— KAPITOLA DVADSIATA SIEDMA —

Odhaleni (2. časť)   

Harry měl problémy se snědením své snídaně. Upřeně se díval na jídlo na svém talíři a myslel si, je to moje oblíbená snídaně, ale nepřinutil se sníst ani kousek. Podíval se otevřeným oknem, které bylo těsně pod začarovaným stropem, ven a viděl modré jarní nebe, na kterém bylo jen několik malých měkoučkých obláčků, které se po něm hnaly. Konečně se to stalo; malá černá sovička vlétla oknem a po ní dovnitř vlétla spousta ostaních sov, které doručovaly noviny, balíčky, svitky pergamenů a ostatní zprávy svým adresátům.  Potom si Harry všiml sokola, ne sovy, který nesl velkou pergamenovou obálku s černými okraji. Už je to tady, pomyslel si se staženým hrdlem. Ale nestalo se tak; sokol se snesl k havraspárskému stolu a obálku upustil do rukou Rogera Daviese. Harrymu se rozšířily oči údivem. Roger přece nemohl Dracovi posílat školní sovy, když byl verbován až teď. Bylo to pořád horší a horší. Podíval se Rogerovi do tváře; ten seděl vedle svého bratra Evana, který vypadal, že se ho právě ptá na dopis, který dostal. Roger ho odbyl pokrčením rameny a dopis rychle schoval do batohu, evidentně plánoval přečíst si ho později. Možná, pomyslel si Harry, byly Siriusovy zprávy špatné a já nemám být naverbován už dnes. Musíme pomoct Daviesovým, přemýšlel dál Harry, předtím než je všechny zabijí…

Ale náhle ucítil ostrou bolest v rameni; byl to jiný sokol, který mu zasekl drápy (Harry si byl jist, že má paži do krve rozedřenou) do ramene a potom mu do klína pustil béžovou pergamenovou obálku s černými okraji. Harry sebou znovu cukl, když se pták otočil a odletěl. To už ho nesledoval; díval se na obálku, která mu ležela v klíně.

Pan H. Potter

Bradavická škola čar a kouzel

Velká síň

Nebelvírský stůl

Zlomil černou voskovou pečeť, všiml si, že na ní byl vytlačen had a lebka. Potom otevřel velkou pergamenovou obálku krémové barvy a vytáhl z ní velký kus pergamenu. Bylo na něm jenom deset slov.

Dotkněte se svou hůlkou této stránky a řekněte své jméno.

Harry se rozhlédl. Všichni vypadali, že jsou zaneprázdněni a nevšímali si ho. Hermiona četla většinu Denního věštce, kromě famfrpálové stránky, kterou Ron důkladně pročítal. Will do sebe, jako obvykle, házel svou snídani co největší rychlostí. Ginny měla nos strčený v knize, zatímco Amy a Andy, kteří seděli vedle ní, se přátelsky hašteřily. Colin Creevey se bavil o fotbale se svým bratrem Dennisem, a Harry se zájmem sledoval, že Jules Quinn se snaží zaujmout sestru Deana Thomase, Jamaicu, (která je velice hezká, pomyslel si Harry, i přesto, že jí je jen jedenáct). Ruth Peltaová se ptala Zoey Russellové na její úkol z Věštení z čísel a Fred s Georgem a ostatními ze sedmého ročníku se bavili o nadcházejících O.V.C.E.

Harry potají vytáhl hůlku a zašeptal, “Harry Potter.”

Slova zmizela. Nová slova, která měla dát další instrukce, postupně vznikala na jejích místě.

Nemohu ověřit identitu kvůli šeptání. Musíte mluvit normálním hlasem. Pokud je to nutné, změňte místo, na kterém se nacházíte.

Zpráva postupně vybledla. Pergamen byl prázdný. Potom se znovu objevila původní zpráva a vypadala, jako by nikdy nezmizela.

Harry se podíval k učitelskému stolu. Zachytil Snapeův a Brumbálův pohled. Ředitel na něho kývl. Snape vstal a odešel ke dveřím tajné chodby. Harry strčil dopis do batohu, postavil se a hodil si ho na záda.

“Řekni Hagridovi, že se maličko zpozdím,” řekl Ronovi, a hnal se přes Velkou síň tak rychle, že Ron nestihl odpovědět. Do sklepení prakticky seběhl.

Dveře Snapeovy kanceláře byly otevřené. Harry jimi proběhl, ani nepočkal, až ho Snape uvítá a prudce je za sebou zavřel, aniž by o to byl požádán. Vytáhl dopis z tašky a položil ho na desku stolu. Snape ho rychle přelétl očima, potom se zadíval na Harryho, který vytáhl svou hůlku a dotkl se pergamenu.

“Harry Potter,” řekl tak normálním hlasem jak to jen šlo. Potom deseti slovná zpráva zmizela a pergamen zase zůstal prázdný. Za chvíli se pomalu začala objevovat nová zpráva.

Byl jste vybrán, abyste sloužil Temnému Pánovi. Buďte v bradavické knihovně v pátek večer v šest čtyřicet pět. Přijďte sám. Obdržíte další instrukce. Pokud jste si vše přečetl, dotkněte se pergamenu hůlkou a znovu řekněte své jméno.

Snape se podíval dolů na pergamen. Netrpělivě zabubnoval prsty na desku stolu. Potom mávl rukama. “Jak dlouho budeme ještě čekat, než se zobrazí další zpráva?”

Harry se upřeně zadíval na dopis. “Co tím myslíte?”

“Co myslíte vy tím, co tím myslíte?” zeptal se ho Snape, a zatvářil se trochu rozpačitě, když si uvědomil, jak hloupě to znělo. “Je pořád prázdný. Jak dlouho budeme čekat na novou zprávu?”

Harry se znovu podíval na pergamen a potom na Snapea. “Vy ho vidíte prázdný?”

Snape vypadal otřeseně. “Pro vás není prázdný?” zeptal se Harryho a zadíval se dolů na pergamen.

“Ne,” odpověděl Harry. “Říká, že mám být v bradavické knihovně zítra ve tři čtvrtě na sedm pro další instrukce.”

“To že říká? Je to všechno?”

“Skoro, taky říká, že jsem byl vybrán, abych sloužil Temnému Pánovi a že se ho mám dotknout hůlkou a znovu říct své jméno když jsem hotov se čtením.”

“Musí být začarován tak, že po ověření vaší identity vidíte, co říká, jenom vy. Dobře, dotkněte se ho hůlkou a řekněte své jméno; uvidíme, co se stane.”

