála být docela prostorná. Pak zaslechl hlasy a opatrně se přemístil k protější zdi. Jedno z oken vedle zadních dveří bylo nepatrně otevřené, ačkoliv hrubá, špinavá záclona pořád sklo zakrývala. Harry ty hlasy rozeznal, pomalu ji nadzvedl, vyhlédl skrz špinavé sklo ven a uviděl přesně to, co očekával: Ginny byla za Hagridovým srubem s Draco Malfoyem. Beran a drak. Tentokrát nemusel hádat, co tím Sandy myslela.

Objímali se a Ginny se na něj usmívala. „Tohle bylo neverbální poděkování," řekla. Harry se ušklíbl, musela myslet polibek. Rozhodně nelitoval, že o něj přišel. Z dnešního pohledu by raději viděl mámu, líbající Snapea. „A teď verbální poděkování: Je překrásná a báječná a já moc moc děkuji."

Malfoy se jí pokaždé, když je Harry viděl spolu, zdál pohlcen čím dál tím víc. Jeho šedé oči si ji neustále prohlížely, nenasytně si ji ukládal do paměti, jakoby se pokoušel zapamatovat si každou pihu, každý nepatrný rys nebo zachvění řas. Znovu se k ní sklonil a přisál se k jejím rtům, které nalezl přístupné a připravené, vpíjel se do nich, zatímco mu zajela prsty do jemných vlasů. Harry se odvrátil, potom se na ně znovu podíval. Co to Malfoy provádí s rukama? Harry cítil, jak jím projel záchvěv vzteku, když Malfoy zvedl levou ruku a cílevědomě ji umístil na její pravé prso. Jen ji tam položil, nehýbal s ní. Aniž by Ginny přerušila polibek, jednoduše vytáhla jednu ruku z jeho vlasů, chytla ho za levačku a přemístila ji zpátky na svůj pas. Ale Malfoy se nenechal zastrašit, místo na ňadro teď stejnou ruku posunul o něco níž a položil jí ji na zadek. Znovu sáhla po jeho zápěstí a přemístila mu ruku na poněkud neutrálnější území.

Přerušil polibek a přitiskl jí rty na krk, když zaklonila hlavu, aby mu umožnila lepší přístup. Harry cítil, jak se mu zrychluje pulz. Malfoy se posouval čím dál níž a najednou jí začal rozepínat hábit, který pak dopadl na zem. Jeho prsty odvážně přejely po knoflíčcích její halenky. Náhle se vzpamatovala, odstrčila ho pryč a otočila se ke srubu, aby se zase zapnula. Harry zahlédl záblesk jednoduché bílé podprsenky s malým růžovým poupátkem umístěným v údolí mezi košíčky. Ale byl to jen záblesk, instinktivně se rychle sehnul dolů pod okno, když se obrátila čelem k němu.

Slyšel, že na Malfoye mluví, a tak se odvážil znovu vyhlédnout z okna a nepatrně odhrnout záclonu.

„Draco, o těch rukou jsme už mluvili…"

Malfoy ji znovu vzal do náruče, aniž by na její výtku jakkoliv zareagoval. Znovu přesunul své rty na krk a ona ze sebe vydala bublavý zvuk. Chytila se ho za ramena, jakoby se nemohla udržet na nohou. Podařilo se mu rozepnout jeden knoflíček a posunout ústa ještě o něco níž a jedna z jejích dlaní klouzala dolů po jeho hrudi až k pasu.

Harry sáhl po hůlce, cítil, jak se kolem ní jeho prsty křečovitě sevřely. Pokud Malfoy udělá něco, co nebude chtít a jí se nepodaří ho zvládnout, Harry chtěl být připravený. Věděl, že by se na to neměl dívat, ale zároveň cítil, že musí, nemohl riskovat, že se octne v nebezpečí.

Malfoy rozepnul knoflíky na vlastním hábitu a pak se sesunuli k zemi. Opět přemístil rty na její krk, pak na její rty a jak polibek pokračoval, ruka, kterou měla kolem jeho pasu sjela ještě níž na jeho stehno, pak níž ke koleni a zpátky.

Harry měl pocit, že nemůže dýchat. Mohl vidět, jak její ruka Malfoye znervózňuje. Zase se zaměřil na krk, na jeden bod, zatímco ona pokračovala v hlazení jeho nohy a přiváděla ho… stejně jako Harryho… k šílenství.

Tohle pokračovalo několik minut, když se Malfoy odtáhl od jejího krku, bylo vidět, že se jí na něm udělala modřina, která bohužel vypadala přesně na to, čím byla způsobená. Znovu jí rozepínal blůzu, vsunul pod ní ruce, pomalu přesouval rty…

Harry sklopil oči. Pokoušel se myslet na něco jiného. Myslel na článek v Denním Věštci, který se objevil po explozi u Tří košťat. Byla u něj jeho stará fotografie z Poháru Tří kouzelníků. Byl malý, vypadal bledý a vystrašený. Připadalo mu to jako výsměch, článek tvrdil, že Harry Potter zatkl Smrtijeda, společně s penzionovaným Bystrozorem Pošukem Moodym. Bezmocně vypadající malý chlapec a stařec. Jak hrozní ti Smrtijedi museli být, když se jim je podařilo zatknout? To byl závěr. Žádná zmínka o Voldemortově návratu, vypadalo to skoro, jakoby tito Smrtijedi udělali žertík a nechali se chytit. Nebyl tu žádný obrázek kouřící rozvaliny, ačkoliv tu byla poznámka o madam Rosmertě s jejím tvrzením, že to všechno zorganizoval Sirius Black - ti chycení byly pouze jeho figurkami. Skvělé, přemýšlel Harry. Siriuse obviňují z další věci, kterou neudělal.

Když se po ceilidhu vrátili do Bradavic, tak si spolu krátce promluvili. Byli právě tady, u Hagridova srubu, když se Sirius znovu proměnil do lidské podoby. Kvůli tomu, že Mnoholičný lektvar vyprchal, bude se teď muset zase nějakou chvíli Prasinkám vyhýbat, stejně jako doufat, že se nikdo nebude vyptávat Iana Lucase. Lidé v kouzelnickém světě věděli, že je to jeho bratranec. Mohl by se dostat do potíží, kdyby se ukázalo, že napomáhal a je ve spojení s uprchlíkem. Tohle je pěkně nechutné, hloubal Harry. Jediná dobrá věc je, že až Voldemort svolá svoje Smrtijedy, budou mu dva chybět. To už něco znamenalo.

Neodvažoval se znovu vyhlédnout z okna, slyšel, jak oba sténají a vzdychají. Co má dělat? lámal si hlavu. Zdálo se, že ho nechá pokračovat. Měl by jít. Rozhodla se to udělat, rozhodla se dát se jeho nepříteli. Vzal do dlaně baziliščí amulet a pevně ho sevřel. Měl náhlou potřebu ho strhnout z krku a hodit do krbu. Ale nějak, v okamžiku, když se ho dotkl, ucítil, jak se uklidňuje. Musím jí věřit, přesvědčoval se. Zvedl oči ke špinavému oknu a zase nadzvedl záclonu. Zdálo se, že se ho pokouší od sebe odstrčit, hlavu měl mezi jejími ňadry, ale když se jí ho podařilo částečně odtáhnout, Harry si všiml, že má pořád podprsenku a ve výstřihu na hrudi další modřinu. Podruhé si zapnula knoflíčky.

„Já… my…musíme přestat. Tohle je až moc…"

„Poslyš, je mi to líto Ginny, já jen, že… že to jsou tvoje patnácté narozeniny."

Zírala na něj s otevřenou pusou a oblékla si svůj bradavický hábit. „A ty si myslíš, že můj malý narozeninový dárek pro tebe bude, že se s tebou vyspím?" Harrymu připadalo, že to je přesně to, co si Malfoy myslel. Otvírá a zavírá pusu, jako nějaká pěkně pitomá ryba, napadlo ho. Ginny se sehnula a pak po něm hodila jeho hábit.

„Jen proto, že je mi patnáct, neznamená, že jsem na tohle připravená, Draco."

„To říkáš ty," odporoval jí argumentativním tónem, který Harry tak dobře znal. „Ale tvoje tělo říká něco úplně jiného."

„Takže co? To znamená, že moc dobře víš, jak to udělat, aby s tebou souhlasilo. Pořád se řídím svým mozkem. A ten na to prostě ještě není připravený. Dobře vím, že klučičí mozek je v kalhotách…"

„Hej!"

„Ale no tak. Mám šest bratrů. A nejsem hluchá. Ty věci co slýchám doma! Víš, že někteří mudlové nepotřebují žádné paměťové kouzlo, když uvidí magii jen proto, že si prostě namluví, že se jim to zdálo? No, tak mí bratři si zřejmě myslí, že jsem jako oni, když se baví o těchto věcech, jaké to je být kluk, o sexu a o tom všem. Slyším všechno. Pamatuji si to a ukládám. Měl bys slyšet jednoho z nich, když mluvil o koulích… teď už nevím, který z nich to byl…"

„Ginny!" Draco Malfoy zněl skutečně zděšeně Weasleyovic chlapci. Po pravdě, Harry byl taky pěkně vedle. Zajímalo ho, jestli to nebyl Ron…

„Och Draco! Ty to vážně nechápeš, že? Já nejsem prudérní, jen prostě nejsem na sex duševně připravená."