Harry se dotkl dopisu a znovu řekl, jak se jmenuje. Bezprostředně potom vyskočily z obálky a pergamenu černé plameny a zničily je. Vypadalo to jako kdyby nikdy neexistovaly. Dokonce i vosková pečeť zmizela. Pergameny, které byly na Snapeově stole byly nedotčené; deska samotná taky nebyla poškozena.

“Dobře,” řekl Harry a díval se dolů na desku stolu. “Není toho mnoho, co říct Siriusovi, že ano? Radši bych měl jít na Hagridovu hodinu. Přesto, mohl byste mi zavolat Siriuse?” Snape přikývl a přešel ke krbu. Předtím, než hodil Letax do ohniště si Harry vzpomněl. “Pane profesore--” řekl náhle a otočil se. “Skoro jsem zapomněl. Vypadá to, že Roger Davies taky dostal dopis. Taky mu ho doručil sokol.”

Snape, pokud to bylo vůbec možné, zesinal ještě víc. “Neřekl jste, že vám byl ten dopis doručen sokolem. Lucius Malfoy chová sokoly. Copak verbuje našeho primuse, dokud je stále ve škole?” Přejel si rukou po tváři a hluboce přemýšlel. “Řeknu řediteli, aby na něj dohlédl.”

“A na jeho rodinu,” řekl Harry. “Budou v nebezpečí.”

Snape se na Harryho zadíval. “Jenom když odmítne.” Harry polkl. Snape to řekl tak, jako by to bylo dost nepravděpodobné.

“Jsou v jeho rodině nějací Smrtijedi?”

“Pokud vím, tak ne. Ale z Daviese mám špatný pocit.”

“A co jeho bratr Evan? Myslíte, že se ho také pokusí naverbovat?”

Snape zavrtěl hlavou. “Je moc mladý--”

“Je v pátém ročníku jako já a Draco Malfoy. Je taky prefekt a v soubojích je dokonce lepší než Roger.”

“Vy a Draco Malfoy jste v Proroctví. To je rozdíl.”

Harry přikývl. “Tak jo, řekněte Siriusovi, že je mi líto, že jsem ho promeškal. Opakujeme poslední tři roky Péče o kouzelné tvory na N.K.Ú., takže bude lepší, když půjdu--”

“Neříkejte--” řekl Snape úsečně. Harry škubnul hlavou. “Neříkejte nikomu o tom dopise. Nikomu.”

Harry přikývl. Snape myslel Hermionu. A taky Rona. Rád by věděl, jestli se Snape dopátral, jak hluboce jsou s Hermionou spojeni. Potom si Harry vzpomněl, jak si Snape prohlížel fotografii z Corfu. Pravděpodobně se dopátral. Harrymu připadalo, jakoby se mu zakalila paměť. Bylo to jako kdyby se mu to všechno jen zdálo. Jejich společná noc…

Když dorazil k Hagridově chýši, páté ročníky Nebelvíru a Zmijozelu seděly na lavičkách v půlkruhu kolem Hagridovy zahrady a zapisovaly si poznámky o jednorožcích a hipogryfech. Harry se snažil zachytit pohled Draca Malfoye, když si sedal, ale ten se nedíval správným směrem. Sedl si mezi Rona a Hermionu, kteří mu drželi místo. Nepozorně poslouchal, co Hagrid říkal; místo psaní poznámek si z nudy kreslil. Většinou se jenom díval kolem sebe nebo na Rona s Hermionou. Neřekl to Snapeovi, nebo Siriusovi, ale už se rozhodl, jako Percy. Udělá všechno, co bude nutné k tomu, aby ochránil jejich bezpečnost. Dokonce--

Dokonce si nechá vypálit Znamení zla.

* * * * *

Harry došel ke stolu v rohu knihovny a posadil se. Zkontroloval hodinky. Bylo šest třicet. Svou večeři rychle zhltnul, potom se nepozorovaně vytratil a po mramorových schodech vyběhl do knihovny. Dnešní den trval věčnost. Nejdříve Lektvary, Lektvary se Snapem, který po Harrym házel ustarané pohledy a s Hermionou, která se zle dívala na Crabbeho, Goyla a Malfoye, kdykoli ji začali svlékat očima, což se dělo dost často. Pořád do ní rýpali kvůli té fotce; Neville se Hermioně sice omluvil za to, že dal knížku s fotkou Mafoyovi, ale škoda už byla napáchána.

Formule byly celé věnovány přípravě na N.K.Ú., a Harry byl příjemně překvapen, kolik různých kouzel bylo teď jeho druhou přirozeností, zejména potom, co absolvoval Turnaj Tří Kouzelníků a potom, co začal chodit do Soubojnického klubu. Ale nemohl si pomoci a pořád pokradmu sledoval Kratiknota, stále by rád věděl, kdo použil to kouzlo na dveře učebny Formulí.

Po obědě, kterým se málem udusil, následovalo Přeměňování a další přehled učiva pro N.K.Ú. Při Moodyho hodině se dělo to samé. To bylo podstatně složitější, protože, na rozdíl od jiných předmětů, neměli celou dobu jednoho učitele. Hermiona byla jediná, která něco věděla o vlkodlacích, a Moody zjistil, že se ve druhém ročníku od Lockharta nenaučili ničemu užitečnému. Z důvodů, kterým Harry rozuměl až moc dobře, Moody dokonce ani nechtěl, aby mu ukázali, kde v Lockhartových knihách skončili. Dokonce ho napadlo, že Lockhart sám odnikud nikdy nevyhnal ani vřeštící vílu, ale to mu nezabránilo v tom, aby napsal docela přesný postup toho, jak je odstraňovat. Harryho napadlo, že by se do těch knih mohl podívat; bez toho, aby to řekl Moodymu. Mohl by přeskočit ty části, ve kterých Lockhart zveličuje sám sebe a své činy. Zaplatil totiž za knihy slušné peníze a byly v nich informace, které by mohl potřebovat.

Harry se rozhlédl po opuštěné knihovně. Bylo šest třicet pět. Křečovitě bubnoval prsty do okraje stolu a doufal, že už se někdo objeví. Přejel rukou po nejbližší polici knihovny a vytáhl náhodně vybranou knihu. Otevřel desky knihy a začal číst. Jen proto, aby měl co dělat. Kniha byla, shodou okolností, o černokněžnících a o tom, co dělají. Harry nalistoval prostředek knihy a začetl se.