Malfoy se na ni zašklebil. Harry to udělal taky, zrovna ho nenadchlo, když slyšel, jako mluví o věcech, které se týkají kluků a o nichž doufají, že holky nic neví. Pomyslel si, že z Malfoye se stane pěkný stín, zatímco na ni bude čekat.

„Takže," ozval se Malfoy roztřeseným hlasem. „Kdy si myslíš, že budeš připravená?"

Zírala na něj. „Jak to mám vědět? Je mi teprve patnáct. Vím, že podle starého zvyku to znamená velký zlom, rodiče dívky vystrojí velkou slavnost a pozvou kouzelníky, kteří mají zájem se s ní oženit, některé dívky se vdají ještě ve škole a prázdniny pak místo s rodiči tráví se svým manželem. Ale to je hrozně dávno, už to nikdo nedělá. Jen proto, že je mi patnáct ještě neznamená, že se budu držet nějakého řádu jako nějaký zatracený vlak! Možná to byl špatný nápad, možná jsem ještě moc mladá na vztah, jako je tenhle. Jen tě otravuju…"

Oba, Malfoy i Harry pocítili paniku. Pokud ona a Malfoy nebudou dohromady, co se stane s plánem uvěznění Luciuse Malfoye v Azkabanu? Nicméně Malfoy panikařil z jiného důvodu.

„Ne, Ginny! To je moje chyba. Neměl jsem na tebe tak naléhat." Harry byl šokovaný, když uslyšel, že bere vinu na sebe. Pak zažil další, když uslyšel svoje vlastní jméno. „Nicméně se musím zeptat, jestli to nemá něco společného s Potterem?"

Obrátila oči v sloup a bezmocně rozhodila ruce. "Ne! Tohle s Harrym nemá nic společného! To je o mě! Prostě nejsem připravená!"

Malfoy pevně stiskl rty a zamumlal omluvu. Políbil ji, stejně jako tenkrát poprvé v učebně Lektvarů. Potom, bez dalšího slova se otočil a zamířil do Zakázaného lesa, Harry ho sledoval, jak došel až k jeho okraji a pak v něm zmizel. Najednou mu došlo, že Ginny se zřejmě vrátí do srubu. Přeběhl místnost a už měl ruku na klice, když se objevila u zadních dveří a konsternovaně se zastavila, když ho uviděla.

„Ach, ahoj! Tak tady jsi, Ginny. Zrovna jsem se chystal po tobě rozhlédnout."

Vypadala nedůvěřivě, ale neodporovala mu. „Chtěla jsem si jen chvíli sama posedět. Ráda se dívám na les." Stála od něj jen stopu a on se nedokázal ovládnout, aby jí na tvář nepřitiskl svoje rty, byl to jen krátký dotek.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Ginny," řekl tiše. Dívala se na něj s rozšířenýma očima.

„Měli bychom se vrátit," ozvala se roztřeseně. Přikývl a otevřel dveře. Když se vrátili k velkému stolu, seděli tu s Hagridem jen Ron, Parvati, Neville a Hermiona. Všichni ostatní už odešli, byl skoro čas večeře, ale slunce ještě nezapadlo. Dny se znovu začaly prodlužovat, letěly vstříc létu a konci školního roku. Náhle se zdálo, že pátý rok uběhl nějak rychle. Harry cítil, že má hlavu přecpanou spoustou informací a zajímalo ho, jestli si na něco vzpomene, až budou skládat zkoušky N.K.Ú. Třeba mu McGonagallová dá z Přeměňování plný počet bodů jen proto, že zvládl svůj zvěromážský trénink.

Přál si, aby se právě teď mohl přeměnit a běžet do lesa, Hermiona přelétala zuřivým pohledem mezi ním a Ginny, všimla si modřin na jejím krku. Posadil se vedle ní a zašeptal jí. „Setkala se s NÍM za srubem." Hermiona přikývla, když to uslyšela, ale pořád si ho zvláštně prohlížela. Bezmyšlenkovitě si pohrával s baziliščím amuletem. Zdálo se mu, že koutkem oka zahlédl, že se na okraji lesa dole u jezera vynořila světlovlasá postava, pak obešla vodu, zamířila ke skleníkům a nakonec do hradu. Co když se něco stane a já tam nebudu? lámal si hlavu. Pak se podíval na Ginny, vzpomněl si, že je třetí v Soubojnickém klubu a dokonce ani Malfoy ji neporazil (ačkoliv nebyl moc přesvědčený, že se o to skutečně snažil). Dokáže se o sebe postarat, pokoušel se přesvědčit sám sebe. Nikdy mu nedovolí udělat nic, co by nechtěla. Ovšem otázka, která ho trápila byla:

 Ale co Ginny chce?