Jeden z nejstrašnějších černokněžníku šestnáctého století byl znám i v mudlovském světě; ale ne jako kouzelník. Pere Juillet De Pems Marvolo byl přímý potomek Salazara Zmijozela a velké vážnosti se těšil v údolí Loire, kde byl opatem benediktínského kláštera St. Jean Baptiste. Marvolo začal svou vládu teroru čistkami proti židům žijícím v okolní krajině v roce 1537, přesně dvacet let potom, kdy Luther ve Wittenbergu pronesl svých Devadesát pět tezí, které přispěli ke zmírnění inkvizicí vedených proti slabě kacířským sektám včetně většiny Lutherových přívrženců, a vyvinuly se do upalování čarodějnic (přestože všichni obžalovaní byly kouzelnickou komunitou známi jako mudlové).

Jako většina duchovních té doby, ať to byl kouzelník nebo mudla, si Marvolo vydržoval milenku a stal se otcem několika nelegitimních potomků, ke kterým se otevřeně přiznával. Doufal, že povýší do pozice kardinála a odtud, že se stane papežem, ale vlna Lutherismu a později Trentský koncil jeho plány zhatily. Trentský koncil zjistil a nesouhlasil s jeho praktikami, jako vydržování milenek a zakládání rodin. V roce 1560, tři roky předtím než Trentský koncil ukončil svou činnost, byl Marvolo sesazen ze své funkce a exkomunikován.

Potom, co ztratil prostředky na uchopení moci v mudlovském světě (můžeme být rádi, že se nestal papežem) se Marvolo stal novou osobou. Přeskupením písmen svého jména, bez svého církevního titulu, byl schopen přeskupit “Pere Juillet De Pems Marvolo” do podoby, “Je m’appelle Sieur Voldemort,” neboli, “Já jsem lord Voldemort.”

Jako Voldemort se Marvolo proháněl francouzskou krajinou, páchal škody a mizel za svým znamením: hadem a lebkou… Kouzelnické autority byly v rozpacích, co s Marvolem dělat. Nakonec bystrozor, který ho hledal několik let, zabil jednoho jeho syna přímo před Marvolovýma očima. Marvolo se ho okamžitě pokusil vzkřísit a potom provedl kouzlo Enuma Ellish. O tom mluví bystrozorovo svědectví:

“Přivolal velkého hada, který ho všude doprovázel a promluvil k němu hadím jazykem. Obrovské zvíře si strčilo konec těla do tlamy a utovřilo kruh kolem Temného Pána a jeho syna, kterého držel v náručí. Pozvedl hůlku k nebi a řekl, ‘Enuma Elish! Tiamat! Apsu!’

“Když to dořekl, ozvalo se hřmění, které vycházelo z nebe. Na nebi se shromáždily černé mraky a s posledním slovem zaklínadla Temného Pána začaly sršet blesky. Blesk udeřil do země u nohou Temného Pána, kde se udělala trhlina, která se začala otvírat. Země se otvírala více a více, zvuky hromů byly ohlušující, takže jsem si musel rukama zakrýt uši. Potom, i se synem v náručí, skočil do té bezedné jámy. Čekal jsem, ale nevrátili se. Nebyl úspěšný - nezachránil sebe, ani svého syna. Průrva v zemi zmizela a had se odplazil pryč. Rozhlásil jsem po okolí, že obávaný Voldemort (nikdy jsem se, na rozdíl od jiných, nebál říct to jméno) je pryč; v kouzelnickém světě to byl velký důvod k radosti.”

Asi o dvacet let později ten samý bystrozor prohlásil, že viděl Marvola v Lyonu a snažil se přesvědčit autority kouzelnického světa, že zmýlil ve věci jeho zmizení. Ať mu byl sebevíce podobný, dokonce byl-li to kouzelník, který ve společnosti vystupoval jako Voldemort, nebyl shledán nebezpečným pro kouzelnický, nebo mudlovský svět a bystrozor byl poslán do důchodu kvůli svému vysokému věku (sto sedmdesát tři let) a halucinacím.

Harry polkl; kdy byla tahle kniha vydána? Nevypadala obzvlášť stará, nebo opotřebovaná. Otočil ji na začátek. Byla vydána nakladatelstvím Sweetbriar Publishing když mu bylo pět. Jenom ze zajímavosti nalistoval rejstřík a hledal pod P. Tady; našel záznam. Potter, Harry, strany 532-534.

Přemýšlel o tom, že nalistuje ony stránky, aby věděl, co o něm píší, ale náhle uslyšel syčení. Zní cize, pomyslel si. Copak jsem ztratil schopnost rozumět Sandy?

“Sandy?” řekl tiše.

“Ano, Harry Pottere?”

“Co je to?”

“Co je co?”

“Co jsi mi říkala?”

“Nic jsem ti neříkala. Spala jsem.”

“Oh. Promiň, Sandy. Spi dál.”

“To je vše? Vzbudil jsi mě, abys zjistil, jestli jsem byla vzhůru?”

“Úplně tak to není, Sandy. Promiň.”

Harry se rozhlédl kolem sebe; znovu uslyšel syčení. Uvědomil si, že to je člověk, který dělá syčivé zvuky, a vycházelo to zpoza regálu, ve kterém našel knihu, kterou si četl. Vzal knihu do rukou; plánoval si ji půjčit. Rona a Hermionu by hodně zajímalo to, co si tady přečetl o Voldemortovi.

Přešel podél regálu a našel za ním Draca Malfoye. “Včas, Pottere. Slyšel jsem tě mluvit s hadem.”

“Já můžu, Malfoyi. Ty jsi ten, kdo nemůže.”

Malfoy se ironicky zasmál. “Samé ‘dobré ’ věci - to je pro tebe typické. ” Harry se kousl do jazyka, aby mu neřekl o Sandyině Vidění. “Poslouchej, Pottere. Musíme si promluvit.”

“O mém verbovacím dopise?”

“Jo.”

“Dobře, kde jsou moje instrukce?”

Malfoy se ušklíbl. “O to právě jde. Žádné instrukce nejsou. Dostal jsi standardní verbovací dopis…“

“Copak existuje standardní smrtijedský verbovací dopis?”

“To neřeš. Nemám pro tebe ale ani místo a čas, kam přijít a říct svou odpověď.”

“Proč?” “Můj otec si o tobě myslí, že jsi… speciální případ. Nechce ti dát žádný čas na přípravu. Až se to stane, nebudeš o tom vědět v předstihu.”

Harry potřásl hlavou. “Poslouchej, nejde mi o mě, jenom nechci, aby se něco stalo i někomu jinému. Můžeš mi říct, jestli si myslíš, že se to stane před příští sobotou?”

“Ne, nemůžu. Proč?”

“Protože do té doby potřebujeme mít tvého otce z cesty. Ten den má Percy Weasley ohlásit svou odpověď. Je taky verbován.”

“Cože?” Malfoy vypadal vystrašeně. “Jak to víš?”

“To ti nemůžu říct. Vypadáš, jako kdybys o tom nevěděl.”

Omráčeně zakroutil hlavou. “Ne, nevěděl… Víš, co se chystá udělat?”

“Ne,” lhal Harry. “Ale vím, že tvůj otec už nechal vyvraždit dvě rodiny, protože se mu nepovedlo naverbovat jejich členy. Domnívám se, že jsi četl a Marcusovi Flintovi? Bylo to ráno v Denním Věštci.” “Nevšiml jsem si ničeho o mém otci, nebo o Temném Pánovi…“

“Samozřejmě, že to tam nebylo, ty pitomče! Ministerstvo se to stále snaží zapírat. Flint se nechtěl stát Smrtijedem a jeho vlastní otec ho zabil!.”

Malfoy se svezl na zem. “Mar… Flint…“

Harry se na něj dolů podíval. “Můžeme tvého otce dostat pryč do příští soboty? Předtím, než budou všichni Weasleyovi v nebezpečí?”

Podíval se nahoru na Harryho. “Nevím. Uvidím, co se dá dělat…“ Ale vypadal ustaraně.

“Řekni, kdy to bude…“

“Ne.” Malfoy se postavil.

“Ne?”

“Je to můj plán, Pottere, ne tvůj. Jde o moment překvapení. Kdybys poslední části mého plánu přihlížel tak, jak si to představuješ, můj otec by nejdřív zabil mě, potom tebe, a nakonec všechny, kteří by stáli okolo.”

Harry se na něj prohnaně zadíval. “Pořád si nevím, proč bych ti měl věřit…“

“Dobrá. Mysli na tohle: Zacházej se mnou, jako bych byl něco horšího, než tvůj největší nepřítel a můj otec by na to mohl skočit.”

“Zeptáš se ho na Percyho?”

Malfoy zavrtěl hlavou. “Nemůžu si to dovolit. O tom, jak verbuje ostatní, se mnou nemluví. Jsi jediný případ, do kterého mě zatáhl.”

“To se může změnit.”

“Proč?”

“Viděl jsem, jak Roger Davies ráno dostal svůj verbovací dopis.”

Malfoy si odfrkl. “Hm, pravděpodobně se to dlouho očekávalo, ne? Svým způsobem je horší než můj otec…“

“Takže o tom nevíš? A nevíš, kdy a kde má odpovědět?”

Malfoy zavrtěl hlavou. “Netuším. Už jsme tu dlouho. Měl bych jít, než se ostatní začnou vracet. Večeře je skoro u konce.”

“Dobře,” řekl Harry, otočil se a odešel od něj bez jakéhokoliv jiného rozloučení. Přešel ke stolu a počkal na madam Pinceovou kvůli vyřízení zapůjčení knihy. Potom odešel z knihovny do nebelvírské společenské místnosti a čekal na Rona a Hermionu. Přál si, aby měl něco, co by mohl říct Snapeovi a Siriusovi, ale všechno, co věděl, bylo, že někdy příští týden na něj zaútočí ze zálohy. Nebylo to příjemné pomyšlení a cítil, že se pomalu stává stejně paranoidní jako Moody. Otevřel knihu uprostřed a znovu si přečetl kapitolu o Lordu Voldemortovi. Fakt, že Tom Raddle nebyl tak odporně originální mu neposkytoval zrovna silnou útěchu…

* * * * *

Hermionu kniha, kterou si Harry vypůjčil v knihovně, doopravdy zaujala. “Proč nás Binns neučí tohle? Všechno, co jsme se kdy učili byly vzpoury skřetů v Anglii…“

Harry poslouchal, co říká a chtěl s ní být sám, povídat si s ní, probrat, co budou dělat s Ronem, předtím, než jeho, ji, nebo Rona Lucius Malfoy napadne a zabije a oni se dostanou do hrobu bez toho, aby Ronovi řekli pravdu. Zjistila, že noc, kterou strávili spolu, byla chyba, zkouší na to zapomenout? To chtěl Harry vědět, aby se mohl zařídit stejně.

Harrymu připadalo, že dny doslova letí kupředu. V úterý večer zabalil Ronovi narozeninový dárek, aby mu ho mohl druhý den dát. Do soboty nezbývalo mnoho času. Snažil se představit si Percyho, jak stojí v kruhu Smrtijedů, jak ho mučí kletbou Cruciatus a jak mu vypalují Znamení zla. Ne. To se nesmí stát. Percy někdy dokázal být pěkně nepříjemný, ale tohle si nezasloužil. Harry si uvědomil, že Percy může mít pocit, že nemá pro co žít, když byla Penelopa po smrti. Snape se ke Smrtijedům připojil po tom, co ztratil Harryho mámu. Chtěl se Percy opravdu stát špionem, nebo chtěl být opravdovým Smrtijedem? Harry byl zmatený. V téhle době neexistovala žádná jistota. Nic pořádného, o co by se mohl opřít.

Předtím, než si šel lehnout mu Hermiona vstrčila do dlaně kousek papíru. Schoval ho v pěsti a sledoval ji, jak jde po schodech do své ložnice. Když byl nahoře ve své vlastní posteli, za svými zataženými nebesy, konečně se na něj podíval ve světle hůlky.

Společenská místnost. V jednu hodinu. Neviditelný plášť.

Harry polkl. Chtěla se s ním setkat. Bylo to tak dlouho, co spolu byli… ale nechtěla s tím přestat. To bylo něco! Cítil, že má stažené hrdlo, potom si vzpomněl na jejich společné noci v jeho posteli a musel si zakázat na to myslet, než ho zavalí vlna úzkosti. Bude to v pohodě, pomyslel si. Ale rád by věděl, kam půjdou, aby byli sami. Jestliže chtěla, aby přinesl plášť, musí to být někde mimo nebelvírskou věž.

Zkontroloval čas. Ještě hodinu. Vypadalo to, že to bude velice dlouhá hodina. Když byla skoro jedna, opatrně vylezl z postele a vytáhl svůj Neviditelný plášť z kufru. Vyplížil se z ložnice a opatrně sešel po schodech. Našel jí dole, jak na něj čekala. Krásně se na něj usmála.

“Už bych nevydržela ani minutu.”

A potom byla zase jeho; držel ji v náručí a jejich ústa se nenasytně spojovala mocnou silou přírody. Chvěl se, když držel její obličej a znovu se cítil nervózní, přestože už to měl jednou za sebou. Jemně přerušila polibek a dovedla ho k otvoru v portrétu. Když jím prošli, přehodili přes sebe Neviditelný plášť a Hermiona ho vedla k povědomému místu; ke koupelně prefektek.

“Honáci,” řekla mále pastevkyni na obrázku. Obraz se vyklonil a vešli. Svíčky na zdech a stropě se prodrali k životu a osvítili stejnou vanu, jako byla v koupelně prefektů. Harry z nich stáhl plášť a usmál se na ní.

“Skvělý nápad…“

Usmála se na něj zpátky. “Myslela jsem si, že se ti to bude líbit.” Prošla kolem vany, která byla velká jako bazén, k řadě kohoutků a několik jich pustila. Horká voda se vyřítila ven společně s bublinkami a aromatickou pěnou. Když byla vana plná, Hermiona si sundala župan a noční košili. Harry ztuhnul; byla tak krásná, a viděl ji daleko lépe, když ji osvětlovaly svíčky místo měsíce, jako předtím.

Pomalu vstoupila do vany, povzdechla si a podívala se na Harryho. “Pojď, doufala jsem, že se ke mně připojíš.”

Když se Harry začal svlékat, připadal si jako ten nejnemožnější člověk na světě. Musel jsem přece zdědit aspoň něco z vrozeného půvabu mé matky, pomyslel si. Odložil Sandy, brýle a naposled i baziliščí amulet. Potom skočil do horké vody na opačné straně bazénku než Hermiona a doplaval k ní. Usmívala se na něj, když ji objal; byl to úplně jiný pocit, držet ji pod vodou, když kolem nich proudila horká voda a bublinky.

Naklonil se k ní, aby ji políbil a ona mu polibek oplatila. Když se narovnal, všiml si, že se na něj dívá zúženýma očima.

“Víš, že bez brýlí vypadáš úplně jinak, Harry?”

Harry svraštil čelo. “Nemůžeš mi říct, jestli je to dobře, nebo špatně?”

Usmála se a políbila ho na nos. “Je to dobře i špatně. Prostě vypadáš jako dva různí lidé - s brýlemi a bez nich.”

Posunul své ruce trochu dolu, takže tiše zasténala. “Kdy tedy svého kluka podvádíš? S Harrym-s-brýlemi nebo s Harrym-bez-brýlí?”

“Nevím,” zamumlala a začala ho měkce líbat na krku. “Řeknu ti to, až zase budu mít mozek na svém místě…“ Usmál se a znovu ji políbil. Potom se od něj odtrhla a začala vylézat z vody. Harry se zachvěl; na pohled jak z jejího těla okapává voda mu nestačila slova…

Vytáhla ze županu hůlku a na zem nedaleko vany použila zaklínadlo, které nemohl slyšet. Vylezl z bazénku a šel k ní.

“Hermiono, co to--”

Ale najednou do něj strčila a on, mávaje rukama, spadl na ten kousek podlahy, na který před chvílí použila kouzlo. Škubnul sebou a očekával bolest, která určitě přijde po nárazu a chtěl vědět, proč to vůbec udělala. Ale místo toho dopadl na měkký povrch, jako kdyby spadl na matraci. Několikrát udeřil pěstí do dlaždic vedle míst, kde ležel; nebolelo to ani trochu. Podíval se na Hermionu, která se na něj usmívala.

“Polštářové kouzlo.”

Lehla si k němu na podlahu, položila se na něj a hluboce ho líbala.

“Moje holka je ta nejchytřejší čarodějka na světě,” řekl a usmál se na ni.

“A můj kluk je ten nejpřitažlivější kouzelník na světě,” řekla a políbila ho na krk. Potom posunovala svá ústa níž a níž a Harry si vzpomněl na blažený úsměv George Weasleyho, tenkrát na večírku v Prasinkách…

* * * * *

Potom usnuli. Hermiona měla nohu přehozenou přes jeho trup a Harry si podpíral hlavu rukou. Pomalu otevřel oči a cítil se dezorientovaný. Když si vzpomněl, kde je podíval se na Hermionu, která potichu oddychovala. Strčil ruku do vody ve vaně; byla studená. Otřásl se. Potom dostal uličnický nápad. Znovu ponořil ruku do vody a otřásl jí na Hermionu; studené kapky ji dopadly na obličej.

Otevřela oči, zakřičela leknutím, posadila se a usmála se na Harryho, který se pořád nemohl vynadívat, jak je krásná.

“Harry…” postěžovala si rozespale. Ten se jenom usmál.

“Promiň. Nemohl jsem si pomoci.”

Zadívala se na něj oceňujícím pohledem. “Abys věděl, vypadáš strašně přitažlivě…“ řekla mu tiše a naklonila se k němu, aby ho políbila. Nejdříve se k ní také naklonil, ale potom ucukl.

“Hermiono, můžu se tě na něco zeptat?”

“Na co?”

“Proč jsme Ronovi neřekli jak to s námi je doopravdy?”

“Zamračila se. “Opravdu myslíš, že to byla správná doba? Choval se zběsile!”

“A bude se chovat ještě víc zběsile, jestli zjistí, že jsme mu ten den lhali. A co budeme dělat? Řekneme mu: Jéminkote, mi spolu už rok chodíme a nevzpomínáme si, že by ses kdy ptal, jestli spolu netrávíme nějak moc času…“

“Nebuď sarkastický, Harry. Docela mi to kazí náladu.”

“Musíme o tom mluvit, Hermiono! Je to náš nejlepší přítel; je důležitý.”

“Tenkrát to nebyla ta správná doba, Harry!”

Najednou se ozval šplíchavý zvuk a Harry si uvědomil, že něco stříbrného vyletělo z jednoho z kohoutků a spadlo do vody. Stříbrná věc vstala z vody a se zájmem se po nich rozhlédla.

“Výborně!” řekla Uršula. “Zdálo se mi, že jsem slyšela tvůj hlas, ale netušila jsem, že tě najdu tady a s ní…“

Harry šokovaně sledoval Ufňukanou Uršulu. Náhle se Hermiona postavila a zaječela. Oba, Harry i Uršula, si zakryli uši, jak se zvuk od mramorového zařízení koupelny odrážel stále dokola.

“Hermiono!” řekl zhnuseně. “Vzbudila jsi půl školy!”

Hnala se k místu, kde nechal svůj župan a oblékla si ho. Uršula si prohlédla Harryho oceňujícím pohledem, stejně jako před chvílí Hermiona. “Vypadáš jinak. Loni jsi vypadal víc… víc jako kluk.”

Harry zrudl, když si vzpomněl, jako ho špehovala v chlapecké prefektské koupelně, když se snažil rozluštit klíč k druhému úkolu Turnaje. Zvedl župan ze země, kde ho upustil, oblékl si ho a otočil se k Hermioně. Ta namířila na Uršulu hůlkou a vypadala dost naštvaně na to, aby ji mohla zabít, pokud by Uršula už nebyla po smrti.

Otočil se zpátky k Uršule. “Neměla bys špehovat lidi v koupelnách. Vrať se do svého záchodku”

“Hádali jste se tak, že jsem vás mohla poslouchat až dole v potrubí kuchyně.”

“Nehádali jsme se!” řekl Harry a uvědomil si, že možná lže. On a Hermiona se nikdy nehádali, Ron se s ní hádal, ale oni dva nikdy. Byla to hádka?

“Mě to znělo jako hádka…“ povzdechla si Uršula. “Víte vůbec, jak je nudné být po smrti?” Vznášela se k Hermioně a ignorovala hůlku, kterou na ní mířila. “Před tou hádkou jsi taky dělala pěkný povyk. Všechno to vzdychání--”

“Anima tua, anima mea!” zakřičela nakonec Hermiona. Harry šokovaně sledoval Uršulu, která se vznášela kousek nad zemí. Podíval se na Hermionu.

“Co chceš dělat?”

Zamyšleně se rozhlédla. “Možná… přemýšlej, koho nemáme rádi?”

“Kam tím míříš?”

“Jo, je tady Malfoy a jeho kamarádíčci, Pansy Parkinsonová…”

“A co Roger Davies?”

Usmála se. “Perfektní.”

“Hermiono, co chceš dělat?”

“Malý žertík. Neškodný.” Zašklebila se na zmrzlého ducha. “Uršulo!” řekla pánovitě. “Nic jsi tu neviděla. Poletíš do ložnic havraspárských chlapců ze sedmého ročníku a vzbudíš Rogera Daviesa spoustou uslintaných polibků!” Začínala se smát, ale překonala se. Harryho už bolely tváře, jak je měl křečovitě napnuté, aby se nezačal smát. Znovu na Uršulu namířila hůlkou.

“Anima tua!”

Uršula se probudila, vůbec si nevšimla ani jednoho z nich a vletěla do jednoho z kohoutků, které byly po obvodu vany. V okamžiku byla pryč. Hermiona vypustila vanu, potom si znovu sundala župan a znovu Harryho donutila se zachvět při pohledu na ní. Tentokrát to ale bylo jenom proto, aby si pod župan mohla natáhnout noční košili. Věděl, že by měl udělat to samé; měli by se vrátit do svých oddělených postelí v nebelvírské věži. Začínalo být pozdě.

Když se oblékli, přešli ke dveřím a opatrně zevnitř otevřeli obraz. To pro případ, že by byl Filch nablízku. Bez problémů prolezli otvorem v portrétu, ale než vstoupili do společenské místnosti, přitáhl si Harry Hermionu a dal jí dlouhý pomalý polibek. Když se jejich rty rozpojily, Hermiona vypadala, že by ho ze všeho nejradši znovu zatáhla do koupelny…

“Díky,” řekl tiše.

“Díky? To je všechno, co mi můžeš říct?”

“Tím jsem chtěl říct… díky, žes mi potvrdila, že jsem si tu noc, kterou jsme strávili spolu, nevymyslel. Začínalo mi to tak připadat…“

“Dobře. To víš, to co se stalo Nevillovi a tak…”

“Já vím.”

“Chtěla…, chtěla jsem tě celou tu dobu, ale připadala jsem si strašně špatně, když na tom Neville byl tak zle…”

“Já vím, já vím,” opakoval pořád tišeji a tišeji, znovu se sklonil a políbil ji. Byl to opravdu procítěný polibek. Až se mu stáhlo hrdlo. “Měli bychom jít,” řekl tiše. Přikývla, ale vypadala váhavě. Řekl heslo a portrét se vyklonil dopředu. Vyšla zpod pláště a vyběhla po schodech bez jediného ohlédnutí, Harry se po špičkách vydal do své ložnice a snažil se zadržet kýchnutí do té doby, než bude za svými nebesy. Na druhé straně pokoje slyšel Ronovo chrápání.

Potom si Harry uvědomil, že dnes má Ron šestnácté narozeniny. Přemýšlel o dárku, který pro něj měl, a který teď ležel schovaný v jeho kufru. Cítil se dost nafoukaně kvůli tomu, že se mu ho rozhodl dát; věděl, že je to něco, co by ho mohlo vyvést z míry. Teď si ale přál, aby mu místo toho mohl dát jiný dar-dar pravdy. Zajímalo ho, kdy mu to budou moct říct. Lehl si, hlavu zabořil do polštáře a přál si, aby mohli Ronovi říct všechno…

* * * * *

Harry se snažil moc se přihlouple neusmívat, když se druhý den společně s Ronem sešli s Hermionou, aby šli běhat. Jakmile vstal, popřál Ronovi šťastné a veselé narozeniny a zeptal se ho, jestli si dneska s běháním nechce dát pauzu. Ron řekl, že ne, takže den začal jako každý jiný. Hodiny byly, jako obvykle, plné opakování učiva k N.K.Ú., ale po Moodyho hodině na konci vyučování šli na Ronův narozeninový večírek k Hagridovi. Každý věděl, že o něm Ron ví (nenáviděl překvapení), takže všichni pozvaní šli hlavní vchodem ven z hradu směrem k Hagridovi. Najedno si Ron všiml, že s nimi není Ginny.

   “Oh,” řekla Angelina, “Poslední hodinu měli Lektvary, musí být pořád dole.”

“Poslouchejte,” řekl Ron všem. “Já a Harry pro ni dojdeme. Vy všichni můžete jít dolů napřed a až přijdu, budu předstírat, že jsem překvapený.” Šťastně se zasmál; byly to jeho narozeniny a vypadal šťastněji, než za celou dobu předtím. Parvati se k němu přitočila, rychle ho políbila a odešla s ostatními, cestou se ještě otočila přes rameno a zasmála se na Rona. Hermiona šla kousek od ní a na obličeji měla neproniknutelný výraz.

Harry a Ron se otočili a sešli ke schodům do podzemí; Ron dolů téměř skákal. Harry dal svůj dárek pro Rona Hermioně, aby ho odnesla dolů k Hagridovi; věděl, že Ron už jednou viděl jeho tvar a mohlo by ho klidně napadnout, co to je.

Když se ale dostali do podzemní chodby, slyšeli přidušený křik, při kterém tuhla krev v žilách. Byla to dívka, musela to být dívka. Snažila se křičet, ale něco jí v tom bránilo. Ron vypadal zděšeně; rychle oběhl Harryho a spěchal k učebně Lektvarů.

Když Harry vstoupil do učebny, šokovaně ztuhl; byli tam Malfoy a Ginny. Ginny visela za zápěstí na stěně, připoutána neviditelnými kouzelnými lany a Malfoy z ní strhával oblečení; pořád na sobě měla podprsenku, kalhotky a sukni, kterou měla vyhrnutou k bokům. Její stehna byla tenká a pihovitá; Malfoy jí líbal na krku, jeho ruce putovaly po jejím těle a ona se mu neúčinně bránila. Kousek oblečení v ústech ji zabraňoval křičet, nebo brečet víc, než slyšeli.

Malfoy se otočil, když slyšel, že přišli; Harry si uvědomil, že hůlku musel mít připravenou už předtím. Ron vytáhl tu svou a okamžitě se pokusil Malfoye odzbrojit, ale ten mrštně uhnul. Ginny se snažila vyvléknout z pout a přitom zápasila s roubíkem, který ji znemožňoval mluvit. Ron zahodil hůlku na zem a prudce na Malfoye skočil. Ten to načekal a pozpátku spadl na zem. Hůlka mu obloukem vylétla z ruky, jakmile ho Ron zasypal sprškou ran pěstí do obličeje. Harry doběhl k Ginny a zrušil kouzlo, které poutalo její ruce ke zdi. Pomohl jí vytáhnout roubík z pusy, posbíral ze země její oblečení a jemně jí do něj zabalil. Opřela se o něj a plakala.

“Proč jsem mu vůbec věřila?” vzlykala do jeho ramene. “Co jsem na něm viděla…“ pohladil ji po zádech, posadili se na zem a opřeli se o zeď, zatímco se Malfoy pokoušel bojovat proti Ronovi a do tával stále míň ran. Smýkali se po podlaze, naráželi do stolů, krev proudila z různých zranění na jejich obličejích. Malfoyův nos byl prakticky celý červený od krve.

Harry se nestaral o to, jestli se navzájem zabijí; Ginny byla to, co bylo důležité. Zatracený Malfoy. To nemohl počkat, až bude chtít i ona? Držel ji a jemně se s ní houpal; věděl, že ji to mohlo vyděsit na dlouhou dobu. Děvčata se neumějí přenést přes tenhle druh věci. Cítil, jak ho uvnitř bolí, že vůbec musela něco takového zažít. Že právě Ginny, ze všech lidí, musí mít takovouhle vzpomínku…

Zavěsila se na něj, hlavu si položila na jeho hruď, šaty na ní visely a jeho ruce ji ochraňovaly. Potom si Harry uvědomil, že on je také jedním z důvodů, proč ji teď drží v náručí. Částečně to byla jeho chyba. Taky Malfoyovi věřil. Nechal ji s ním, neměl to nechat pokračovat, měl to říct jejím bratrům…

Malfoy a Ron byly unavení, navzájem si zasazovali údery poloviční silou než na začátku. Harry si nebyl jist, jestli tu vůbec někde jsou jejich hůlky. Potom si uvědomil, že slyší korky v chodbě; hned na to vešel Snape. Chvilku trvalo, než uviděl Rona a Malfoye, ale potom k nim přiskočil, odtrhl je od sebe a každého chytil za ruku. Nebylo to pro něj složité; oba dva byli vyčerpáni dlouhou rvačkou, prudce oddechovali a byli pokryti krví a pohmožděninami.

Snape se podíval na Harryho, který držel vzlykající Ginny. Ten cítil, že by měl vysvětlit, co se tady stalo.

“Malfoy - napadl Ginny” bylo všechno, co ze sebe dostal, než ucítil, že se Ginny zachvěla a nanovo se rozplakala. Snape přikývl.

“Vidím, co se stalo. Odveďte ji madam Pomfreyové. Vyřeším to s těmahle dvěma.”

Harry pomohl Ginny vstát a potom společně opustili místnost. Potom slyšeli Snapea jak táhne Rona a Malfoye ven ze třídy, chodbou pryč od schodů, dál do sklepení. Náhle se Ginny otočila a chvějícím se hlasem zavolala: “Profesore Snape”.

Překvapeně se otočil. “Ano?”

“Můj bratr se… jenom se pokoušel…”

Snape přikývl. “Rozumím.”

Otočil se zpět, stále držel Rona i Malfoye pevně v podpaží, a táhl je dále chodbou. Harry se otočil k Ginny a opatrně jí zapnul hábit, který na ní do té doby jenom visel; náhle se na něj zhroutila. Chytil ji pod pažemi a opatrně podepřel.

“Ginny?” oslovil ji potichu. “Chceš, abych se o tebe postaral?” Pomalu přikývla, takže ji Harry vzal do náručí. Ginny ho chytila kolem ramen a hlavu si opřela o jeho hruď. Pomalu ji nesl v náručí, bohužel když dorazily na ošetřovnu, nebyl žádný důvod pro to, aby ji stále držel. Madam Pomfreyová ji uložila do postele, zatáhla kolem ní závěsy a významně se na Harryho podívala. Byl vyzván, aby odešel.

S těžkým srdcem sešel dolů k Hagridově srubu, k tomu, co mělo být šťastnou oslavou Ronových šestnáctých narozenin. Místo toho…

Když Fred a George vyslechli, co se stalo, zesinali. “Malfoy!” Fred zrudl tak, že byl červenější než jeho vlasy. “Je po smrti!”

“A co Ron?” chtěla vědět Hermiona. Parvati se na to dívala zneklidněně.

“Nevím. Všichni bychom se teď měli vrátit do hradu.” Hagrid se smutně podíval na stůl na své zahradě, na dort a na dárky pro Rona.

“Chudák malá Ginny…“ potáhl, vytáhl z kapsy obrovský kapesník a potom se dlouze vysmrkal. “Nejradši bych na Malfoy skočil sám…“ Harry se zachvěl; Malfoy by proti Hagridovi neměl nejmenší šanci. Chtěl bych to vidět, napadlo Harryho.

Když vešli do Vstupní síně, McGonagallová právě vycházela ze sklepení. Všichni na ni hned začali mluvit a chtěli vědět, co se bude dít. Harry si vzpomněl, že Brumbál je společně s Moodym pořád na přelíčení v Londýně. McGonagallová byla zástupkyně ředitele a v jeho nepřítomnosti řídila školu.

“Uklidněte se, všichni se uklidněte!”

Postupně všichni ztichli. Poškrábala se na krku; oči měla zarudlé. Harryho napadlo, že je možné, že plakala. Ginny byla výborná studentka a studenti jako ona přirůstali McGonagallové k srdci. Harry si vzpomněl, jak byla nesvá, když na Hermionu zaútočil bazilišek.

“Draco Malfoy a Ron Weasley jsou vyloučeni na dobu dvou týdnů. Jsou v oddělených celách ve sklepení a čekají, až si pro ně přijedou rodiče. Po dvou týdnech se pan Weasley vrátí do školy. Po vypršení svého trestu předstoupí pan Malfoy před disciplinární komisi, která rozhodne, zda může pokračovat ve svém studiu v Bradavicích.”

Malfoye vyhodí! Pomyslel si Harry šťastně. Disciplinární komise je určitě jenom formalitou předtím, než ho vyloučí. Potom jeho štěstí opadlo. Jak dostanou jeho otce pryč, když bude vyloučený? Percy musí v sobotu odpovědět! Pitomý Malfoy, copak nemohl dát od Ginny ruce pryč? O tom všem co naplánoval, aby svého otce dostal do Azkabanu začínal Harry pochybovat…

Parvati plakala na Levandulině rameni; Levandule ji uklidňovala a vedla ji nahoru po mramorovém schodišti. Fred a George vypadali, že by ze všeho nejraději něco, nebo někoho rozmlátili. McGonagallová se rozhodla, že by bylo dobré, aby udělali něco smysluplného.

“Frede, můžeš tady prosím počkat na své rodiče a až přijedou, zavést je do mého kabinetu? Pravděpodobně se už přemístili do vesnice. Dojít sem by jim nemělo trvat dlouho.”

“Ano.” Fred odešel a postavil se blízko dveří.

“Georgi - pomoz Alici udržet pořádek v nebelvírské věži. Nechci se doslechnout, že se někdo neovládl a jeho reakce byly… divoké. Všichni si musíme udržet zdravý rozum, žádné emoce.” George přikývl a společně s Alicí odvedl zbytek nebelvírských nahoru. McGonagallová vyšla za nimi, ale najednou si všimla, že Harry a Hermiona stále stojí ve Vstupní síni, jak myslela, šokováni.

“Harry? Hermiono? Nepůjdete?”

Hermiona se na ní zadívala lesknoucíma se očima. “Paní profesorko? Dnes má Ron šestnácté narozeniny. On a Harry chtěli přivést Ginny dolů na Hagridovu zahradu, na večírek. Mohli bychom jít dolů a promluvit si s ním? Přes dveře cely?”

McGonagallová se na ně vlídně zadívala. “Samozřejmě, že si s ním můžete promluvit. Teď bude potřebovat přátele.”

Pokračovala po schodech nahoru. Harry a Hermiona sešli dolů do sklepení. Když míjeli otevřené dveře učebny Lektvarů, Hermiona do nich nahlédla. Zajíkla se, když našla Ginninu roztrženou blůzu ležet za dveřmi. Stoly byly rozházené a na podlaze byla Malfoyova nebo Ronova krev, pravděpodobně byla od obou. Najednou Harry něco zahlédl; přešel místnost a uvědomil si, že to leží blíž, než leželo.

Zastavil se a zvedl Ronovu hůlku. Rozhlédl se po té Malfoyově, ale nenašel ji.

“Harry? Kde jsi sehnal Ronovu hůlku?”

“Nechal ji tu. Ale viděl jsem, že Malfoy tu svou taky upustil; ale neleží tu.”

Hermiona se rozhlédla po podlaze po jiné hůlce; nenašla ji. Podívala se na Harryho. “Měli bychom si s ním jít promluvit, řekneme mu, že jeho rodiče jsou už na cestě.”

Přikývl a odešel z učebny. Zasunul si Ronovu hůlku do hábitu. Prošli dlouhou chodbou, kterou viděl Snapea táhnout Rona a Malfoye. Zahnuli za několik rohů a uviděli řadu pevných dřevěných dveří se zamřížovaným okénkem v horní části a důkladným železným kování na vnější straně. Harry se postavil na špičky a nahlédl okénkem do prvních dveří. Cela byla prázdná. Zkusil další; taky prázdná. Hermiona byla moc malá, aby viděla zamřížovaným oknem dovnitř, a tak jen čekala. Po patnácti minutách neúspěšného nahlížení do cel se tvářila naštvaně a neklidně.

“Rone!” zavolala. “To jsme my, Harry a Hermiona! Kde jsi?”

Žádná odpověď, ale Harry si všiml světla dál v chodbě, které vypadalo podivně; jako kdyby byly dveře dvou cel otevřené a pochodně zevnitř osvětlovaly zbytek chodby. Vyběhl za tím podivným světle a Hermiona ho následovala. Obě dvě byly naprosto stejné, kromě pergamenu, který ležel uprostřed podlahy jedné z nich. Harry ho zvedl.

“Pro Harryho Pottera,” stálo na prvním řádku. Podíval se na Hermionu.

“Proč se zdržuješ kouskem prázdného pergamenu?” řekla neklidně a rozhlížela se po vnitřku cely. Těžce polkl.

“Není prázdný. Je začarovaný, takže ho mohu číst jenom já”

Přešla k němu. “Co je na něm?”

Přečetl zbytek nahlas. “Vezmi Grangerovou a přijďte do lesa. Neříkejte nikomu, kam jdete. Nechoď sám. Pokud se nebudeš držet instrukcí, Weasley zemře.”

Vyděšeně se na něj podívala. “Je to všechno?”

Přikývl. Potom se na ní zadíval a věděl, že bude protestovat--

“Poslouchej, Hermiono, Vím, že se ti to minule nelíbilo…“

“Mám na tobě zase letět, že jo?” řekla roztřeseně.

Znovu přikývl. “ Rozhlédnout se ze vzduchu bude nejrychlejší způsob, jak je najít.”

Vypadala rezignovaně. “Tak jdeme na to,” řekla tak tiše, že to skoro nebylo slyšet.

Když šli do Vstupní síně, drželi se za ruce; široko daleko nebyl nikdo, kdo by je mohl vidět. Když procházeli dveřmi, Fred už tam nestál; Pan a paní Weasleyovi museli mít schůzku s profesorkou McGonagallovou. Vyšli ven a schovali se za dveřmi.

“Připravena?” zeptal se Harry. Přikývla; viděl, jak se doslova třese od hlavy k patě. Zavřel oči a soustředil se na přeměnu, snažil se nenechat se rušit starostí o ní, Rona, nebo Ginny. Na celém těle cítil, jak se mění ve zlatého grifina… Jeho tlapy dopadly na zem, roztáhl křídla a podíval se na ní. Cítil, jak přehodila nohu přes jeho hřbet, jak se mu její prsty zapletly do hřívy, její kolena ho bolestivě zmáčkla.

 Slunce pomalu zapadalo, na západě bylo meruňkově oranžové. Udělal pár dlouhých kroků, aby se rozeběhl a vyskočil do vzduchu, vší silou, kterou měl, mávl křídly a odletěl k Zapovězenému lesu.